Vzhledem k tomu jsem si s velkým zájmem přečetl článek Tomáše Stýbla "Ďáblův advokát: "ateistova" úvaha o levici a náboženství", který je této problematice věnován. Je to článek velmi zajímavý a v mnohém koresponduje s tím, čím jsem sám k výše zmíněným diskusím přispíval a o čem jsem se přel se svými pragmatičtěji založenými přáteli. Přesto mi po jeho přečtení vyvstala na těle "husí kůže". Uvědomil jsem si totiž jasněji než dříve, jaká úskalí zmíněná problematika má a k jakým novým katastrofám by mohlo vést, kdyby náboženství, které projektuje autor, skutečně vzniklo. Stýblo přispěl odvážně k diskusi o zajímavém a vysoce aktuálním problému.

V mnohém mohou pomoci svého času hojně reprodukované a oficiální ideologií vládnoucí třídy protosocialismu až trapně obehrané a zneužívané poznatky klasiků marxismu o ideologii a náboženství a jeho kořenech. Stýblo má plnou pravdu, když ukazuje na složitost současného světa, na náročnost procesu zprostředkování vědeckého poznání širokým vrstvám občanů. V jeho přístupu však chybí konkrétní sociální analýza. Chybí tam konstatování, že složitost zprostředkování procesu racionálního poznání je dána především bariérami třídně vykořisťovatelské společnosti a manipulačními mechanismy, sloužícími vládnoucí třídě a poskytujícími ji nezanedbatelné výhody v zápase o vědomí lidí. Složitost zprostředkování vědy je však stále ještě dána i tak významným procesem, jako je stará společenská dělba práce. Stav, kdy jsou zásadně odlišné typy pracovní činnosti sociálně fixovány masami doživotních existencí lidí, kterým nutná práce pro obživu požírá podstatnou část jejich životního času. Na tyto problémy poukazovali již klasikové marxismu a viděli v nich významné sociální kořeny tak specifického způsobu odrazu světa ve vědomích a postojích lidí, jakým je náboženství. Samozřejmě, že tyto kořeny neabsolutizovali jako jediné. Poukazovali i na tak významné kořeny, jakými jsou složitý a rozporný vztah člověka k přírodě, jeho psychika, ve které se jen s obtížemi vyrovnává s mezemi své existence a snaží se je překračovat i nad rámec a mimo prostředky racionality, neřku-li vědy.

Je samozřejmé, že svět globalizovaného kapitalismu, opírající se o produkty vědecko-technického a informačního pokroku, činí všechny tyto závěry klasiků jen ještě naléhavějšími a akutnějšími, i když je vlastně již těhotný procesy, které daný stav překračují Mám na mysli především obrovské množství disponibilního času, skryté v produkčních prostředcích současnosti (jakkoli blokované kapitalismem v té absurdní podobě, že se musí prodlužovat pracovní den malé části pracovníků, aby se zvyšovala nezaměstnanost stále širších vrstev). Dále mám na mysli i pokračující prolamování a překonávání staré profesní dělby, při kterém je destruováno odvěké připoutání sociálních skupin k určitým průmyslovým či zemědělským odvětvím a druhům práce či ke konkrétním ekonomickým lokalitám. Těmi byly v éře industriálního kapitalismu i protosocialismu například podniky. Mám na mysli krizi sociálně fixovaných mechanismů profesionálního řízení (viz procesy samosprávy a participace) a mnoho jiného. Nicméně všechny tyto procesy, ve kterých se ohlašuje budoucnost, jsou dnes skutečně ještě v takovém stadiu a v takové antihumánní formě (vezměme si jen v současnosti zcela deformovanou podobu flexibilizace práce), kdy se negativní určení člověka v podmínkách kapitalistického soukromého vlastnictví a staré dělby naopak znásobují. Existuje stav, který je mimořádně nepřátelský vůči racionální a kultivované reakci širokých neprivilegovasných vrstev, na problémy, které je obklopují. Ať jsou to problémy ekologické, sociální, kulturní, psychické.

