Kromě toho existuje ještě jiný vážný problém. Při nedělních volbách v Německu, které v podstatě zlikvidovaly vládu Gerharda Schrödera, o evropskou ústavu vůbec nešlo. O dva měsíce předtím prohrála obdobným způsobem v Itálii Berlusconiho vláda; Itále je přitom zemí, která silně podporuje evropské sjednocení.

Důvodem jsou, míní autor, ekonomické problémy. Britský komentátor sice často argumentuje proti ekonomickému determinismu v britské či v americké politice. Ale to je proto, že si britské a americké hospodářství od roku 1992 vede dobře. Evropa se však mezitím stala hospodářskou katastrofou.

Lidé ve Francii, v Německu, v Itálii, jsou možná rozhněvaní proti globalizaci, ultraliberalismu či imigraci, ale jejich hněv odráží hlubší problémy. Jejich životní úroveň klesá, jsou ohroženy jejich starobní důchody, jejich děti jsou nezaměstnané a jejich národní hrdost se rozplývá. Evropané mají pocit, že jejich národy, které patřily ještě uprostřed minulého desetiletí k nejmocnějším národům na světě, toto postavení ztratily a může za to současná generace politiků.

V hospodářském smyslu mají pravdu. Relativní hospodářský úpadek "staré" Evropy od začátku devadesátých let - zejména Německa a Itálie, ale i Holandska a Francie - je katastrofou, která skoro nemá v moderní historii obdoby. V těchto zemích došlo k trvalé přeměně - přestaly existovat kvetoucí ekonomiky s plnou zaměstnaností a proměnily se ve stagnující společnosti, kde se přijímají hromadná nezaměstnanost a klesající životní úroveň jako skutečnosti, s nimiž se nedá nic dělat.

Zoufalá hospodářská situace zjevně vysvětluje nynější politickou úzkost, kterou pociťují Evropané. Jestliže zůstane evropská ekonomika ochromena, znamená to, že je federalistický projekt mrtvý a nebude moci ani v budoucnu dojít k dalšímu rozšiřování Evropské unie. Kdyby se evropská ekonomika zotavila, deziluze Evropanů by se rychle rozplynuly.

Co by mohlo způsobit tyto zázračné změny? Stačilo by, kdyby Evropa udělala to, co udělala za stejných okolností v roce 2001 Amerika. Stačilo by, kdyby evropské země drasticky snížily úrokové míry a devalvovaly svou měnu. Jako v Japonsku by bylo možno snížit úrokové míry až na nulu a euro by bylo možné donutit k devalvaci prostřednictvím zásahů na finančních trzích. Taková politika by nutně vyvolala hospodářské oživení. Brání tomu ovšem Evropská ústřední banka. Chování Evropské ústřední banky proměnilo euro z obrovského kroku směrem k evropské integraci v obrovskou překážku dalšího rozvoje Evropské unie.

Všechny vážné hospodářské otřesy v poslední době vznikly mimo Evropu, ale v každém tomto jednotlivém případě vždycky eurozóna utrpěla daleko většími problémy než Amerika, Británie či Japonsko.

Pokud chtějí evropští představitelé obnovit naději další integrace EU, musejí změnit cíle Evropské ústřední banky a podřidit ji politické kontrole, jaká se považuje v Británii, v Americe a v Japonsku za zcela normální. Evropa totiž trpí už deset let tako obrovskou měnovou nekompetencí, že to hraničí se sabotáží, uzavírá autor.

Podrobnosti v angličtině ZDE