Osvícenství a Francouzská revoluce shrnuly základní hodnotové vzorce vznikající moderní společnosti do lakonického hesla "Volnost, Rovnost, Bratrství". Tím zároveň vymezily tři hlavní hodnotové principy, kolem kterých se seskupily postupně se rodící občanské politické strany, tvořící v různých obměnách a kombinacích politické spektrum Evropy a severní Ameriky víceméně dodnes: liberální, kladoucí důraz na individuální svobody a práva a volný trh, sociální, zdůrazňující solidaritu a sociální spravedlnost a konzervativní s důrazem na společenskou soudržnost, tradici a etické hodnoty. Ke konci 20. století k nim přibyla nová hodnotová orientace na systémovou udržitelnost a transgenerační zodpovědnost v podobě Zelených.

Konkurenční paradigma přibližně od poloviny 19. do poloviny 20. století chápalo tyto orientace jako stojící proti sobě ve všeobecném boji o přežití. Jeho výsledkem je i dnešní podoba parlamentní demokracie, ve které jsou voliči postaveni před výběr právě pouze jedné z nich na úkor zbývajících. Ve svých vrcholných obdobích nabýval boj mezi stoupenci jednotlivých hodnotových směrů až forem občanských válek a revolucí.

Konkurenční paradigma je od druhé poloviny 20. století postupně nahrazováno paradigmatem kooperativním a konsensuálním. V dnešním vnímání hodnoty Francouzské revoluce nechápeme jako exkluzivní a vzájemně si konkurující, nýbrž jako navzájem se doplňující požadavky na žádoucí společenský systém. Očekáváme, že zaručí každému bez rozdílu maximální míru osobní svobody a příležitosti, že bude vyrovnávat příkrost sociálních rozdílů ve prospěch potřebných, že bude občany spojovat ve společné kulturní a etické tradici a to celé způsobem, který nebude na úkor životního prostředí a budoucích pokolení.

Zároveň si uvědomujeme i jejich meze a hrozby. Osobní svobody nelze prosazovat bez zodpovědnosti a ke škodě druhých, jinak mají za důsledek narůstající nerovnost, destabilizaci, sociální nepokoje a revoluce. Sociální solidaritu nelze uplatňovat na úkor svobody a tradičních hodnot, jinak vede ke státní diktatuře, demotivaci a chudobě celé společnosti. Kulturní soudržnost nelze dosáhnout nátlakem ke konformitě a vyřazováním odlišných, jinak povede k autoritativním formám vlády, zaostávání a celkovému kulturnímu úpadku. Transgenerační zodpovědnost nelze prosazovat proti hospodářské prosperitě a vývoji, jinak na ní budou příští generace naopak doplácet.

Považujeme dnes za samozřejmé, že se občané ve svých preferencích liší, že přikládají jednotlivým aspektům různou váhu. Předpokládáme, že jsou to pouze graduální rozdíly v rámci základního společenského konsensu, že nikdo doopravdy nepožaduje, že by některé z těchto hodnot měly dominovat a jiné být zcela vypuštěné. Tomu se mezitím přizpůsobily i politické strany. Většina z nich sleduje ve svém programu zpravidla celé hodnotové spektrum, byť v různé míře a různým způsobem seřazené. Stírání rozdílů a programové sblížení, zároveň s nechutí ke konkurenční podstatě parlamentního volebního systému jsou nepochybně jedním z důvodů obecně klesajícího zájmu o politiku v podobě soutěže politických stran o podíl na moci.

Nikoliv o politiku v podobě odpovědnosti a aktivní účasti občanů na veřejném životě. Právě Československo konce šedesátých let patří k důležitým milníkům na cestě od konkurence politických stran ke konsensuální občanské společnosti. Program Pražského jara, či "socialismu s lidskou tváří" v tehdejší dikci, utvářející se v nejširší celospolečenské diskusi a spojující všechny základní hodnoty Francouzské revoluce ukázal její potenciál nakonec i ve formě úspěšné pasivní rezistence proti hrubé vojenské síle. Charta 77 a další občanské iniciativy, vznikající a působící v nejnepříznivějších podmínkách sedmdesátých a osmdesátých let nakonec významně přispěly ke konci systému, založeného původně právě na jednostranné preferenci hodnot sociálních.

Následné období, charakterizované další jednostrannou preferencí tentokráte hodnot individuálních, lze vidět jako emocionálně podmíněnou reakci na období předcházející. Nevratné škody, způsobené v průběhu obou jsou souměřitelné, takže jsou pochopitelné i nově sílící hlasy ve prospěch návratu k hodnotám sociálním.

Toto lavírování z jednoho extrému do druhého odpovídá chápání společenských procesů v prosté dichotomii pravice -- levice, ignorující jak jejich vzájemnou komplementárnost, tak i význam dalších hodnotových vzorců. Ač bych se rozhodně neoznačoval za především konzervativně myslícího člověka, chtěl bych v diskusi mezi zastánci liberálního a sociálního směru upozornit právě na aspekt společenské soudržnosti a kulturně hodnotového konsensu.

Současný stav české společnosti je mimo jiné -- či především -- krizí identity. Předpokladem fungující moderní demokratické společnosti je identifikace občanů s ní, obecně sdílený subjektivní pocit, že jsme všichni součástí jednoho celku, na kterém se aktivně podílíme a za který všichni neseme společnou zodpovědnost. Existuje-li, mají i diskuse mezi zastánci různých hodnotových směrů pozitivní a konstruktivní význam pro další vývoj a vnitřní diferenciaci. Bez ní hrozí každá názorová různost eskalací do rozsáhlých společenských konfliktů a ohrožení samotné existence společnosti -- uveďme jako varovný příklad osud Československa.

V mainstreamové diskusi mezi pravicí a levicí zcela zaniká, jak je tento deficit identity oběma krajními kontrahenty populisticky instrumentalizován v nejpokleslejší podobě ochrany "národních zájmů", odporu proti "evropskému centralismu", v restriktivní "cizinecké politice", v "nedotknutelnosti výsledků druhé světové války" a adoraci Edvarda Beneše, v agresivně odmítavých reakcích na požadavky kritického zpracování vlastní historie, ke kulturnímu a politickému izolacionismu a další provincializaci.

Domnívám se, že hlavním problémem české společnosti není ani tak rovnováha individuálních a sociálních hodnot, zejména pokud nedojde k jejímu dalšímu nevratnému narušení programem Modré šance, jako znovunalezení společné důstojnosti, soudržnosti a identity, obnova spoluúčasti a spoluzodpovědnosti, posílení občanské společnosti a přímé demokracie. Diskuse o společných hodnotách jsou k tomu nezbytným předpokladem.