V této souvislosti mi dovolte první závažné vymezení se k autorovi analyzovaného článku. Nemohu souhlasit s jeho tezí, že levice vždy trpěla slepou vírou v etickou podstatu lidství, že nedokázala reflektovat "prvotní hřích člověka" - skutečnost, že není nějakou ideální bytostí, ale že v něm pořád ještě zůstává příliš z krutého zvířete, ze kterého se evolučním procesem vyvinul. Toto tvrzení rozhodně neplatí o marxovském uvažování, které s žádným ideálním člověkem nepočítalo, které vidělo v člověku průsečík konkrétně historických vztahů a měnit člověka chtělo zcela logicky na základě zásadních změn těchto vztahů a jejich logiky, a to opět na základě rozvoje produkčních potencí lidstva. Na obligátní polemické výtky jako "zkrachovali jste s pokusem o socialismus a komunismus, protože jste si příliš idealizovali člověka" existuje naprosto banální odpověď:

Ne, dámy a pánové, neidealizovali jsme si člověka. Člověk se v podmínkách protosocialismu choval zcela logicky a adekvátně k úrovni výrobních sil, o které se opíral. Choval se logicky i k charakteru společenských vztahů, které na této bazi vznikly a které zrodily existenci nové vládnoucí třídy, aniž by zrodily nové, společenštější mechanismy spravování živé a mrtvé práce. Naše chyba byla v tom, že jsme nedocenili, co dovedou ta různá mateřská znaménka starého na těle nově vznikající společnosti, na která nás dokonce klasikové v řadě svých prací upozorňovali. Jestliže se dnes toto zezvířečtění člověka v mnoha směrech prohloubilo (viz např. růst kriminality, proti kterému byla kriminalita éry protosocialismu jen dětskou hrou), nepromlouvá tu žádná abstraktní lidská přirozenost, ale hluboce dehumanizující podmínky kapitalistické společnosti, které v lidech otevírají nové a nové temné stránky, které se oficiální ideologie marně snaží vydávat za dědictví minulosti nebo, to už mnohem úspěšněji, za jakousi daň za individuální svobodu a civilizaci.

Případné projekty nové společnosti proto nemohou začít od rozboru nějakého abstraktního "prvotního hříchu", nějaké jakoby "zvířecí" psychické podstaty člověka, ale musí začít od kritického rozboru nedokonalostí protosocialismu, od rozboru limitů, za nichž působil, t.j. zejména od procesů zespolečenštění práce, výroby a staré společenské dělby práce. Musí pokračovat hlubokou analýzou kapitalismu. Hlubokou analýzou odcizení, ve kterém se v podmínkách kapitalismu ocitá člověk a které má tak katastrofální dopady na jeho psychiku i praktické jednání. Měnit tyto procesy je nutno s využitím té podstaty, kterou má člověk dnes, té logiky, ke které ho dovádějí vztahy, jichž je dnes průsečíkem. V této souvislosti má pravdu autor, když poukazuje na možnosti, které poskytuje trh, decentralizace, politické hodnoty levice (pod těmito hodnotami si já představuji využití plurality, demokracie a samosprávy, struktury občanské společnosti, výsledky dosažené v oblasti lidských práv, byť i deformovaných kapitalismem, multikulturalitu, internacionalitu apod.).

Ano, nepřehlížíme mechanismy, rozbíjející společenskou strukturu na atomy, které jsou sice objektivně vzájemně provázány daleko více, než kdykoli předtím, přesto se však cítí v současné realitě ztracené a izolované. Autor má pravdu, když upozorňuje na nutnost hledat cesty, jak upevnit soudržnost a dát lidem pocit zakotvení. Pocity atomizace a ztracenosti, ať už tak či onak reflektované vědomě, projevující se ve vypjatém, dravém, agresivním individualismu nebo se přetavující do podoby bezduchého konzumerismu a davové konformity, jsou zvláště charakteristické pro neprivilegované vrstvy.

