Výběrové řízení na základě taxativně daných kritérií a veřejně sděleného systému výběru jejich bodováním je jeden ze způsobů, jak vybrat. Cokoliv či kohokoliv. Volba odpovědnými voliteli je druhý způsob. Nevím, zda nejobjektivnější, ale v tomto případě nutný, neboť tak ukládá zákon. Z radních nikdo nesejme odpovědnost.

Samotná volba s hravě až rozverně inscenovaným dramatem pro přítomnou veřejnost a vtipkováním na účet redakce deníku Právo za její představu o moci stranických sekretariátů až zas tak dramatická pro přímé účastníky nebyla. Podobně probíhá totiž každé zasedání předsednictva Rady Českého rozhlasu, kde se o něčem rozhoduje. Nutnost nalézt většinovou shodu je vždy konfrontována s počáteční růzností názorů. A protože se rozhoduje vždy, nikdo z radních to nebral jako důvod k tomu, aby si tentokrát "k plejtvákovi" vzal motýlka. Jen někteří si vzali kravatu a čistou košili. U plejtváka je synonymum veřejného zasedání celé Rady, konané v zasedací síni Národního muzea v blízkosti kostí ctihodného mořského tvora. Non habebat je narážka na mé vtipkování na počátku volby generálního ředitele, kdy jsem hledal kamna a do volebního řádu jsem chtěl vetknout barvu kouře nad střechou Národního muzea. Následovalo zvolání předsedy volební komise Rady Michala Pavlaty poté, co počet hlasů pro jednoho z kandidátů překročil v třetím kole hlasování magické číslo šest. Pavlata sdělil předsedovi Rady Prokopovi: "Habemus papam" se zjevným ulehčením, že nebudeme zazděni v zasedací síni novinářem Pavlem Blažkem, který tím vyhrožoval. Já pak zvolal poté, co výsledek oznamoval volbu sedmi radními z devíti, poněkud lidověji: "A má koule..." Síla mandátu se také počítá, neb odpovědnost za hlas z volitelů nikdo nesejme. Na vině je konkláve kardinálů, která volí čas od času hlavu katolické církve - papeže a kontroluje jeho způsobilost k výkonu funkce. Buď má a nebo nemá. Ale to se vždy zjišťuje až po volbě. Kritériem pravdivosti teorie je vždy až praxe.

Samotný průběh tajné volby generálního ředitele má být, je a bude navždy zahalen tajemstvím, které reprezentuje jeho konečný výsledek. Jako ten, který u všech tří kol hlasování otvíral obálky s hlasovacími lístky za situace, kdy vím, v jakém pořadí radní přicházeli k až příliš malé urně, umím si učinit na vývoj názorů svých kolegů při hlasování kvalifikovaný názor. Každý má mít ale nezadatelné právo na proměnu svého postoje, i kdyby mezi jednotlivými koly hlasování byla jen čtvrthodina. A stejně jako zpovědní tajemství je chráněno mlčenlivostí, budiž tomu tak i v tomto případě, což předesílám pro všechny zvědavé, kteří se mě už ptali a nedočkali se odpovědi. Taková jsou pravidla parlamentní demokracie, od kteréhožto mandátu se odvíjí i zodpovědnost jednotlivých členů Rady a takový byl i konsensuálně přijatý volební řád pro volbu. Všechny cesty vedou do Říma, byť některé oklikou přes husté lesy. Důležité je dosažení cíle, ne rozličná nebezpečenství a protivenství na cestě k němu.

I proto si v průběhu výběrového řízení uložili všichni radní bobříka mlčení a nehodnotili stávajícího generálního ředitele před volbou ani ve své výroční zprávě pro Poslaneckou sněmovnu. To patřilo k dramatu, aby z něj nebyla fraška nebo tragédie. Hodnotili však výkony instituce, neb jim to ukládá zákon. O to více se snažili někteří komentátoři a "mediální odborníci" v ostatních médiích. Protože ono bylo co hodnotit. Uplynulý rok byl pro Český rozhlas největším historickým mezníkem od jeho vzniku. Pět let předchozích je také dlouhá doba. Ať už v pokroku technologií, v programu, provozu stanic či ekonomice celého Českého rozhlasu. Zatímco Českému rozhlasu jde v reklamě o 0,7% vysílacího času, komerčním rádiím jde o život. Jejich manažerům o existenci. Pokus ovlivnit výběrové řízení na agenturu prodávající reklamu patřilo ke koloritu předchozích týdnů. Někteří "vnější" mediální šťourové, zvaní kritici, se pokoušeli hodnotit uplynulou dobu funkčního období dosavadního generálního ředitele objektivně, jiní záměrně lhali buď z neznalosti, či v domnění, že někomu pomohou a jinému uškodí. Což bylo i nevyřčeným cílem některých podpásovek, které výběrové řízení paralelně provázely. Není přece dobré podávat inzerát na dům, ve kterém nechcete bydlet...

