Důkazem nechť poslouží třeba následující dva příklady.

Na Novinkách portálu Seznam se v diskusi pod článkem o stávkové pohotovosti v Auto Škodě Mladá Boleslav většina účastníků s vervou a chutí pustila do odborů jako pozůstatku komunismu. Když pominu agresivní výpad nějakého rádobypodnikatele vykřiknuvšího, že kdyby se v jeho firmě kdokoli pokusil založit odbory, na hodinu by ho vyrazil, za perlu považuji vyjádření zaměstnance, který svého zaměstnavatele vychválil málem do nebe za to, že když si šel říci o volno na vyřízení bankovní půjčky 50 000 Kč, šéf ho přesvědčil, že to je nesmysl, že mu raději půjčí sám, bez úroků a jiných komplikací, a ať mu to splácí po tisícovce měsíčně. Závěr zaměstnance: Odbory jsou mi na ... (nepublikovatelné).

Jistý Čechokanaďan poslal O. Neffovi na Neviditelného psa článek o tom, jak jsou ti Češi divní, že po 16 letech teskní po bývalém režimu a neváží si svobody. V diskusi pak kdosi napsal něco naprosto neuvěřitelného, a sice, že pro něho svoboda znamená, že teď nemusí do práce nosit na svačinu gothaj, jak tomu bývalo před převratem, a on že je za to vděčný. (Pro nepamětníky a neznalce československých reálií před r. 1989: Zřejmě měl na mysli kdysi populární laciný gothajský salám, v oněch pohnutých časech nejlevnější uzeninu, v ceně 2,50 Kčs/10 dkg.)

Bylo by to vše nejspíš k smíchu, kdyby to nepoukazovalo na něco, co považuji za velice důležité.

Začínám postupně ztrácet své celoživotní přesvědčení o obecně slušné intelektuální úrovni "malého českého člověka". To přesvědčení jsem měl podloženo lety praxe a stovkami různých diskusí ve fabrikách. Většina řadových zaměstnanců měla slušný základ všeobecného vzdělání, řada z nich hodně četla, v diskusích dokázali argumentovat jako praktici ostřílení hospodskými hádkami, ale i různými schůzemi, kam chodili nejen z donucení, a uměli si udělat, zformulovat a také obhájit svůj názor, aniž by se báli o něj pohádat.

Zdá se mi, že toto se bohužel v současné době mění k horšímu. Neumím posoudit, zda a jak se na tom podílí současný stav vzdělávacího systému. S výukou logiky, rétoriky nebo aspoň s výchovou k myšlenkové poctivosti a argumentační schopnosti to v našem školství v minulosti nebylo nikdy moc slavné. Jsem si však téměř jist, že neblahý vliv na popsaný trend mají přinejmenším dva faktory:

Obava lidí stát si za svými názory a role médií. Obava může mít i existenční příčinu, zkuste kdekoli na veřejnosti věcně a oprávněně kritizovat zaměstnavatele, domovskou radnici nebo někoho jiného, lhostejno zda osobu nebo organizaci, na níž jste nebo někdy můžete být závislí, a ještě se pod to podepsat plným jménem. I když budete v právu, řeknete si o průšvih, a toho práva se domoci může být neřešitelný problém.

Proto se leckdo diskusi o skutečných problémech raději vyhne, nehledě na ústavně zaručenou svobodu slova. Média jsou v trvalé pohotovosti, aby nabídla náhradou záplavu pseudoproblémů, afér celebrit a černých kronik a trvale tak odvádějí pozornost od podstatného.

Nejen to: V mainstreamových médiích převažuje jednobarevný pravicově liberální způsob diskursu o dění ve společnosti, u řady komentátorů (čest výjimkám) se mimoto projevuje chabá znalost problematiky, určitá argumentační ledabylost a někdy až absurdní žonglování s pojmy. Lidé bez vyššího formálního vzdělání, pod tlakem svého všednodenního plahočení za výdělkem a bez možnosti ověřit si informace sami, pak celkem bez přemýšlení z médií přejímají názory a postoje, které jsou v propastném rozporu s jejich zájmy. (Nechci tuto úvahu komplikovat snahou o definici zájmů, budiž zde jen stručně řečeno, že mám na mysli zájmy individuální, skupinové i celospolečenské a že vycházím z předpokladu o existenci něčeho tak diskutabilního, čím společenské zájmy nepochybně jsou.

Rozbor by si zasloužila i otázka, zda existují zájmy objektivní, o nichž člověk ani nemusí vědět, že vůbec o jeho zájmy jde nebo by mohlo jít. Snad mi s tím pomůže někdo pro takovou diskusi lépe kvalifikovaný.) Popsaný stav (jak doufám a dosud věřím) asi není výsledkem něčího cíleného úsilí, ale dovedu si představit, že leckomu velice dobře vyhovuje. Jestliže zaměstnanec s podprůměrným platem při dotazu na své politické přesvědčení odpoví, že je pravičák, buď se chce někomu zalíbit nebo neví, o čem mluví. Při podrobnějším dotazování na jeho konkrétní postoje pak obvykle vyjde najevo, že jsou víceméně levicové, ale stejně vás nakonec nezapomene ujistit, že příště bude volit ODS nebo vůbec volit nepůjde.

Nevím si s tím rady a občas mě to i děsí. Když např. zjistíte, že desítky procent dotázaných z věkové skupiny do 29 let při sociologickém výzkumu řekly (jak před časem zveřejnilo Právo), že peníze vyplácené důchodcům by se měly raději dát mladým, dospějete k závěru, že s českou společností se něco závažného děje.

Kombinované úsilí všech těch struktur, které pro zjednodušení souhrnně nazvu poněkud hanlivě "prádelnami mozků" (mainstreamová média, různé PR a vlivové agentury, think-tanky v pozadí některých zájmových skupin či politických stran apod.), začíná nést své shnilé ovoce.

Chtělo by se říci, že zdravý rozum nakonec jako obvykle zvítězí, ale v tomto kontextu by to bylo spíše jen vyjádřením neopodstatněné víry. Zatím jsem se dopracoval jen k dílčímu předpokladu, že k obecnější změně postojů nebo lépe řečeno opětovnému významnějšímu vědomému sladění postojů a zájmů dojde, až nějaké kritické množství lidí (nemusí to být nutně většina) pocítí na vlastní kůži existenční důsledky svého tragického omylu nebo "jen" myšlenkové lenosti.

Jinak řečeno, k takovému uvědomovacímu procesu může patrně dojít jen tehdy, ztratí-li nějaké významné a.početné skupiny ve společnosti své dosavadní materiální postavení. Přes všechny potíže posledních let česká společnost jako celek nezchudla a sociální rozdíly jsou zde jedny z nejméně výrazných v Evropě. Popsaný rozpor však podle všeho spěje k tomu, že se tento stav v blízké budoucnosti může dost podstatně změnit. Zdá se, že až nějaká krize dokáže lidem otevřít oči.

Je mi proti srsti končit své zamyšlení takhle jedovatě, ale jestliže k takovému vývoji skutečně dojde, dobře nám tak. Budeme mít, co jsme si obecnou leností ducha zasloužili.