Vzhledem k tomu by to měla být levice, která bude nové cesty hledat. Musí je však primárně hledat nikoli v náboženství, ale v realitě, v praktických aktivitách, které by právě příslušníky neprivilegovaných vrstev propojovaly a začleňovaly. Které by jim dávaly zakotvení a učily je být pánem svých věcí. Pak budou schopni orientovat se ve světě racionálněji a kultivovaněji, budou odolnější k mnohačetným a složitě strukturovaným manipulačním mechanismům vládnoucí třídy. Budou odolnější i vůči komplikovaným ideologiím, které je do odcizeného světa ještě více zaplétají, a také včetně velmi výrazné tendence k oživování a pěstování různých forem iracionality, kultu. Včetně kultu náboženského. Klíč k tomuto hledání je opět - jako vždycky v dějinách byl - v problematice vlastnického jednání ve vztahu k výrobním prostředkům. Po krachu pokusu o nahrazení kapitalistického vlastnictví vlastnictvím hierarchizovaného byrokratického aparátu protosocialismu, vyvstává nám světlo v tunelu v souvislosti s výše zmíněnými procesy rozvíjení samosprávného vlastnictví a participace zaměstnanců na zisku a řízení.

Samozřejmě, při tomto hledání můžeme využít i řady podnětů Tomáše Stýbla. Prosazení samosprávy jistě nemůže donekonečna probíhat ve víceméně živelné formě, která navíc je a dlouho ještě bude závislá především na tom, jak dalece se hodí do krámu současným kapitálovým a manažerským strukturám, případně státním expoziturám těchto struktur. Autor nemá pravdu, že není třeba revoluce, že stačí prostě nechat procesy soudobého kapitalismu zcela vyhnít, nechat je rozložit v důsledku jejich vlastní sebedestruktivní vnitřní podstaty. Takto dějiny nefungují a nikdy nefungovaly. Dějiny tvoří cílevědomá činnost lidí, velkých společenských skupin, revoluce nemusí být jen dobývání Tuilerií či Zimních paláců. Může proběhnout i jako stále mohutnější cílevědomé hnutí široké fronty levicových organizací za prosazení samosprávného vlastnického sektoru. Toto hnutí se může dokonce v určitém momentu vlamovat do dveří, které pootevřela sama logika globálního kapitalismu, který ve své honbě za ziskem už je a ještě více bude nucen samosprávné prvky zavádět a využívat. Pro organizaci a vývoj takovéhoto hnutí by jistě byl velmi potřebný určitý myšlenkový komplex, který by byl cílevědomě pěstován a kultivován. Jinými slovy, měl by i své struktury vědecké, popularizační, reklamní. Struktury, kde by se více pracovalo i s emocemi, probouzejícími se v těch sympatizantech, které by široké levicové hnutí dokázalo ovlivnit a získat, a to i ve fázi vývoje, kdy by ještě každodenní emiprické zkušenosti nemusely působit jednoznačně přesvědčivě.

Tento myšlenkový komplex by tedy byl podobný náboženství, ale současně by tímto náboženstvím rozhodně nemohl být. V každém případě nikoli v tom smyslu, jak ho na řadě míst charakterizuje Stýblo. Musel by stát na vědecké, objektivními poznávacími postupy ověřitelné bázi. Nesměl by být mýtem, lží, manipulací odtrženou od praktické zkušenosti lidí. Neměl by být naučeným souborem pouček, o nichž se nepochybuje, nediskutuje a nekonec ani nepřemýšlí. Stoupenci tohoto komplexu by museli mít možnost vstupovat do jeho tvorby, podle svých zatím ještě dělbou práce značně diferencovaných možností by museli formovat a ovlivňovat organizační struktury, důrazně kontrolovat své vůdce a aparáty (viz autorem prognózovaná "skupina ideologů"), museli by na své kůži pociťovat průběžné výsledky hnutí, a tedy i procesy zdokonalování myšlenkových struktur hnutí doprovázející. Občanská společnost či "třetí sektor", prakticky však společnost emancipovaných občanů musí být částečně samoorganizovaná. Vůdci či výkonný aparát musí mít mandát, nikoliv absolutní moc.

Zastavme se ostatně krátce u autorovy představy o náboženství. Je jasné, že autorovy teze nemůžeme brát příliš doslova. Z jeho charakteristik vyplývá, že mu nejde o náboženství v pravém slova smyslu, t.j. o takový fantaskní výklad světa, ve kterém klíčovou roli hraje tak či onak cosi mimo hmotu, co je vůči hmotě (samozřejmě hmotě, která není chápána mechanisticky) prvotní a determinující. Jde mu spíše o určitý intenzivní vnitřní emoční prožitek širokých vrstev, o sdílení etických i jiných hodnot a ucelených představ o světě, které by dokonce měly být "upřímně" prezentovány jako neověřitelné.

