Spoluúčast zaměstnanců na řízení prostřednictvím jejich účasti v orgánech společností dnes umožňuje zákon ve většině hospodářsky vyspělých evropských zemí, a od r. 2004 se stává závaznou součástí statutu všech tzv. evropských společností, včetně zřizování podnikových rad zaměstnanců. Politické orgány i odborné složky EU se otázkami zaměstnanecké participace pravidelně zabývají, její členské státy si legislativu o ní doplňují nebo nově vytvářejí ( poslední zákon o finanční spoluúčasti zaměstnanců v Belgii pochází z r. 2001, v témže roce byl přijat v SRN zákon o organizaci pracovních vztahů v podniku).

Tento trend však zatím Českou republiku míjí. V příznivém období ekonomické transformace nebyla využita možnost uplatnit principy zaměstnanecké participace vinou  pochybných experimentů s tzv. šokovou terapií a kupónovou privatizací. Později se sice sociálně-demokratická vláda v r. 1998 svým vládním prohlášením zavázala "...v souladu s trendem posilování participativních forem řízení a vlastnictví ve světě posílit prvky zaměstnanecké spoluúčasti v obchodních společnostech a navrhnout zákon o daňové podpoře zaměstnaneckého vlastnictví akcií", avšak tento slib zůstal jen na papíře. Totéž se stalo se záměrem podpořit zaměstnaneckou participaci, který je obsažen ve vládním prohlášení Špidlovy vlády. Avšak dnes program zaměstnanecké participace nabývá novou naléhavost jednak s potřebou ČR přiblížit se ekonomickým poměrům, panujícím v EU, jednak s nutností čelit současným útokům liberalismu na tradiční evropský sociální stát a vnějškem inspirované vládní snaze převzít koncepci tzv. sociálního liberalismu ( která nahrazuje ideový cíl sociální spravedlnosti cílem "sociálně udržitelného" růstu).

Zaměstnanecká participace je součástí sociálního státu od jeho vzniku. V západní Evropě se stala součástí doktríny sociálně-tržního hospodářství SRN bezprostředně po II. světové válce, později byla vložena do gaullistické představy o "třetí cestě". Socialistická internacionála v Deklaraci, schválené jejím 18. kongresem (1989), v pasáži o hospodářské demokracii dokonce rozšířila zaměstnaneckou participaci jakožto "...hospodářské rozhodování, do kterého budou plně zapojeni dělníci a jejich společenství" z dílenské a podnikové úrovně na úroveň "národní a hospodářské politiky". Sociální stát se v tomto kontextu nepředstavuje jen jako stát sociálně ochranářský, charakterizovaný  výraznými přerozdělovacími funkcemi, nýbrž znamená i stát hospodářské demokracie, ve kterém pracovník v zaměstnání plnohodnotně, se všemi lidskými právy, realizuje svou osobnost.

Liberální kritika zaměstnanecké participace je často vedena proti spojení zaměstnanecké participace se sociálním státem a sociálními právy zaměstnanců s odůvodněním, že jde údajně o "socialismus" a jev "ekonomicky neracionální" ( V. Klaus). Taková tvrzení stojí na velmi nepevných základech. Ochrana zaměstnanců před svévolí zaměstnavatelů není samozřejmě "socialismem", ať již vkládáme do tohoto pojmu jakýkoliv aspoň trochu odpovídající obsah. Ve skutečnosti je udržení sociálního smíru právě v soukromovlastnickém systému základní podmínkou plynulého fungování výroby. Žádný podnikatel, jehož zaměstnanci budou stávkovat, prosperovat nebude. Pokud stát není schopen zabezpečit sociální smír demokratickými prostředky, je jediným východiskem ze sociálního vření jeho potlačení násilím, záměna demokracie diktaturou.

Co se týče neefektivnosti, mohli bychom připomenout legendární Baťovy závody, svou efektivností proslulé. V nich participace zaměstnanců dosáhla míry, vyjádřené názvem "dílenská samospráva".V  národním měřítku lze uvést např. Japonsko, které vděčí mj. i zaměstnanecké spoluúčasti za poválečný "hospodářský zázrak" (který vybledl po nástupu globálních liberalizačních tendencí i v této zemi). Studie Pérotin -- Robinson, zpracovaná pro potřeby Evropského parlamentu (2002), ukazuje na údajích z 30 000 podniků ve 20 zemích světa, že -- přestože se týká pouze finanční formy participace -- účinky participace jsou "kladné nebo neutrální", ačkoliv oficiální ekonomická věda usuzuje, že mohou být "kladné nebo negativní". Účinek zaměstnanecké participace na produktivitu např. ve Velké Británii představuje přírůstek o 3 -- 8%, ve Francii 7-- 9%,v Japonsku 3 -- 9% atd.

