24. 5. 2005
Velebení překlepůO patlamentěJako každý, kdo píše jinak než tužkou, dělám velmi často překlepy. Některé překlepy jsou úžasné, například kdysi napsal v nějakém fejetonu Ludvík Vaculík "we Vashingtonu" -- a správně pochopil, že je to dobré a překlep v textu s příslušným komentářem ("překlep, ale dobrý!") ponechal. Zvláštní forma překlepů je automatická oprava mého počítače, jehož nápadů si občas nevšimnu, jeho varianty ponechám a text pozoruhodně znesrozumitelní. Například jeden výtečný český autor se jmenuje Jachnin. Můj počítač ho zásadně přepisuje na Kachnin. Když to přehlédnu, je to skoro urážka. A takových možností je mnoho. |
Freudisté uměli přepsání vysvětlit jako práci našeho podvědomí -- no, asi na tom něco bude... Pokud ovšem nemají pravdu teističtí fatalisté, kteří soudí, že se nic neděje bez vůle Hospodinovy -- a tedy i překlepy jsou projevem jeho nejvyšší moudrosti, s níž se nám snaží něco důležitého naznačit. Taky na tom něco je. Můj překlep byl ten den už třetí, nejprve jsem napsal, že jedna kolegyně kdysi pracovala v histerickém ústavu (skvěle zní kombinace např. vojenský histerický ústav, ypsilon sem nebo tam) a pak jsem místo parlament napsal patlament. Bylo mi okamžitě jasné, že je to úžasný, velmi smysluplný překlep. Ve fejetonu, který jsem se pokoušel napsat, se jednalo o to, že většinový volební systém je pro Čechii nevhodný, naopak, že je nutno výrazně snížit hranici, kterou musí strany překročit, aby se dostaly do sněmovny, respektive patlamentu. Ukazuje se totiž, že pětiprocentní klausus je příliš vysoký a politický život v naší zemi vysloveně mrzačí. Domnívám se, že by tato hranice měla být snížena na půl procenta s tím, že minimál-ní počet poslanců na jednu stranu je dva. Tím pádem by v takovém českém patlamentu mohlo zasedat dvě stě poslanců stovky malých stran. Tím by se nejen dostatečně reprezentovalo široké spektrum politických názorů v naší zemi, které je velice, ale teda fakt velice široké, avšak rovněž by došlo k významným úsporám ekonomickým a zkvalitnilo a zrychlilo by se jak legislativní konání, tak výkon veškerých pravomocí státní správy. Zároveň by se všem těmto poslancům a jejich rodinám vedlo mnohem lépe a byli by daleko spokojenější, což by se zase přenášelo na pohodu celé společnosti. Nikoliv, není to protimluv a vysvětlím to. Praxe totiž ukazuje, že čím větší počet stran je v patlamentu zastoupen, tím víc času stranám zabere vzájemné dohadování, hádání, handrkování a dělení kořisti. Než se takové strany dohodnou jen na obsazení těch nejdůležitějších postů, než se navzájem zlobbují a rozdělí si úplatky, uplynou dlouhé měsíce, během nichž ještě musí tito kvalifikovaní odborníci vymýšlet takzvaný program a prohlášení, jímž by handlování zakryli. Bude-li stran v patlamentu padesát, je naděje, že podle Parkinsonova známého zákona se nedohodnou vůbec, a tak bude parlament schopen se zaměstnat sám a do veřejného života lidí se nebude mít čas vůbec vměšovat. Všechny představy jednotlivých stran tak zůstanou v čistě akademické podobě - blahodárnost takového stavu jistě nemusím vysvětlovat. A to si zkuste ještě představit, jak se zvýší zábavná hodnota televizních přenosů z patlamentu, (která je i tak už dost vysoká), až se tam nebude schopen domluvit vůbec nikdo s nikým! Toho legračního křiku, těch veselých nadávek, těch rozkošných pranic na chodbách! Jediné, na čem se nejspíše hned shodnou, jsou zvýšení odměn a posílená imunita, ale to platí i v případě, že by v patlamentu byly jen strany dvě. Vím, připomíná to známý názor z doby totality, a sice, že je mnohem výhodnější soudruhy platit s vědomím, že nic nedělají, než nutit je něco vykonávat, protože je to daleko levnější, než následky toho, co natropí, když se pokoušejí pracovat. Tím se dostávám ke třetímu překlepu, který se mi povedl -- napsal jsem totiž překlep "daň z přidané hovnoty", na který jsem byl též opravdu pyšný, vzápětí jsem ale zjistil, že termín "hovnota" objevil už Pavel Juráček koncem šedesátých let. Nu, zdá se, že některé hovnoty nás provázejí trvale. |