V tomto smyslu je svérázná i autorova představa o ateismu. V Stýblově intepretaci je ateista ten, koho autor označuje jako destruktivního nihilistu, t.j. zřejmě kdosi, kdo kolem sebe nevidí žádný řád a logiku, není k ničemu emočně vázán a zmítá se v křečích ničím neomezeného individualismu. Vržen do svobody, se kterou neví, co si počít. K této představě je nutno dodat, že právě takovéto"atheisty" produkuje současná, iracionalitou prosycená vládnoucí ieologie a postmoderní filozofie se svou tezí o konci velkých příběhů. Skutečný ateista, který odmítá fantaskní, převrácený odraz světa a společenských poměrů v podobě boha, může zcela pozitivně a aktivně odrážet svět v rovině hlubokého emočního prožitku reflektujícího dialektiku objektivní determinace i subjektivní svobody člověka a celostně se angažovat ve směru progresivních společenských zákonitostí.

Zdá se, že autor pod pojmem náboženství rozumí spíše to, co se v marxistické literatuře vyjadřuje pojmem "ideologie", což je odraz světa přes prisma intenzivně a komplexně prožívaného zájmu, odraz, ve kterém své místo mají jak přísně racionální, ba dokonce vědecké struktury, tak i další struktury lidského prožívání. Na rozdíl od marxistů však Stýblo není schopen vnímat spojení takovéhoto odrazu společenské, ale i přírodní reality s konkrétními velkými společenskými skupinami - třídami, případně útvary třídního typu. Když vyzývá k přijetí náboženství, jde mu vlastně o zformování jakéhosi spojujícího, komplexního (zdá se, že spíše iracionálního) prožitku nijak nedefinovaných entit. Prožitku, který nemá žádný vztah k skutečné společenské realitě, nemá ambice tuto realitu poznávat, rozhodovat o tom, co je a co není pravdivé.

Vraťme se však k těm pasážím Stýblova textu, kde se autor zabývá společenskými procesy. Zde se hluboce mýlí, když tvrdí, že je třeba nechat soudobý kapitalismus vyhnít a ve své víře, že "tentokrát bude připravena skupina ideologů méně asociálních, než byli ti, kteří převzali moc po pádu komunismu", prokazuje spíše duchovní pouto s těmi, kteří tuto moc v reálné historii převzali. Vždyť už sám protosocialismus názorně dokázal, že jestliže má být připravena jen nějaká elita, která v určité chvíli převezme moc, třeba i s pomocí manipulujícího náboženství, nic podstatného se nezmění. Jednoho pána nahradí pán druhý, který může být ještě horší. Naopak, již před kvalitativní změnou musí být připraveni ti, kteří převezmou vlastnické a regulační funkce a skutečně změní logiku systému. Právě v tomto smyslu se nejvíce mýlili klasikové marxismu, když věřili, že socialismus bude z kapitalismu vznikat , než vznikal kapitalismus z feudalismu. Že nejdříve proběhne politická revoluce a pak se teprve budou masy zapojovat do tvorby nového vlastnictví a ekonomiky... V případě "nové samosprávné revoluce" musí být masy připravené již předem, svou dlouhodobě zaběhanou zkušeností s realizací samosprávných procesů (a to procesů nejen ekonomických, ale i procesů ve veřejné správě, důchodových či pojišťovacích fondech apod.), s výkonem vlastnických a regulačních funkcí. Jen v takovémto případě se aparáty a vůdcové nevymknou z ruky a nevytvoří jen zase nějakou jinou verzi protosocialismu, třeba i za pomoci manipulativního neostalinského náboženství.

