Chlap ve třiceti letech? Jak kdo. Jeden je generální ředitel s nalinkovaným životem, druhý kočuje se surfem nebo soundsystémem v obytném autě a svou roli si teprve ujasňuje.

Není žádný důvod předpokládat, že třicetiletý major a vyzrálý sportovec musí současně být vyzrálý i jako osobnost. Spíše naopak: většinu svého života se pohyboval v nenormálním světě sportu.

Neočekávejme proto od mistrů světa a olympijských vítězů příliš. Šebrle je sympaťák a nejspíš i docela chytrej kluk, není ale filozof ani myslitel.

Jak dobře víme, na nevhodné a nešťastné výroky v médiích ale nemají patent zdaleka oni. U mladých rádoby-osobností, ať už jsou to hvězdičky showbyznysu nebo sportovci, se na nich ale podepisují i média.

Ve svém honu na VIPy a celebrity jim už dávno nestačí sportovcovy názory na vlastní výkon, soupeře, disciplinu a rodinu. Opakovaně tázána na vše možné získává hvězdička neoprávněný dojem, že ne ona sama, nýbrž také její názory na cokoliv jsou neobyčejně zajímavé -- vždyť je o ně takový zájem! -- a pod tímto dojmem začne pseudomudrovat nebo odvázaně plácat věci, které by si měla nechat do soukromí.

Jistě, lze namítnout, že média jen konají svou práci. Pak by ji ale měli odvést i slušně placení rádcové úspěšných sportovců a naučit je, o čem a jak na veřejnosti mluvit. Sportovec-profesionál v centru zájmu, jenž generuje miliony a nepřímo živí plno lidí, je svým způsobem osobou veřejnou. K jeho profesionalitě patří i schopnost v tomto veřejném prostoru se pohybovat a vyjadřovat.

Na druhé straně ale, kdo nikdy neplácne žádnou blbost? Mnohdy i větší. A horší věci se dělají i pro méně než deset milionů.