Rád bych řekl, že "sociální" v sociální demokracii a socializmu -- zde nebudu ostře odlišovat tyto dva výrazy¹ -- je možné chápat a využít k identifikaci souboru principů a vizí změn, které by měly odlišovat socialismus a sociální demokracii jednak od kapitalistického projektu institucionálního rozvoje, jednak od toho, co lze nazvat čistě státní odezvou na kapitalismus. Což může inspirovat myšlení o celé řadě budoucích možností, jímž se v diskusích uvnitř sociální demokracie nevěnovala pozornost.

Začnu stručnou stylizovanou inventurou toho, co vidím jako ústřední prvek tradice socialistické kritiky kapitalismu. Pak navrhnu obecný způsob myšlení o socialismu jako o myšlenkové alternativě kapitalismu a jak toto může ovlivnit naše chápání nových směrů v činnosti sociální demokracie.

Ústřední socialistická kritika kapitalismu

Jádrem tradiční socialistické kritiky kapitalismu je pět hlavních poznatků, principů:

1. Kapitalistické třídní vztahy zvěčňují formy lidského utrpení, které lze překonat. Kapitalismus je motorem ekonomického růstu, ale současně je od něj neodmyslitelná produkce marginalizace, chudoby, deprivace a což je snad horší - kapitalismus brání odstraňování těchto forem lidského utrpení. V principu by ovšem mohly být plody růstu distribuovány způsobem, který by zvyšoval materiální blahobyt všech, což je hledisko, na něž je neustále poukazováno obránci kapitalismu pod heslem "příliv zvedá všechny čluny".

Neexistuje však mechanismus, který je kapitalismu vlastní a jenž by produkoval redistribuci nezbytnou pro takový efekt. Tyto otázky jsou podstatou drsného odsouzení kapitalismu jakožto systému útlaku a vykořisťování.

2. Kapitalismus blokuje universalizaci podmínek lidského rozvoje.

Navíc, i když odhlédneme od nejhorší bídy a materiální deprivace, od nerovnosti materiálních podmínek života, kombinované se silnými konkurenčními tlaky, kapitalismus vytváří pronikavý a zbytečný deficit v lidském rozvoji (chápaném jako realizace lidského potenciálu)- zvláště uchyluje-li se ke konkurenci, v níž vítěz bere vše -, která vyúsťuje v obrovské nerovnosti mezi úspěšností, vynaloženou námahou a "zásluhami" - produkuje všepronikající, nikoli nezbytný deficit v prospěchu (chápaném jako uskutečňování lidského potenciálu) pro značnou část populace. Vysoká úroveň produktivity a bohatství, vytvořená kapitalismem otevírá možnost univerzalizace podmínek lidského rozvoje, současně však nerovnosti také vytvářené kapitalismem brání realizaci tohoto potenciálu.

3. Kapitalismus zvěčňuje deficit ve svobodě a autonomii individua, který lze překonat. Hodnotami, o nichž se v kapitalismu prohlašuje, že mají dosáhnout nejvyšší možné úrovně, jsou svoboda a autonomie individua. "Svoboda volby", která pramení z neotřesitelných vlastnických práv individua, je podle argumentace Miltona Friedmana, ústřední morální ctností, vyhlašovanou obránci kapitalismu. Existují však dva základní důvody, proč kapitalismus nikdy nedokáže žít podle takovéhoto ideálu: předně, vztahy dominance na kapitalistickém pracovišti způsobují všeprostupující restrikci individuální autonomie a samosprávy. Zdánlivá svoboda jedinců opustit svou práci fakticky skýtá z takové dominance jen iluzívní únik, neboť bez vlastnictví výrobních prostředků musí dělníci hledat práci v kapitalistických firmách. Za druhé, velké nerovnosti v bohatství, které kapitalismus produkuje, vytvářejí, jak argumentuje Philippe van Parijs, významnou nerovnost v "reálné svobodě", neboť vedou k tomu, že někteří lidé mají mnohem větší schopnost jednat v souladu se svými životními plány než jiní². Jistěže, je pravda, že ve srovnání s dřívějšími formami společnosti, kapitalismus zvyšuje autonomii a svobodu individua, platí však také, že zvedá bariéry, které plnému uskutečnění takovýchto hodnot brání.

