To už je určitě lepší úvaha Tomáše Baldýnského nad tím, proč ještě sakra čeští filmoví tvůrci nedokázali zpřístupnit dětem v pochopitelné formě legendu o Ježíškovi tak, jak to dělají se svým dárkonosičem v zámoří. Klobouk dolů.

Vzhledem k této dlouhodobé vánoční totalitě jsme se mohli v první adventní neděli vysmát sousedům a jejich vánočnímu věnci na dveřích. Teprve večer jsme se díky lépe orientovaným dozvěděli, že na věnec byl zrovna ten jediný a pravý den, čímž nám advent konečně, v půli vánočního hospodářského cyklu, začal.

Bejvávalo blaze před Vánocemi. Začínalo to pomalu, začátkem prosince, ale o vánoční atmosféře se mluvit ještě zdaleka nedalo. Ta teprve, po každé z kovových nedělí, zahušťovala prostředí a skutečná koncentrace nastala až čtyřiadvacátého ráno. Jistým nebezpečím bylo, že se do toho svátečního rána probudíte a uvědomíte si, že pro své bližní máte pouze šťastný a veselý úsměv. Je to sice to hlavní, ale z hlediska soudobého vánočního bontonu je dobré ještě něco přihodit pod stromeček.

Takové opomenutí se dnes může stát jedině při neúplném vědomí nebo při plné sociální izolaci. Reklamní kampaň za zvýšení hrubého vánočního produktu předpokládá v této oblasti nový rekord, takže je permanentní, multimediální a její pokrytí činí 99,99% populace. O Vánocích se dá prodat všechno, snad kromě těžkého průmyslu, a kampaň to také předpokládá.

Můžete koupit rodině pod stromeček se slevou automobil, k tomu pořídíte extra vánoční výbavičku (v ceně), manželce výhodně do nového autíčka nový obleček (v akci), dětem aktualizujete jejich nutnou elektronickou komunikační výbavu (v likvidaci) a popřejete si hezkého Ježíška.

Na všech těch slevách, akcích a likvidacích je nejzajímavější, že po Vánocích jsou ještě větší, mohutnější a zkrachovalejší. Kdyby lidé opravdu uvažovali ekonomicky, tak už by dávno nenakupovali dárky před Vánocemi, ale po nich, čímž by minimálně první rok prodejce pěkně vycukali a po napjatém a zbytečném očekávání by je obrali o vše.

Vypadá to sice, jako kdyby třída spotřebitelů měla šanci pokračovat v dialektickém vývoji tam, kde třída dělníků, rolníků a pracující inteligence neuspěla, ale je to veskrze ekonomické uvažování. Jistě to vrhá na ekonomii neblahé světlo.

I já jsem se tedy po dvou měsících brainwashingu rozhodl vypořádat se s vánočními povinnostmi vůči rodině a vůči národní ekonomice. Konec listopadu mi totiž v současné panice připadal jako nejzažší termín. Vím sice o tom, že někteří Ježíškovi subdodavatelé poskytují své služby dvacet čtyři hodin denně, což oceňují hlavně lidé, kteří nechtějí, aby děti jejich velké tašky a balíky identifikovaly jako vánoční dárek.

To je ale asi zbytečné, protože po vánoční infekci reklamních médií je Ježíšek profláknutá hra a ty racionálnější při výpočtu vektoru sil reklamních kampaní a vlastních tužeb snadno dojdou s velkou pravděpodobností k obsahu dárků. A pokud se tyto síly neprotínají, mohou si dopředu cvičit škrobený obličej s křečovitým úsměvem nebo nadávky, protože zůstanou jejich přání nevyslyšena.

Jel jsem tedy konvenčně za bílého dne a dopoledne, i když jsem nepočítal s tím, že by to mělo ředící vliv na kriticky zvýšenou hustotu v centru města. V tramvaji nějaká holčička ohlašovala "neesoou váám nooviinyy..." a ještě víc mě zmátla filosofická slovní hříčka "když letím dolů, jdu na horu" z reklamní plochy s lyžařem v odění jedné oděvní firmy s geniálně jednoduchým firemním logem. To už jsem všechno viděl zle.

A bylo ještě hůř. Všechny výlohy byly poznamenány řáděním vánočního viru, někde se dokonce rozvinulo druhé stádium v podobě santaklausových vyrážek na zdech a v oknech. Lidé se toho děsivého vzhledu zřejmě báli, protože zmateně pobíhali sem a tam a chovali se vyděšeně. To mělo určitě neblahý vliv na jejich myšlení, například dvě dámy v hračkářství v záchvatu zoufalství vykřikovaly, že mají patnáct set korun a ty tam prostě musejí utratit, stůj co stůj. Asi cítily poslední příležitost před záhubou světa. Člověk nikdy neví.

S touto zkušeností mě pomalu začala přecházet počáteční odvaha a po dvou hodinách jsem zbaběle utekl, maje dárkový plán splněn jen částečně. Unavený a skleslý jsem se vrátil na periferii, kde žádné výlohy nejsou a kde to vypadá mokře, blátivě, zetlele, prostě lidsky.

Zdejší prostředí postrádá jakýkoliv náznak Vánoc, tedy až na střízlivě osvícený smrk u křižovatky, v centru dění. Nikde nehrají koledy, nikde v dohledu žádný rudý terorista s bílým plnovousem, nikde žádný betlém, žádné jesličky. Lidé stejným tempem opouštějí tramvajovou zastávku a místní opilci stejně jako každý den postávají s levným pivem před Večerkou, pozorují dopravní ruch a veškeré vánoce jsou jim ukradené, protože se těší na jaro a snesitelné venkovní teploty. Stará opuštěná továrna dál chátrá, aniž by na to Vánoce měly nějaký vliv.

A tak bych chtěl všem čtenářům Britských listů popřát ani ne tak veselé a ani ne tak šťastné Vánoce, protože toho se jim dostane formou sterilních vánočních přání dostatečně. Chtěl bych vám jen popřát, abyste je jednoduše prožili po svém.