Sledovat tento virtuální souboj by byla legrace, kdyby nešlo o budoucnost mediálního prostoru v České republice. Kdyby nešlo o přístup ke kase, ve které není málo peněz. Kdyby nešlo o personální vliv nad stovkami pracovních míst. Kdyby nešlo o bytí a nebytí veřejné služby - o její přežití jako silného hráče či jako zbytkové služby, obsahující pouze to, co se nikomu z komerčních subjektů nechce dělat.

Sledovat tento virtuální souboj by byla legrace, kdyby nešlo o charakter změn, které nevratně změní mediální prostor v České republice jako jedné ze zemí Evropské unie a mohou spoluzpůsobit změnu v celé Unii. Které určí, zda rozhlas bude jen "médiem babiček" a ve své zkomercionalizované podobě rozvernou a nevázanou bezobsažnou zábavou mládeže, a nebo součástí rodící se informační a znalostní společnosti, upevňující ve společnosti multigenerační, multikulturní a multietnickou soudržnost.

To jsou kritéria, podle kterých jsem volbu generálního ředitele i na základě jeho personálních úvah o týmu pro nadcházející funkční období posuzoval a chápal já.

Od všech kandidátů jsem slyšel řadu úvah a představ. Od některých jsem slyšel i jejich interpretaci bilance jejich dosavadní práce. Radní měli k dispozici i psychoportréty posledních tří kandidátů. U všech, kteří postoupili do druhého kola volby, znám i objektivní ukazatele jejich dosavadní práce a znám i - dle jejich výsledků v rozhlase - jejich schopnost naplnit své, a případně i mé představy o tom, jak by měl rozhlas veřejné služby pracovat v nadcházejících letech. Jsou tací, kteří dodnes nevědí, co veřejná služba je. "Projíst" veškerý disponibilní kapitál instituce v bouřlivém rozvoji programu infotainmentové zábavy lze. Ale co pak, když za léta nashromážděné peníze dojdou? Co pak? Drasticky omezit rozvoj a způsobit nezájem posluchačů? Estráda ještě nikoho, mimo "lidí od estrády" neuživila, páteří veřejné služby není a pokud nemá veřejná služba prolnout do komerčního světa inzerce, pak ani neuživí. Zpomalit rekonstrukci historické budovy Českého rozhlasu za půl miliardy a tím ušetřit na onen rozmáchlý rozvoj programu lze také. Ale cožpak není rozhlas také kulturní institucí, pečující o jemu svěřené hodnoty a kulturní dědictví, jak je mu i zákonem uloženo? Abychom mohli mít budoucnost, musíme ctít minulost a poučit se z ní pro přítomnost.