4. Kapitalismus porušuje liberální egalitární princip sociální spravedlnosti. Soukromá akumulace bohatství poskytuje některým lidem oproti jiným podstatné, nenáležité výhody. Zejména ve vztahu k dětem porušuje tato praxe princip rovnosti příležitostí. Avšak navíc - kromě problémů mezigeneračního přenosu výhod - kapitalistická logika maximalizace soukromých zisků znamená, že kapitalismus vkládá na mnohé lidi nechtěné břímě ve formě záporných externalit. Záporné externality nejsou jen prostě problémem nevýkonnosti - i když takovým problémem rovněž jsou -- ,ale jsou nespravedlností. Nespravedlnost negativních externalit je zvláště ostrá, pokud jde o příští generace. Toto je však problémem každého výrobního systému, který vytváří dlouhodobé efekty, protože budoucí generace se nemohou podílet na zvažování dlouhodobých kompromisů. Avšak vzhledem ke způsobu jímž kapitalismus prosazuje své úzké zájmy a zkracuje časové horizonty, jsou zesilovány i mezigenerační negativní externality.

5. Pro kapitalismus je charakteristická pod-produkce veřejných statků. Z pochopitelných důvodů, uznávaných obránci kapitalismu, stejně tak jako jeho kritiky, generuje kapitalismus nezbytně významný deficit v produkci veřejných statků a v tomto směru je nevýkonný (tj. nedostatek adekvátního veřejného statku snižuje efektivnost).

6. Kapitalismus omezuje demokracii. V této souvislosti působí tři základní mechanismy. Za prvé, "soukromé" vlastnictví výrobních prostředků znamená, že významné rozhodovací oblasti, které mají široké kolektivní dopady, jsou prostě vyňaty z kolektivního rozhodování. Zatímco hranice mezi tím, které dimenze vlastnických práv jsou soukromé a které podléhají veřejné kontrole, jsou periodicky zpochybňovány, faktem v kapitalistické společnosti je předpoklad, že rozhodování o vlastnických věcech je soukromou záležitostí a jen za zvláštních okolností se jimi mohou veřejné instituce legitimně zabývat. Za druhé, vysoká koncentrace bohatství a ekonomické moci, produkovaná dynamikou kapitalismu, rozvrací principy demokratické politické rovnosti. Lidé, kteří mají peníze, mají nepřiměřený vliv na politické kampaně, na média, mají schopnost lobovat u politicky vlivných osob a pod. Za třetí, mimo to, že soukromé vlastnictví přímo vyjímá mnoho rozhodnutí z veřejné diskuse, neschopnost demokratických institucí kontrolovat pohyb kapitálu zeslabuje schopnost demokracie stanovovat kolektivní priority ve využití společenských zdrojů.

Těchto šest poznatků definuje, co je špatného v kapitalismu, z radikálního egalitářského demokratického normativního hlediska. Jestliže by bylo možno prokázat, že kapitalismus, ponechán sám sobě, je časem schopen tyto neduhy odstranit, pak by impuls vyjádřit parametry socialistické alternativy byl značně zúžen. Ale na základě současných znalostí vnitřní dynamiky kapitalismu se zdá být takováto možnost dost málo pravděpodobná. Vzniká pak ovšem otázka, na jakých principech by měla být založena programová institucionální transformace směrem k pokrokové, egalitární a demokratické alternativě? Jak bychom měli specifikovat principy socialistického kompasu?

II. Myšlenka "socialistické" výzvy kapitalismu

V posledních letech samotná myšlenka socialismu ztratila mnoho ze své intelektuální a politické přitažlivosti. Myšlenka, že existuje realistická systémová alternativa ke kapitalismu, ať ve smyslu fungující konstrukce alternativních ekonomických institucí, či politicky dosažitelných cílů, se pro mnohé jeví jako extremistická, protože sdílejí stále tradiční socialistickou kritiku kapitalismu.

