PŘIROVNÁVÁNÍ SOUČASNÝCH UDÁLOSTÍ na Ukrajině ke změnám ve střední Evropě v roce 1989 je zavádějící. Existují tři základní rozdíly mezi sametovou revolucí v Československu a revolucí kaštanů. Především se v Praze vedl zápas o změnu režimu. Na současné Ukrajině nevládne totalita a není tam ani socialistické vlastnictví. Za druhé, manifestanti v listopadu 1989 riskovali velmi mnoho, zatímco manifestanti v tomto listopadu riskují jen velmi málo. A nakonec, sametová vzpoura byla živelná, ta na Ukrajině probíhá podle již odzkoušeného scénáře.

To, co dnes charakterizuje Ukrajinu, není spor lid verzus elita, ale především spor uvnitř politické a majetkové elity. Ten je navíc okořeněný nacionalismem. V čele oranžového i modrého tábora jsou lidé, kteří zastávají či zastávali vysoké vládní funkce v době, kdy je u moci současný prezident. Je nesporné, že ulice zaplnila především informace o manipulaci voleb. Je jisté, že představa Doněcka, kde podle oficiálních údajů bylo odevzdáno 96,2 % hlasů pro Janukovyče zní neuvěřitelně. Ale není to jediná informace tohoto druhu, kterou ÚVK zveřejnila. Podle ní celkem dva regiony hlasovaly pro Janukovyče nad úrovní 90 % odevzdaných hlasů -- a tři regiony na stejné hladině pro Juščenka. Problémem se pak stává účast. Tu ale zkresluje fakt, že na východ země přijeli masově i Ukrajinci žijící v Rusku, kteří zřejmě hlasovali pro Janukovyče. I proto asi ti Ukrajinci, kteří zůstali v době voleb v zahraničí, dali ve své většině hlasy Juščenkovi.

Představa o tom, že v takto dramatických volbách je jedna stana zcela čestná a druhá zcela zkažená je vyprávěním o občanské válce, v níž střílí jenom modří. Kritika výsledků voleb pozorovateli z OBSE bez adresných obvinění, konkretizace chyb a přestupků vypadala v této situaci jako záměrné přilévání oleje do ohně. Třeba jen ve srovnání s uznáním prezidentských voleb v Gruzii, které připomněl v sobotu britský deník Guardian a který zveřejnily i Britské listy -- tam současný prezident obdržel 96,24 % hlasů k úplné spokojenosti západních pozorovatelů.

VÝVOJ UDÁLOSTÍ v Kyjevě připomíná Bělehrad roku 2000 a Tbilisi roku 2003. Statisícovým manifestacím se nedá čelit jinak, než silou. To je ale nepřijatelné. Dobře organizovaná menšina v hlavním městě pak rozhodne. Ti, kdo přisuzují těmto manifestantům legitimitu měnit moc, zapomínají, že se manifestací v Londýně proti válce v Iráku účastnilo mnohem více lidí. Navíc podle některých údajů byly modré manifestace na východě Ukrajiny masovější než oranžové manifestace na západě. Oranžoví mají ale dvě poziční výhody: většinu v Kyjevě a na svou stranu získali media, zvláště pak centrální televizi. To zakládá jejich šanci na vítězství v případných opakovaných volbách.

Při porovnávání scénáře v Jugoslávii, Gruzii a na Ukrajině lze ale zaznamenat i dvě hlavní odlišnosti. Tou první je teritoriální rozdělní politických odpůrců. To umožňuje, aby si prohrávající strana uchovala odhodlání bojovat. Druhou odlišností je fakt, že nelze za nelegitimní prohlásit parlament, neboť jeho volby nebyly zpochybněny. Parlament zůstává jako místo hledání politického řešení a zpomaluje tak celý proces. V první fázi vyzval soud, aby neuznal výsledek druhého kola prezidentských voleb, ale v úterý též odmítl vyslovit nedůvěru vládě premiéra Janukovyče. V druhé fázi pak může změnit volební zákon, což by umožnilo opakování prezidentských voleb.