Komplexní, tvořivý a přitom dostatečně konzervativní přístup k rozvoji instituce s ročním rozpočtem 1,5 miliardy mi přinesl jen jeden kandidát a já jsem rád, že jej mí předchůdci před šesti lety našli a zvolili. Rada za oněch šest let se ani jednou vážně nebavila o jeho odvolání, i když diskuzní příspěvky některých členů Rady byly mnohdy plné emocí. Ekonomika se dostala do černých čísel, a to přesto, že Sněmovna uložila Českému rozhlasu povinnost zřídit regionální studia a nedala mu na to prostředky. Přesto, že inflace rostla a poplatky nikoliv. Přesto plnil Český rozhlas po uplynulých šest let veřejnou službu dle zákona a neudělal svému jménu ostudu při nějaké rebelii. Neudělal ani dluhy. Započal rozsáhlou výstavbu na Vinohradech a vybudoval "za pochodu" nejmodernější komplex nahrávacích, vysílacích, redakčních a odbavovacích pracovišť. Jako snad jediný v Evropě má dnes plně funkční studio pro živé nahrávání v režimu prostorového zvuku 5.1, což někdy v budoucnu umožní i digitální vysílání v této kvalitě (cca 450 kb/s - dvojnásobek hifi stereo vysílání). První záznamy v této nové kvalitě už veřejnosti - až velmi skromně - představil a není náhodou, že to byla vážná hudba produkovaná stanicí Vltava. Připravuje centrální audio-datové skladiště o - pro laika poměrně nepředstavitelné - kapacitě, která musí pojmout nejen digitální archivaci veškeré současné produkce, ale i archiv přibližně 12 000 000 minut historických záznamů, což je nejstarší archiv zvukových nahrávek na evropském kontinentu. Již nyní je k dispozici Rádio na přání - aplikace, která z posluchače dělá rozhlasového dramaturga a umožňuje mu postavit si z nabízených pořadů vlastní program. Umožňuje to ale i rozhlasovým pracovníkům. Rozhlas pečuje o svůj zvukový archiv jako o své největší bohatství, dané mu minulostí do správy pro budoucnost. Nyní rekonstruuje historickou budovu na Vinohradské třídě jako národní technickou a kulturní památku. Přesto, že politická reprezentace zpočátku nebyla rozhodnuta o povaze a charakteru nadcházející digitalizace mediálního prostoru a dodnes chybí Národní strategie, Český rozhlas dokázal v rekordně krátké době vytvořit životaschopnou strategii digitalizace, přispěl významným způsobem k legislativní změně a nastoupil první rozhodné kroky ke své přeměně na moderní multimediální instituci. Dvě první, čistě digitální stanice začaly experimentálně vysílat.

Za všemi těmito procesy přeměny v posledních letech stál jeden člověk, o kterém si doteď mnoho rozhlasových pracovníků i několik členů Rady domnívalo, že jeho celková dramaturgie a personální politika či jeho schopnost řídit tak velkou instituci nejsou nejlepší. Jen proto, že všichni viděli svou tématiku a svou roli, své úkoly či zájmy jako prioritní. Ale vřelý vztah k hercům nebo dramatikům není a nemusí být vždy tou nejvyšší prioritou. Kritici si mnohdy neuvědomovali, že generální ředitel neřídí jednu osamocenou stanici nebo nepracuje v soukromém rádiu, ale že všichni společně jsou součástí jednoho organismu, na jehož komplexním výsledku teprve záleží - všichni společně jsou součástí ctihodné a vážené instituce s rozsáhlým vlivem a kreditem ve společnosti. Jsou součástí velké kulturní instituce. A že mnohdy jejich osobní problémy jsou vynuceny úsporami či menším zájmem proto, aby si mohli být jako zaměstnanci jisti, že rádio zítra nezkrachuje a oni neskončí na dlažbě. Český rozhlas nezkrachuje, o tom jsem přesvědčen - narozdíl od mnoha dnes zářících hvězd na komerčním mediálním nebi.

Nikdo možná některým hyperkritickým zaměstnancům rozhlasu dodnes neřekl, proč právě oni mají být pracovití, skromní a být rádi, že mohou pracovat na tak velikém díle. Možná je to chyba ředitele. Možná je to chyba jejich kolegů či nadřízených. Možná je to nesoulad generací a jejich názorů v příliš rychle pelášící mediální současnosti. Možná je chyba, že se nezeptali a jen reptali po chodbách a brblali na své vedoucí, kteří vždy nemusí být a ani nejsou podle představ svých podřízených. Možná je chyba, že se nezamysleli nad měnícím se mediálním prostorem, měnícími se očekáváními posluchačů a mysleli si, že to, co se naučili v mládí a dělali celý život, jim bude stačit letos i příští rok.

Nebude.

Ředitel Českého rozhlasu to vše vědět musí. A musí odpovídat i za mnoho jiných, daleko méně viditelných a o to důležitějších úkolů. Musí nezaujatě rozhodovat o struktuře investic do programu a dávat proporci rozvoji vysílání. Protože ví a vědět musí, že celek je víc než jen prostý součet jeho částí. Musí zajistit, aby i v jednotlivých regionech měli rozhlasoví zaměstnanci práci a perspektivu. Aby tam měli dobré šéfredaktory a ředitele, aby měli kde pracovat a s čím pracovat. Aby tam měli dobré reportéry, kteří dají své práci vše. Aby i tam viděli smysl a výsledky své práce. Aby i tam bylo slyšet Český rozhlas, musí být zajištěny a zkoordinovány vysílací frekvence a musí být peníze na zaplacení vysílání i vysílačů... A to není málo. Práce ani peněz. Musí zajistit, aby ještě i dnes existovali tvůrci, s pýchou pracující pro médium veřejné služby - v oblasti vážné hudby, pořadů pro děti i u cimbálu. Aby se neztratil specifický žánr rozhlasové hry či dramatizace. Aby rozhlasové herectví nevymřelo jako obor. Aby estrády a pop nepřevládly ve vysílání. A aby tak nebyl nenávratně poškozen rozhlas v uších posluchačů pro doby příští. Aby si udržel podíl na mediálním trhu i v situaci, kdy kdákat do digitálního étéru bude kdejaká slepice. A nebude v žádném případě svázána Kodexem veřejné služby, aby musela kdákat spisovně.