Přesto -- po mém soudu -- má smysl mluvit o socialistické výzvě kapitalismu, i když chybí jasný a detailní model konstrukce socialistických institucí. O co se můžeme pokusit, je nastínit soubor proti-kapitalistických socialistických principů a použít jej pro indikaci pohybu od kapitalismu směrem k socialismu, i když nechápeme přesně naši destinaci. Je to jako vydat se na cestu s kompasem, který nám udává směr, ale bez mapy, jež by nám fixovala celou cestu od startu až do konečné stanice. Skrývá to ovšem nebezpečí: můžeme narazit na propasti, které nebudeme schopni překonat, na nepředvídané překážky, jež nás přinutí jít směrem, který jsme neměli v plánu. Může však také jít o to, že pokud chceme opustit sociální svět, charakterizovaný výše uvedenou kritikou, nemáme jinou lepší možnost než se pokusit vymezit principy směrování, než stanovit předem známé určení.

Tento způsob myšlení je adekvátní tradici sociální demokracie, protože odmítá jednoduchou dichotomii - kapitalismus versus socialismus. Nechává otevřenou otázku, jak dalece lze tyto principy "protlačit", jak úzké jsou meze možností vnucené kapitalismem, a zda v určitém momentu by nebyla nutná jistá, ostřejší roztržka s kapitalistickými institucemi -- nebo dokonce dosažitelná -- pro další postup. Souhlasíte-li, že toto je dobrý způsob myšlení o socialistické "výzvě" kapitalismu, pak je otázkou, které principy nám řeknou, zda se pohybujeme správným směrem a jaké důsledky přinese toto uvažování pro budoucí zaměření sociální demokracie.

Tři principy socialistické výzvy kapitalismu

Principů, "definujících" socialistický kompas, je celá řada. Soustředím se na tři:

• Zesílit moc práce vzhledem ke kapitálu. Toto je jedno z ústředních témat socialistického myšlení, zejména myšlení odvolávajícího se na marxismus: socialismus je výrobní systém, ve kterém je dominantní třída pracujících; kapitalismus je systém, kde dominantní je třída kapitalistická. Uvnitř kapitalismu lze tudíž společenské změny, které posílí moc pracujících, pokládat za takové, jež posilují socialistický charakter společnosti. "Odzbožnění" (dekomodifikace) moci práce. Což je také jedno ze známých témat v diskusích o socialismu. Jedním ze znaků kapitalismu je, že lidé nevlastní výrobní prostředky a musí prodávat svou pracovní sílu na trhu práce zaměstnavateli, aby získali prostředky obživy. To se někdy označuje za komodifikaci práce (snad přesněji, pracovní síly), protože s pracovní schopností se nakládá jako by to bylo zboží. V rozsahu, v jakém jsou dělníci schopni pokrýt své potřeby mimo trh, pomocí nějaké sociální podpory, je jejich pracovní síla "odzbožněna" (dekomodifikována). Zbožnění je tudíž proměnou a lze mluvit o stupni zbožnění a odzbožnění pracovní síly. Jestliže je socialismus hospodářstvím orientovaným přímo na uspokojování potřeb a ne na maximalizaci zisku, pak odzbožnění pracovní síly lze pokládat za pohyb směrem k socialismu.
• Posílení významu a spoluúčasti společenské moci při utváření priorit pro využití přebytků společnosti a při organizaci hospodářské činnosti. Tento třetí bod je méně známý a snad více kontroversní. Zahrnuje kontrast mezi tím, co bych nazval "etatismem" a socialismem. Obojí jsou formy nekapitalistické ekonomické organizace. V etatismu státní moc hraje primární roli v alokování společenských přebytků alternativním prioritám a v řízení procesu výroby. Nejčistějším příkladem by byl vysoce centralizovaný byrokratický systém příkazové ekonomiky například někdejšího Sovětského svazu. Proti tomu v socialismu tuto roli hraje "síla" již by bylo možné nazvat "společenskou mocí". "Společenská moc" je zakotvena ve schopnosti mobilizovat lidi pro kooperativní, různé dobrovolné akce v občanské společnosti. To se odlišuje od ekonomické moci, založené na vlastnictví a řízení ekonomických zdrojů, a od státní moci, založené na schopnosti ovládat tvorbu a prosazování pravidel na teritoriu. V tomto smyslu lze o myšlence demokracie uvažovat jako o specifickém způsobu propojení společenské moci a státní moci: v ideální demokracii, je státní moc plně podřízena a zodpovídá se společenské moci. Demokracie se tak stává inherentně hluboce socialistickým principem.