Je zřejmé, že v první chvíli tyto skutečnosti Juščenka zaskočily. Jeho štáb zorganizoval prezidentskou přísahu v neusnášeníschopném parlamentu, přičemž Juščenko nepřísahal na ústavu, ale na bibli, které navíc nebyla pravoslavná. Takto sice prokázal velkou vůli k moci, nikoliv však politický takt. Na druhé straně k největším překvapením na Ukrajině patří, že Janukovyčův štáb nebyl připraven na tak rozsáhlé manifestace v Kyjevě a ostatních městech na západě Ukrajiny. Vítězství si ale v politice nezaslouží jen ten, kdo na něj pouze čeká.

ŘEŠENÍ současné situace na Ukrajině by mohlo probíhat ve třech hlavních rovinách:

• První rovinu přestavuje právo. Vrchní soud projednává žaloby opozice a v případě uznání jejich oprávněnosti může nařídit opakování voleb v těch regionech, kde došlo k porušení volebního zákona. Modří již ohlásili, že jsou ochotni na tento krok přistoupit. Pro oranžové by se tato cesta asi jevila jako příliš pomalá a jistě i riskantní.
• Politickým řešením je opakování celých voleb. Tento návrh předložil v pondělí prezident. Tato cesta se jeví jako nejlogičtější, ovšem opozice ji jistě spojí s požadavkem na rezignaci vlády, aby tak zbavila modré jedné z jejich pozičních výhod. Bez ohledu na vítěze takovýchto voleb ale hlasování podpoří existující emocionální rozdělení země na dvě části. Je dnes pravděpodobnější, že porážku ve volbách by uznali spíš modří než oranžoví. Jenže i oni pak přijmou opatření na obranu svých zájmů.
• Třetí koncovka má podobu násilí. Janukovyč již prohlásil, že nechce moc potřísněnou krví. Za oranžové zaznívají výzvy k tomu, aby vláda nepoužila sílu, ale i odhodlání použít sílu při obsazování centrál a proti budoucí opozici, když bude usilovat o autonomii.

Pro prezidenta již vyvstala otázka, jak v nastávajícím období zabezpečit chod sátu. Přechodným kompromisem by mohla být dohoda o vládě, kdy by nezářila ani oranžová ani modrá barva. Včera ale parlament odmítl vyjádřit nedůvěru Janukovyčově vládě. Ve vrcholové politice se však již objevují noví lidé. Na nedělním zasedání bezpečnostní rady státu vyzval Kučma šéfa národní banky Sergeje Tigipka, aby se vrátil do práce -- to znamená, aby odešel z Janukovyčova volebního štábu. Ten ale v pondělí složil obě funkce, tedy jak šéfa volebního štábu, tak i banky. Zároveň prohlásil, že se bude věnovat politice -- a nesouhlasí se separatistickými tendencemi na východě, ale v případě vítězství Juščenka chce přejít do opozice. Dalším prvkem dohody směřující ke kompromisu by mohla být úprava ústavy omezující pravomoci prezidenta a o směřování k parlamentní demokracii. Této úpravě ale před několika měsíci opozice zabránila.

KYJEV JE PLNÝ takzvaně zaručených informací o ruském spiknutí. Řečníci neváhají sdělit lidem na náměstí, že v prezidentském paláci jsou ruské speciální jednotky připravené zasáhnout proti demonstrantům. Rusko si prý přeje krvavé drama na Ukrajině, neboť to mu umožní prostor ovládnout v duchu svých imperiálních ambicí. Kučma je prý Putinovou loutkou.