Upřímně řečeno, právě možnost, že by se autorem předpokládaným typem náboženství, pro který, jak dokazuje, existuje půda nakypřená soudobým globálním kapitalismem, stala nějaká modernizovaná podoba stalinismu, to je to, z čeho mi při úvahách o levicovém náboženství naskakuje "husí kůže". Mnohokrát jsem totiž měl možnost sledovat projevy "náboženství" - ve skutečnosti ideologie, které vzniklo u řady členů a sympatizantů KSČM pod tlakem antikomunismu, negujícího veškeré pozitivní rysy protosocialismu. Toto "náboženství" se vyznačuje především neschopností pochopit systémové vady protosocialismu. Pochopit to, že jeho sociální základnu tvořila nová třída řídícího aparátu. To, že systém zašel na úbytě především proto, že nedovedl racionálně slaďovat jednotlivé formy vynaložené živé i mrtvé společenské práce a hospodařit s nimi společenštěji než kapitalismus. To, že tudíž nedokázal vypěstovat v řadovém pracovníkovi psychologii racionálního vlastníka a hospodáře. "Náboženství" neostalinistů se vyznačuje takovými absurditami, jako je přesvědčení, že právě za Stalina systém fungoval nejlépe a všechny poststalinské reformy byly už jen cestou do pekla, popíráním zločinů třicátých a padesátých let, přesvědčením, že procesy padesátých let stvořila americká CIA. Že systém padl vlastně jen proto, že zradil Gorbačov a že kapitalismus ho udusil embargy a zbrojením... "Náboženství" (ideologie) se nachází v naprostém rozporu s logikou, v rozporu s realitou, v rozporu s elementárními prvky skutečného marxismu. Je však svým způsobem pochopitelné u generace, která odevzdala protosocialismu své nejlepší síly a prožila v něm celý svůj aktivní život. Jak navíc vysvětlit příslušníkům této generace, kteří svým způsobem patřili k jeho privilegovaným vrstvám (podtrhuji, že většinou k nižším vrstvám řídícího aparátu a inteligence), že prvky podobného uvažování nejsou jen generační výpovědí, ale objevují se i u dnešních mladých lidí z řad alterglobalistů či trockistů? Řada mladých lidí, která na své kůži protosocialismus nepoznala, je ještě dnes ovlivňována nostalgií jeho pohrobků a od nich získává pochopitelný a oprávněný odpor ke kapitalismu. CO když ale "zešílí z hrůz kapitalismu" (jak kdysi napsal Lenin o maloburžoasii) a bude chtít opakovat staré chyby?

To všechno mne vede k vyhraněnému odporu k myšlence manipulativního náboženství, rozvíjeného nějakou osvícenou elitou, byť by i z počátku měla nejlepší úmysly. To všechno mne vede k vyhraněnému odporu ke kultu iracionality, který je konec konců především produktem neschopnosti současných globálních vlastníků obhájit své zájmy prostředky racionality a vědy, a tedy i k odporu k myšlence nějakého náboženství pro levici. V podmínkách současného světa je (každé) náboženství především ideologií a jako takové je převráceným, falešným odrazem světa, falešným vědomím a má těsný vztah k politice, jako prosazování zvláštního zájmu určité třídy. Současný svět, byť by to byl i svět kapitalistický, přitom v sobě obsahuje prvky, které paradoxně ukazují na nutnost odumření politiky jako vlády jedné třídy a tedy i vlády jedné ideologie.

Samosprávná revoluce nepotřebuje politiku ani ideologii. Potřebuje širokou základnu, ve které politika i ideologie odumírají, ve které se člověk pomocí produktů vědecko-technické a informační revoluce, vylaďující a optimalizující jeho vztah k přírodě, osvobozuje i z pout soukromého vlastnictví a staré společenské dělby práce. Ve které se osvobozuje od nerovnosti v procesu řízení a poznávání a učí se být spoluvlastníkem a spolusprávcem. Místo iracionality potřebuje návrat k racionalitě, obnovení víry ve své schopnosti a možnosti, v poznatelnost a přetvořitelnost světa. A právě kus téhle "uhlířské víry" mu musí dát levice. A musí mu ji dát rychle, dříve než nás zaskočí výsledky biologické revoluce a než globální kapitalismus začne predestinovat lidi jako bety a gamy, jako méněcenné otroky úzké elity alfa samců. Dříve, než tak přehodí výhybku dějin lidstva na něco, o čem se ani nechce přemýšlet.