Ambulantní lékaři pochopili, že bojují za samou podstatu základní zdravotní péče a za svobodné povolání lékaře. Proto nezužují svůj protest pouze na platby od zdravotních pojišťoven, ale správně vidí řešení ve změně současného systému. Zároveň jasně odmítají návrat do minulého století, kdy bylo módou preferovat drahou a neosobní nemocniční péči.

Bohužel, o přesunu části lůžkové péče do ambulancí mluvíme více než deset let. Privatizace ambulantní sféry v polovině 90. let byla první krokem v tomto směru. Pacient poznal do té doby nebývalou vstřícnost lékařů. Celý proces však nebyl dotažen do konce tak, aby se pacient stal opravdovým a váženým zákazníkem ve zdravotnictví. Naopak bezradnost šesti ministrů nominovaných ČSSD, demonstrovaná pěti rozdílnými "koncepcemi", vede k preferenci státních nemocnic, navíc řízených převážně straníky ČSSD. Tedy k přesně k opačnému trendu, než se odehrává všude v civilizovaném světě.

Že hlavní viníkem současného stavu není Všeobecná zdravotní pojišťovna, ale vláda, ví praktici moc dobře. Oni se totiž spolu s ostatními ambulanty solidně dohodli na úhradě pro tento rok, a přitom respektovali finanční možnosti zdravotních pojišťoven. Zástupci státních nemocnic (shodou okolnosti ředitelka FN z Plzně, odkud ministryně pochází) v poslední chvíli dohodu shodili ze stolu, čímž umožnili vydání ministerské vyhlášky, která nařídila vydat pro nemocnice více peněz, než byly pojišťovny schopny vyplatit.

Ministryně Emmerová tím prohloubila zadlužení českého zdravotnictví, došlo k prodloužení splatnosti a zároveň přihrála peníze svým ředitelům. Je to opakovaný důkaz konfliktu zájmů ministerstva zdravotnictví, které místo ochrany zájmů občanů a nemocných upřednostňuje zájmy státem vlastněných nemocnic. Proto lze s klidným svědomím protest lékařů primární sféry podpořit, protože bojují nejen o své peníze a holou existenci, ale i o charakter základní péče - tedy za zájmy pacientů. Lékaři nemají být trestáni za to, že jsou soukromými podnikateli. Oni totiž dokáží poskytnout lepší služby pacientům než stát. Stát má naopak vytvořit takové podmínky, aby jejich jediným "trestem" bylo hodně práce. Ta se k nim může při systémové změně přesunout z nemocnic.

Premiér Paroubek může praktikům dát alespoň dočasnou záruku, že se nejedná o obdobu roku 1947, když stáhne zákon o neziskových nemocnicích a zdravotnickém zařízení včetně novely zákona 48/97 obsahující zestátnění zdravotních pojišťoven. Tyto normy dělají z lékařů vazaly státu a nám, občanům, nedávají šanci výběru. Praktický lékař-zaměstnanec, který mi bude přidělený podle místa bydliště, vnucená spádová nemocnice, arogantní státní úředník jakési pseudopojišťovny jsou pro mě symboly nekvalitní péče a nezájmu o starosti pacientů. Jsou to prostě symboly komunismu.