Té řadě redaktorů a reportérů, dramaturgů i techniků patří dík. Patří jim dík nás všech, kteří některou ze stanic Českého rozhlasu posloucháme. Patří jim dík každý den. Protože bez nich by byl Český rozhlas jen prázdnou množinou budov a techniky. Oni jsou Český rozhlas.

V roce 2007 bude v České republice 24 -- 26 televizních a možná až dobrá stovka rozhlasových kanálů. O tři roky později bude prostor pro dalších 20 televizních kanálů a další rádia, podobná sobě jak vejce vejci. Zákony komerce jsou neúprosné.

Je otázkou, jaký bude v tu dobu podíl veřejné služby, ale jde o to, aby byl minimálně stále stejný. Některé z těch rozhlasových a možná i nějaký televizní kanál budou zcela určitě šířit program Českého rozhlasu. Jde o to, aby byl zachován stávající podíl veřejné služby v étéru, ať už ten étér bude vypadat jakkoliv. Jsme teprve na začátku dlouhé a velmi bouřlivé cesty.

Na začátku a ani uprostřed velké bitvy se nemění generál, pokud nechcete být poraženi.

Proto jsem já osobně volil konzervativně na základě dosavadních zkušeností - jistotu před nejistotou. Proto jsem o těchto rizicích hovořil s kolegy radními. A proto jsem nevolil Richarda Medka, bývalého šéfa zábavy v České televizi, který z ní odešel. Jeho dosavadní výsledky jak v této instituci (nejen cyklus dokumentů "Šumná města", který započala realizovat už tvůrčí skupina Čestmíra Kopeckého, ale "Hvězdy na Vltavě" spolu s Petrem Soukupem, či zrušený seriál Píplmetři, kterému dělal Medek scénáristu, ale zároveň i dramaturga), tak při řízení stanice Regina nedávají pro mne záruku ani průměrných výsledků plnění komplexu veřejné služby v celém Českém rozhlase - mé nároky neleží v oblasti estrád, ale v oblasti vzdělání a poněkud intelektuálně náročnější hudební i slovesné kultury. Jeho názory na způsoby řízení, na programovou rozmanitost, jeho názory na digitalizaci a postupné sbližování České televize a Českého rozhlasu v multiplexu veřejné služby se diametrálně liší od mých. I od reality. Jeho názory na svět okolo nás všech se liší od mých. Jeho představy o plnění veřejné služby je možno slyšet na vlnách regionální a pro někoho snad i zábavné stanice Českého rozhlasu v Praze -- stanice Regina, jejíž ředitelem je.

Naďa Konvalinková, Naďa Urbánková, Karel Černoch či Pavel Bobek už nejspíše posluchače netáhnou a už dávno nejsou ani mým šálkem čaje. Stejně tak skrytou reklamu na vysoce komerční časopis Bravo bych čekal na kterési komerční stanici, ne ale v rozhlase veřejné služby. Počet posluchačů stanice Regina klesl za rok (IV.-I. Q 2004 / IV.-I. Q 2005, zdroj Mediaprojekt) z 58 na 44 tisíc týdně a je dnes srovnatelný s rádiem Hey v Praze, které má 43 tisíc posluchačů týdně. Pro srovnání -- Český rozhlas v moravské metropoli Brně má 318 tisíc posluchačů týdně. Rádio Hey v Brně má 38 tisíc posluchačů týdně. Já vím, že to není kritérium, ale...

Autor je členem Rady Českého rozhlasu a plní tímto článkem svou roli zástupce koncesionářů, kteří mají plné právo na vysvětlení jeho motivů při volbě a jeho názorů na podobu veřejné služby v nejbližších pěti letech. Není tudíž nestranný, protože si je vědom této odpovědnosti.