Myšlenka socialismu, zakořeněného ve společenské moci, je méně objasněna než etatismus a skutečně mnoho lidí používá slovo "socialismus" ve smyslu toho, co já zde nazývám socialismem. Jde o dva rozhodující pojmy. Za prvé, myšlenka, že společenská moc utváří ekonomickou činnost znamená, že na makro-úrovni jsou investiční priority stanoveny v procesu důrazného veřejného, participativního, demokratického jednání místo použití buď soukromé ekonomické moci na trhu, nebo příkazů autoritativní, byrokratické moci státu. Čemuž se někdy říká "ekonomická demokracie". Za druhé, více na mikro-úrovni, kolektivní sdružení uvnitř občanské společnosti jsou přímo zapojena do ekonomické činnosti, zaměřené na uspokojování potřeb. Taková produkce, orientovaná na uspokojování potřeb není organizována přes trhy nebo přes státní byrokracii, ale samo-organizací kolektivních aktérů ve společnosti. To odpovídá tomu, co se v některých diskusích označuje jako "sociální ekonomika". A zahrnuje aktivity jako jsou péče o děti, péče o seniory, domácí zdravotní služby, rekreační služby a široká řada kulturních a uměleckých činností. Což vše může být rozšířeno ještě na mnohem širší soubor ekonomických činností, zahrnujících další aktivity jako jsou bytová výstavba, veřejná doprava a snad také některé formy materiální výroby. Poskytování těchto služeb v sociální ekonomii, což musí být zdůrazněno, je sociální, ne soukromé: to jest nepřesunout péči o děti nebo seniory z trhu nebo státní péče zpět do rodiny. Sociální ekonomika je postavena spíše na veřejném poskytování takovýchto služeb kolektivním sdružením než trhem nebo státem.

Socialismus pak kombinuje demokratické jednání o široké orientaci investic se samo-organizací dobrovolných sdružených organizací ekonomické činnosti. Jako v dřívějších dvou principech, síla sociální moci nad ekonomikou je proměnnou a můžeme mluvit o pohybu v socialistickém směru, pakliže moc tohoto typu vzrůstá.

Posílení sociálního v sociální demokracii

Ve XX. století, se sociální demokracie starala převážně o první dva principy socialistické modifikace kapitalismu. Posílení moci práce různými způsoby bylo ovšem v jádru sociálně demokratických strategií. To zahrnuje konstruování režimu zákoníku práce, který usnadňuje tvorbu a stabilizaci odborů; vytváření vyjednávacího kontextu, zejména relativně centralizovaného druhu, jenž posiluje moc odborů na makro úrovni; a v jistém kontextu posiluje zapojení odborů a jiných forem organizace práce do správy uvnitř firem, spíše na mikro-úrovni. Sociální demokracie tradičně prosazovala významné formy dekomodifikace práce. Široká řada státních, sociálně demokratických programů, zaměřených na blahobyt a na zvládnutí rizik, jímž čelí lidé v kapitalistickém hospodářství, včetně takových věcí jako je nemoc, ztráta zaměstnání a odbornosti a nejistoty příjmu -- je účinná tím, že zohledňují aspekty základních potřeb lidí, nepodmíněnými úspěchy na trhu práce. Tímto částečně dekomodifikují práci.

Sociální demokracie všeobecně dělala méně pro posílení společenské moci nad ekonomikou, ať posílením forem participativní demokracie při hospodářských rozhodnutích, nebo podporováním robustních forem společenského hospodářství. Sociální demokracie byla v mnoha ohledech etatistickým politickým projektem, zdůrazňujícím přímé poskytování služeb státem a relativně byrokraticko-technokratické formy státních akcí. Bylo by nesprávné říci, že posilování společenské moci v sociální demokracii vůbec chybělo, nakonec neo-korporativismus obsahuje společenskou moc v onom rozsahu, v jakém ji vyjadřují odborové federace a různá zmocnění dělníků na pracovišti, také vyjadřuje ideál společenské moci nad činností ekonomickou -- nicméně společenská moc nebyla v centru politiky sociální demokracie.