Pohled bez emocí ale naznačuje, že ruské zájmy by měly vypadat jinak. Předně se zdá, že vítězství Juščenska představuje pro ruskou zahraniční politiku dvojí strategickou prohru:

• rusofobie je cit, na kterém lze rozbít Společenství nezávislých států (SNS). To bylo doposud organizací, která zabezpečovala v zásadě bezkonfliktní rozdělení SSSR na samostatné státy v hranicích původních sovětských republik. Ty byly často kresleny jako administrativní, nikoliv jako historické. Zároveň SNS představovalo instituci, která je sice málo výkonná, ale v níž bylo nutné počítat s přirozenou autoritou Ruska.
• úspěchem Putinovy zahraniční politiky bylo založení zóny volného obchodu Ruska, Ukrajiny, Kazachstánu a Běloruska. V této zóně by bezesporu nejsilnější ekonomika vytvářela i základní charakteristiky celého prostředí -- a touto ekonomikou je ruské hospodářství.

Tyto dvě případné prohry Kremlu znamenají ale prohry ve hře, kterou lze jen v duchu studenoválečnických kriterií označit jako prohry imperiálních ambicí. SNS je organizace, která plnila nesmírně významnou roli -- v historii lze jen obtížně nalézt jiný příklad, kdy se rozpadla velká říše bez vleklých krvavých konfliktů o dědictví. A vytváření zóny volného obchodu je legitimní ekonomický zájem. Obviňovat Rusko z toho, že v těchto organizacích hraje prim, je stejné, jak pokládat za zločin fakt, že je velké. Obdobně lze vinit z imperialismu Bonn za to, že německá ekonomika hraje prim v Evropské unii.

Z HLEDISKA ruských zájmů je nežádoucí podporovat krvavé řešení situace na Ukrajině. Jakýkoli zásah na podporu separatistů by byl na západ od Donu vnímán jako projev ruského imperialismu. Rusko k prokázání své velikosti potřebuje především ekonomickou a následně i sociální modernizaci. Ke splnění tohoto cíle potřebuje v první řadě Evropskou unii a USA, ne Ukrajinu. Ovšem i Evropská unie a USA potřebují v globalizujícícm se světě Rusko jako partnera, ne jako protivníka.

Ze současného konfliktu si jistě mnozí Rusové odnesou pocit, že Západ využije každou příležitost k útoku proti nim bez ohledu na to, jak se Rusko chová. Přesto je konfrontace se Západem pro Rusko nejméně výhodná. Ve vztahu k Ukrajině -- ale i ke Gruzii -- by měl Kreml zachovat rozvahu a krotit některé velkoruské výroky moskevských politiků. Jeho politika v případě rozpadu či zablokování SNS by mohla být spojena s důsledným přechodem na světové ceny v obchodu s těmito zeměmi. Je otázkou několika let, kdy jak v Gruzii, tak i na Ukrajině pochopí, že nacionalismus sice uspokojí některé emoce, ale na chleba se namazat nedá.

PŘEDSTAVA O TOM, že prosté přihlášení se k Západu bude znamenat ekonomický a sociální růst Ukrajiny, není z tohoto světa. Takto se na Západ hlásila Ukrajina za dobu vlády Kučmy vlastně až do léta tohoto roku. Ekonomický růst na úrovní dvanácti procent zaznamenala až v době, kdy se premiérem stal Janukovyč. V zájmu Ukrajiny není být západní, nebo ruskou, ale být stabilní, jednotnou a dynamickou. Jestliže se změní v oblast svárů, nikdo této téměř padesátimilionové zemi nedokáže pomoci.

Také v zájmu České republiky, ale i celé Evropské unie, je stabilní a jednotná Ukrajina. Na barvě pak již ani tak moc nezáleží. Nejen jako ekonomický partner, ale také jako země, která nerozděluje nýbrž sjednocuje Evropu. Česko jako malý stát usilující o vyrovnání s ekonomikami západu našeho světadílu nepotřebuje žádné konflikty ve svém okolí. Nejméně výhodný scénář pro nás je Ukrajina zmítaná v ekonomicko-sociálních zmatcích, které by asi Evropská unie musela řešit. V takovéto situaci nebude v Bruselu dostatek ani materiálních ani politický sil potřebných na rozvoj nově přijatých zemí.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom