Dávám všech svých 105 kg živé váhy na tu misku vah, která trčí beznadějně vysoko, obsazena pouze Ondřejem Slačálkem a Filipem Sklenářem, abych se pokusil aspoň trochu srovnat skóre, které - jako už tolikrát v historii - i na těchto stránkách zdánlivě vyznívá v neprospěch nás, kteří se snažíme žít jako lidi i bez potřeby každodenního zaštiťování se Tebou jako nezpochybnitelnou autoritou.

Odpusť mi, že - zaměstnán všednodenním pinožením se za chlebem naším vezdejším - pominu ve své filipice na obranu neznabohů tak fundamentální disciplíny jako jsou ontologie či gnoseologie. (Koneckonců existuje mezi námi nejméně jeden hříšník a neznaboh jménem Egon Bondy, který dokázal zformulovat brilantní ontologii i bez potřeby Prvního Hybatele...)

Dovol mi snést argumenty, proč si chci - víceméně svévolně a kacířsky - vyzobnout z Knihy knih, jejíž autorská práva Ti někteří zcela bezdůvodně přiznávají, jen to, co se mi hodí, a dokonce se rouhat tak strašlivě, že zde veřejně prohlásím, že k tomu Tě taky nepotřebuju.

Jde - jak jinak - především o dvě věci.

Za prvé, jde o etiku a její praktické provedení, kterému my smrtelníci říkáme morálka. Prohlašuji zde veřejně, že i když považuji za celkem spolehlivě prokázané, že sdílím 98% genetické výbavy s našimi bratranci šimpanzi, ta zbývající 2% mi stačí k tomu, abych se vědomě i bez jmenovitého přihlášení k víře ve Tvou existenci aspoň snažil žít tak, jak Tví preláti i proroci kážou, že Ty nám ukládáš.

Mojžíšovo Desatero je až překvapivě podobné jiným desaterům, sedmerům, paterům apod. našich nekřesťanských, avšak lidských bratří, kteří vzývají jiné Tvé podoby nebo dokonce - jako buddhisté - žádného Nejvyššího ke své víře nepotřebují.

Navrhuji proto vzít všechny podobné kodexy, přidat k nim Všeobecnou deklaraci lidských práv, doplnit ji o dosud neexistující Deklaraci všelidské odpovědnosti a průnik všech těchto množin uzákonit jako Povinné Všelidské Planetární Etické Minimum. Nemám nic proti tomu, aby se této práce ujal i Tvůj náměstek na Zemi, spolu s představenými jiných věrouk a demokraticky zvolenými zástupci nás neznabohů. Jistě budeš spokojen, protože cca 70% Mojžíšova Desatera tento průnik zahrne a to už je z hlediska počtu pravděpodobnosti celkem slušná jistota. Jiná otázka je, jak vynutit jeho dodržování.

Desatero se během dvou a půl milénií od jeho zjevení neustále flagrantně porušovalo - často nejvíc těmi, kdo se zaklínali Tebou, což bylo doprovázeno nekončícími potoky naší krve.

Zkus se prosím spolehnout na to, že ta 2% naší odlišnosti od lidoopů, zahrnující mj. něco tak těžko definovatelného jako rozum, nás, tj. lidstvo, od konečné zkázy dokážou uchránit i bez modlení. Mám za to, že jiná naše ambice než přežití lidstva je nad-lidská nebo ne-lidská a tudíž nemorální. Zatím dosud vždy kolektivní rozum ve směru této "absolutní ambice" nějak zafungoval (i když často na poslední chvíli), což se o účincích modlení s jistotou říci nedá.

Za druhé, jde - možná nejvíc ze všeho - o vědomí naší individuální konečnosti v prostoru a čase.

Vyznávám veřejně, že ani já, který už za pár týdnů potkám svého Abraháma, jsem se s tímto vědomím za půlstoletí svého pobytu na světě dosud zcela nesmířil. Opět mi nezbývá než hledat útěchu v tom jediném, co mě odlišuje od ostatních prý Božích stvoření, totiž v rozumu.

(Tví pohůnci a drábové by řekli v duši, ale ten pojem za dva tisíce let sami zdiskreditovali - často s pomocí argumentů rozumu vzdorujících - do té míry, že ho vědomě nepřipouštím.)

Všem, kdo pro potlačení beznadějné a ochromující hrůzy ze své konečnosti hledají útěchu ve víře ve Tvou existenci, vzkazuji toto: Hledejme útěchu v tom, že ve svém osudu nejsme sami. Snažme se poskytnout část té útěchy našim trpícím, bezmocným, nemocným, chudým duchem i tělem. Naše konkrétní podaná ruka pro ně může být mnohem větší oporou než chimérické vize dobře zajištěných prelátů všeho druhu. Jejich vděčnost se nám vrátí jako nevyčíslitelná odměna. A hledejme moudrost v dědictví všech velkých ateistů a agnostiků, kteří uměli své úzkosti, úplně stejně lidské jako ty naše současné, popsat a zanechat nám je zde do dalších věků jako útěchu v úzkostech našich.

Od Epikúra přes Spinozu až po Karla Čapka najdeme dostatek insiprace. Stejně jako oni bojujme s leností ducha, která, podporována pohůnky mocných a všehoschopných, se snaží vymýt z našich mozků to, co bolí (pro méně chápavé: myšlení) a z našich srdcí vytěsnit to, co zneklidňuje (opět pro méně chápavé: soucit a lásku) a nahradit to pohodlnou vírou v cokoli, co nepřipouští pochybnost a začleňuje nás do bezduchého stáda jako jeho uniformní jednotky.

Nakonec: Jestliže se toto mé vyznání nevíry nějak necitlivě dotklo důstojnosti vás věřících, kteří tento text čtete, prosím vás o racionální argumenty, v čem a proč se tak stalo. Věřte, že nešlo o úmysl. Domnívám se, že moje snaha o jeho praktickou aplikaci v životě, vyjádřená zásadou "Žít v míru sám se sebou a vědomě neubližovat druhým", by uspěla v jakékoli zpovědnici. Zkuste pochopit, že vaši víru budu respektovat, a od vás očekávám totéž ve věci své nevíry.

A Tobě, Bože, ve kterého mi dosud nebylo dáno věřit, děkuji, žes mi dal šanci dopsat to až sem. Kdybych dospěl k poznání, že jsem se ve své nevíře přece jen mýlil, slibuji Ti, že to na těchto i jiných stránkách veřejně doznám.