Dovolte načrtnout, velmi krátce, několik příkladů, toho jaká opatření spadají pod projekt posílení společenské moci:

Participativní rozpočtování ve městě Porto Alegre, Brazílie³. Proces participativního rozpočtování byl vynálezem Dělnické strany během 15 let, kdy tato strana řídila městské orgány. Hlavní myšlenkou uplatňovanou v rozpočtu města bylo, že zejména položky v rozpočtu týkající se investic -- výstavba školek, dláždění ulic, renovace parků, výstavba veřejně subvencovaného bydlení, atd. - by měly být výsledkem široce založeného procesu přímé účasti občanů v okolí a regionálních sdružení po celém městě. Rozpočet města je vystaven pracnému procesu diskuse v těchto sdruženích s přímou účastí, jsou stanoveny priority, jsou určeny konkrétní projekty, a pak je plán rozpočtu z těchto sdružení agregován a integrován v celo-městské radě delegátů sdružení. V těchto sdruženích hrají velmi aktivní roli sdružení občanské společnosti nejrůznějšího typu. Konečným výsledkem byl masivní posun ve výdajových prioritách ve prospěch nejpotřebnějších částí města.

Poskytování denní péče, péče o seniory, údržba domácností společenským hospodářstvím v Quebecu. Provincie v Quebecu vyvinula rázný, státem podporovaný systém společenského hospodářství v řadě služeb. Struktura systému se vyvinula časem pomocí "setkání na nejvyšší úrovni", zapojujících organizace sociálních hnutí, a různé jiné kolektivní aktéry občanské společnosti, státu a odborů. Zatímco takové formy dohadování vždy obsahují jistá napětí mezi možností být příležitostí pro populární participaci a nástrojem pro manipulovanou kooptaci, v tomto případě významně přispěly k výstavbě veřejné infrastruktury pro zvučné společenské hospodářství. Jádrem systému je poskytování služeb výrobními družstvy -- družstva pro péči o děti, družstva pro péči o seniory, družstva pro úklid domácností starých a nemohoucích, kromě jiných -- s významnou úrovní státní podpory, aby se zajistila nízká cena pro uživatele. Státní finanční příspěvek je pro tyto činnosti rozhodující, ale skutečná organizace služeb není pod dohledem státu. Vypracování takovýchto forem poskytování služeb společenským hospodářstvím je alternativou privatizace státních služeb smluvním převedením na soukromé firmy, k němuž v mnoha zemích v posledních létech docházelo.

Asociativní demokracie a ekonomická regulace⁴. Existuje řada problémů ekonomické regulace, které lze potenciálně mnohem lépe organizovat formou mobilizace společenské moci, ztotožněné s tím, co často je označováno za "asociativní" nebo "asociační demokracii". Z nich některé mají čestné místo v sociálně demokratické tradici. Sociální demokracie například často zřídila instituce pro výcvik odborné kvalifikace, obsahující silné prvky asociativní demokracie zapojením odborů do různých opatření na střední podnikové úrovni. Tuto myšlenku lze rozšířit například na regulaci v otázkách životního prostředí vytvořením různých rad ze zainteresovaných organizovaných občanů v daném prostředí. Rady pro povodí vznikající v některých částech USA mohou sloužit příkladem.

Bezpodmínečný základní příjem. Základní příjem -- návrh poskytovat všem občanům bezpodmínečně trvalý příjem, dostatečný pro důstojnou životní úroveň (bez zbytečností) -- se může zdát, že nemá nic společného s posilováním společenské moci nad ekonomickou činností. Základní příjem je individuálně zaměřený a neměla by být žádná omezení toho, co jedinec udělá s tímto grantem. Za těchto podmínek jde o čistě individualistickou reformu.

Myslím si, že toto je velmi omezené chápání důsledků základního příjmu. Základní příjem po mém soudu má potenciál pro vytvoření podmínek pro značně rozšířené a prohloubené společenské hospodářství. Společenské hospodářství je alternativní způsob organizování hospodářské činnosti, odlišné jak od kapitalistického tržního mechanizmu, tak od státního řízení. Jeho znamením je výroba organizovaná kolektivně přímo pro uspokojení potřeb a nepodléhá maximalizaci zisku ani racionalitě státní technokracie. Významný segment takovýchto činností zahrnuje poskytování různých služeb, z nichž mnohé jsou velmi pracné. Jedním z hlavních problémů, kterému kolektivní aktéři společenského hospodářství čelí, je zabezpečení slušné životní úrovně pro poskytovatele těchto služeb. Toto je ovšem chronický problém v umění, ale ovlivňuje také úsilí obcí organizovat účinné služby pro různé pečovatelské činnosti. Základní příjem v podstatě řeší tento problém. Na základní příjem se lze dívat jako na potenciálně masívní přenos společenského přebytku z kapitalistického tržního sektoru do společenského hospodářství, z akumulace kapitálu do čehosi co lze nazvat společenskou akumulací -- akumulace společenské schopnosti, samo-organizace ekonomické činnosti, orientované na uspokojování potřeb.

