. Prvním bienále bylo V. Bienále mladého umění Zvon 2005. Přehlídka, která má u nás nejdelší tradici, se jako obvykle konala v Domě u kamenného zvonu pod křídly Galerie hlavního města Prahy. Je zaměřena na mladé české výtvarníky, pro které je jednou z mála příležitostí, jak prezentovat své dílo na veřejnosti a ještě navíc v prestižních prostorách. V minulosti na přehlídce vystavovala řada dnes již známých a etablovaných autorů se slibnou budoucností (Černický, Černý, Kintera). Z dlouhodobého pohledu lze říct, že podíl zajímavých autorů a děl rok od roku klesá. Je otázka, zda je to způsobeno nedostatkem talentů s vlastním přístupem k tvorbě nebo neschopností kurátorů tyto talenty objevovat.

Za zmínku stojí přesto stála přinejmenším dvě díla. Prvním byl Mančuškův nákup židle, ve formě algoritmu napsaného fixou průběžně na stěnu schodiště od přízemí až do druhé patra. Je na něm dobře vidět, jak i poměrně banální věc může být komplikovaná. Druhým je geometricky op-artový obraz přes celou stěnu s oranžovými šestiúhelníky od Šerýcha (nebo Kotíka?). Na výstavě byla celkově dosti patrná záliba kurátora v konceptuálním umění.

Druhým bienále bylo Praguebiennale 2, které se v mezinárodním obsazení konalo v Karlíně. Pokud si odmyslíme jeho poněkud konfrontační styl ve vztahu k bienále Národní galerie, lze ho hodnotit velmi pozitivně. Kromě samostatných sekcí čínského, latinskoamerického, polského nebo čínského umění se česká část určitě neztratila. Kurátorovi Jiřímu Davidovi se podařilo shromáždit zajímavá a kvalitní díla od významných umělců mladé a střední generace. Vystavovali zde Merta, Diviš, Černý, Kintera, Bromová, Hlavina, Kamera Scura a další. Navíc se prezentovali i čeští emigranti, malíři Kunc a Knap, ovšem mimo českou část. Zvláštní prostor byl věnován umělcům op-artu, kde však velikost jmen nezřídka zastiňovala kvalitu děl. Za zmínku stojí zejména obraz barevných bodů od Damiena Hersta, s jehož díly se v Česku jen tak nesetkáme. Co však bylo určitě na celé výstavě nejzajímavější, byl prostor zvolený pro expozici. Opuštěná karlínská tovární hala se svými špinavými, plesnivými stěnami a místy opadanou omítkou představovala ve své velikosti svébytné umělecké dílo, na kterém se nevědomky podílely stovky bezejmenných dělníků společně s počasím a časem. Ticho a velikost prostoru evokovaly pocit zvláštní sakrální stavby zaniklého kultu.

Posledním bienále bylo International Biennale of Contemporary Art Národní galerie v Praze. Výstava byla rozdělena do tří objektů Paláce Kinských, kláštěra sv. Anežky České a Veletržního paláce, kde byla umístěna většina děl. Vzhledem ke zvláštnímu rozpočtu si Národní galerie mohla takový rozsah dovolit a děl bylo opravdu víc než dost. Ale jak se říká, peníze nejsou všechno a čeho je moc, toho je příliš. Zřejmě ve snaze zaplnit všechny prostory a bez nutnosti šetřit každou korunu na svozu děl, se na bienále dostala řada průměrných věcí. Příště by neškodilo víc kritického pohledu a možná omezení expozice na jedno místo, kde by se divák mohl více soustředit. Pokud lze celkově bienále v Národní galerii hodnotit jako lepší průměr, tak jeho česká část dopadla tragicky. Zřejmě ve snaze vyhnout se autorům vystavujícím v Karlíně se v Národní galerii prezentovali pouze tři až čtyři zajímaví autoři a zbytek byl opravdu slabý. Nemenším zklamáním byly informační materiály a internetová prezentace bienále. Konkurence a neschopnost komunikace mezi některými kurátory způsobily, že počet bienále v Praze roste. Kvalita roste už méně, ale třeba se to poddá. Bude zajímavé dále sledovat, jak se bude situace vyvíjet v příštích letech, protože jedna bienále skončila a na dalších se začíná pracovat. Z letošního ročníku však lze vyvodit několik zajímavých závěrů: konkurence neškodí, ale spíše pomáhá, volba zajímavého netradičního prostředí se může vyplatit a omezený rozpočet někdy může pomoci v tom, že se na výstavu nedovezou průměrná díla.

(Z časopisu >Dobrá adresa)