Nepovedlo se nyní tak docela a přes houževnatý odpor ke stávce došlo. Ať už bude její výsledek jakýkoli, jako obvykle se v této frašce po jevišti posunovaly známé, opakovaným používáním již poněkud ošumělé kulisy. Vždy mě zaujme velmi český, podivuhodný odpor ke stávce a stávkování jako takovému. Zatímco např. ve Francii, shodou okolností v těchto dnech, se třeba několikrát ročně zastaví kola výroby i služeb, aniž by se Francie rozpadla, neřkuli jinak ztrácela mezinárodní pozice, v Čechách se před každou stávkou, která by jistě měla být až tím posledním prostředkem třídního/tripartitního atd. boje, koná podivná taškařice se stávkovou pohotovostí, lepí se plakátky s drobným tiskem vycizelovaných úpěnlivých argumentů, nosí se pásky a odznáčky, podepisují se petice -- a chodí se -- nejnověji -- k Paroubkovi.

Nicméně, zatímco v zahraničí jsou (zřejmě nekulturní barbaři) schopni stávkovat hned třeba i proti skoku v ceně benzínu, u nás se nejprve občanstvo pokorně sešikuje s kanystrem do fronty, aby pak trpně snášelo světové kataklyzma, zkrátka živelní pohromu, se kterou se nedá nic dělat. Proti hrozící stávce, obvykle služeb (dopravních, zřídka zdravotnických -- jiné si nevybavuji) se ovšem spolehlivě dme vlna rozhořčeného odporu. A v ambulanci se pak stávkuje den, v lékárně hodinu. Před týdnem byl uprostřed týdne svátek Sv. Václava.

Odpor proti zavřeným dveřím v soukromých ordinacích jsem nezaznamenal.

Vyšší cenu benzínu nebo svátek národního světce obyvatelstvo bez problémů chápe, ale jakmile jde o zdraví a peníze, jde o principy. Mediální občan zavírá oči, zasní se a odplouvá do dětských let, kdy se ve škole učil ostře a jasně rozlišovat dobro a zlo, černé a bílé, kapitalistický svět a tábor socialismu. Lékař v této blažené Arkádii vyznává Hippokratovu přísahu (zrozenou v ukrutné společnosti otrokářské -- kdopak dnes ví, o čem to vlastně je?) www.humanus.cz/noviny/pravo/hiprisah.htm - 13k světe div se, lidová představa je, že lékař je živ ze vzduchu a žije vlastně jako inventář pouze ve zdravotnických zařízeních, protože přece "svůj život věnoval svým pacientům" (když už starověk, tak obětoval, že.)

O pojišťovně, která neplatí, se ovšem v Přísaze samozřejmě nic neříká. Občan, kterého by dnes asi nenapadlo platit nebo nárokovat si u pumpy litr nafty, řekněme, za 8 korun, (tolik stála možná před 10-15 lety), tak setrvává ve svém svatém přesvědčení a právu, že On, který přece platí, má za svou platbu nárok na péči za jakoukoli nynější cenu. Démon -- asociální lékař - vskutku není ten, kdo určuje ceny, ale je po ruce - na rozdíl od monstra kapitalismu, mnohdy iracionální cenové politiky, zájmů výrobců techniky a chemikálií.

Bájit o tom, jak by to bylo krásné, kdyby bylo všechno zadarmo, je stejně platné, jako toužit po návratu do matčina lůna, která iluzorně, je tu pro nás a nic po nás nechce. Je to stejně platné, jako nadávat na kapitalizmus, kde je systémovou vadou mimo jiné také nezaměstnanost, ale také právo na stávku, jako výdobytek třídních bojů.

Dokud si neuvědomíme, jak se věci mají, stěží je můžeme změnit.

Zdravotnictví v české lidové představě bohužel zůstává jakýmsi Dětským ostrovem, kde je principem ulehnout, nechat o sebe pečovat Neúnavné -- a zadarmo.