Všechny tyto reformy mají v jádru myšlenku vytvořit podmínky, ve kterých aktivní účast a zplnomocnění lidu pomáhá řešit kolektivní problémy. Proč, zejména za současných ekonomických a sociálních podmínek, je toto žádoucím cílem? Zdůraznil bych tři otázky:

Za prvé, ve všech vyspělých kapitalistických ekonomikách je silný tlak na ekonomickou deregulaci a byrokratickou decentralizaci. Často jsou tato volání jednoduše výrazem kapitalistického anti-etatismu jejích skutečným úmyslem je privatizace a marketizace. Částečně jsou však tyto tlaky také odezvou na nedostatky příliš centralizované příkazové a řídící státní byrokracie. Jestliže se přijme zásadní návrh socialistické kritiky kapitalismu, pak taková marketizace a privatizace ve svém důsledku zesílí újmy, vlastní kapitalistickým vztahům. Větší zapojení lidu do kolektivního řešení problémů posílením institucionálního uspořádání společenské moci je alternativou k marketizačním tlakům. Jak obránci asociativní demokracie, jako Joel Rogers a Joshua Cohen, kromě jiných, argumentují, schopnost účinného a tvořivého řešení problémů takovýchto institucí v mnoha případech překonává jak centralizované státní byrokracie, tak decentralizované tržní instituce.

Za druhé, široce založená společenská solidarita je ohrožena ve všech rozvinutých kapitalistických zemích, jednak díky tendenci ke zvětšení nerovností, ale také protože se zvyšují různé formy kulturní a sociální heterogenity v důsledku imigrace. Taková eroze solidarity je skutečnou hrozbou pro egalitární redistribuční projekt sociální demokracie, protože konec konců přerozdělování závisí od souhlasu lidí, kteří nemají bezprostřední a přímý prospěch z takovéto politiky, ale jsou součástí koalice, která ji podporuje. Instituce, které dovolují vykonávat větší společenskou moc, mají potenciál posílit rámec a vitalitu aktivních veřejných jednání o kolektivních problémech, které mohou být cestou k posílení nových forem veřejné solidarity. Spíše než vidět solidaritu jako cosi, co je spontánně vytvářeno vzájemnou závislostí lidí stejných zájmů, daných jejich úrovní materiálního života, solidaritu lze vytvořit kooperativní praxí, zapojením do užívání společenské moci.

Nakonec, demokracie je sama o sobě hodnotou. Sociální demokracie konečně obsahuje, jak slovo demokracie, tak slovo sociální. Posílení úlohy společenské moci v ovládání ekonomiky je cestou k prohloubení demokracie proti výkonu kapitalistické ekonomické moci.

Poznámky

1) Nebudu vyhrocovat rozlišení mezi socialismem a sociální demokracií, protože neexistuje stabilní kontrast v používání těchto označení politickými stranami a společenskými hnutími. Místo toho budu považovat obě za součást širokého spektra egalitárních výzev kapitalismu. Sociální demokracie obsahuje socialistické principy, i když se pokoušela použít tyto principy mnohem pragmatičtějším způsobem než některé strany, které si říkají socialistické.

2) Philippe van Parijs, Real Freedom for All.

3) Pro detailní diskusi, věnované tomuto případu, viz Gioanpaolo Baiocchi, "Participace, aktivismus a politika: Experiment v Porto Alegre", v Archon Fung a Erik Olin Wright, Deepening Democracy: Institutional Innovations in Empowered Participatory Governance, (Verso 2003).

4) Pro plodné a pronikavé pojednání o asociativní demokracii, relevantní pro tuto diskusi, viz Joshua Cohen a Joel Rogers, Associations and Democracy (Verso: 1995).