Různost pohledů na zaměstnaneckou participaci vyplývá i z toho, že má mnoho různých právních i prakticko-organizačních forem, které závisí podstatně na společenském prostředí a na charakteru podniku, v němž má být uplatněna. Je principem, který má mnoho způsobů využití, nikoli jednotným nebo dokonce bezprostředně konkrétním návodem na způsob řízení, správy či financování podniku. Některé špatné zkušenosti se zaměstnaneckou participací nebo zaměstnaneckou samosprávou, které samozřejmě také existují, mají svůj původ právě v nezdařené aplikaci tohoto principu na konkrétní podnik anebo na jeho nevčasném či nevhodném zasazení do ekonomického a právního prostředí systému, v dané zemi vládnoucímu. Zaměstnanecká participace nesmí být ostatně pojímána jako jednou provždy ukončený, hotový model, ale jako trvalý, nikdy nekončící proces vytváření a přizpůsobování forem zaměstnanecké spoluúčasti konkrétním podmínkám, jako proces tvorby, růstu a kombinace jejích jednotlivých prvků, pro levici také jako neustálý proces vyhledávání a podpory těch jejích momentů, které na jedné straně vedou ke zvýšení produktivity práce, na druhé straně k jejímu ulehčení a zlepšení jejích sociálních podmínek. Zaměstnanecká participace, která by se spokojovala s daným stavem sociálního státu, která by nepodněcovala k dalšímu efektivnímu a humanisticky založenému ekonomickému rozvoji, by nebyla participací, o niž by mělo smysl usilovat.

Současný obraz participace ve světě je zákonitě různorodý, nezrcadlí adekvátně všechny stránky a možnosti, které se v zaměstnanecké spoluúčasti skrývají. Participace v různých podmínkách má různou podobu. V každé zemi má své vlastní přednosti a své vlastní problémy. Průzkumy ukazují, že zaměstnanecká participace se nejvíce uplatňuje v zemích, které dosáhly vysokého stupně hospodářského rozvoje. Je to nepřímý doklad toho, že zaměstnanecká participace není přežitek odumírajícího sociálního státu, nýbrž jev progresivní, spjatý s novými vlnami technického pokroku a napomáhající mu. Charakteristické pro současnou participaci je i to, že mezi jejími průkopníky jsou velké a úspěšné nadnárodní podniky -- Microsoft, Hewlett-Packard, Toyota, Pepsico atd. Lze to vysvětlit tím, že zaměstnanecká spoluúčast přináší prospěch oběma zúčastněným stranám -- zaměstnancům i zaměstnavatelům.

V současném světě liberálního kapitalismu je politicky intenzívně podporována finanční forma spoluúčasti zaměstnanců, zpravidla ve formě zaměstnaneckých akcií nebo akciových opcí nebo účasti v podnikových penzijních či obdobných fondech. Praktickou výhodou pro zaměstnavatele je získání dodatečného základního, resp. provozního kapitálu, snížení objemu aktuálně vyplácených mezd, získání daňových úlev, snížení rizika stávek a jiných sociálních konfliktů (s případným poukazem na potřebu "obětí ve prospěch podniku") a vytvoření okruhu "věrných", zejména v manažerské sféře. Vlastníci kapitálu také vědí, jak zařídit, aby zaměstnanecká spoluúčast na kapitálu podniku nedosáhla výše, která by ohrozila jejich reálné postavení. Důležitou politickou implikací finanční participace je vytváření iluze o dlouhodobém společném zájmu zaměstnance i zaměstnavatele na prosperitě podniku, o přeměně námezdního pracovníka na spolupodnikatele, o faktickém překonání rozporu mezi prací a kapitálem. K němu samozřejmě nedochází, přestože finanční participace zaměstnanci určité přilepšení ke mzdě nabízí.

Zvláštní místo ve finanční participaci náleží systémům ESOP, v nichž se uchovávají majetkové podíly účastníků této formy participace ve společném fondu, který se posléze může stát majoritním akcionářem daného podniku. V něm je možné vidět zárodečnou formu potenciálního zaměstnaneckého vlastnictví, představujícího vedle družstev další, novou verzi společného podnikání daného kolektivu pracovníků. Zda se bude v tomto směru skutečně vyvíjet, závisí na ekonomickém prostředí, do něhož je zasazena.

Spoluúčast zaměstnanců na řízení podniku znamená využívání praktických zkušeností zaměstnanců a podněcování jejich iniciativy ve směru zlepšování organizace práce v podniku a zdokonalování jím využívané technologie na jedné straně, na druhé straně organizované uplatňování jejich požadavků na zlepšování pracovních a sociálních podmínek práce vůči vedení podniku. Politickým zázemím spoluúčasti na řízení je hospodářská demokracie, uznání a respektování sociálních práv zaměstnanců -- kteří v pracovním procesu stráví podstatnou část svého života -- jako nedílné součásti lidských práv vůbec.

K mobilizaci zaměstnanecké pracovní iniciativy jsou odedávna využívány různé metody (podíly na zisku, zlepšovatelské a vynálezecké hnutí, morální stimulace atd.), které však mají se spoluúčastí na řízení málo společného; sociální a pracovní zájmy zaměstnanců jsou pak obhajovány zpravidla odborovými organizacemi zaměstnanců. Odborové organizace ale nezachycují všechny zaměstnance -- z důvodů jejich dobrovolnosti, jejich profesního uspořádání, z důvodů stále narůstajícího podílu krátkodobých pracovních smluv (liberální požadavek "flexibility" zaměstnanců) atd. Proto se jeví organizovaná a závazná forma ochrany zájmů pracujících v podobě zaměstnaneckých či podnikových rad svrchovaně užitečnou a aktuální. V členských státech EU je chápána jako organická součást sociálního státu, což je nesporně pozitivní faktor jejího rozvoje. Jako u každého státního vstupu do podnikové sféry však musí být chráněny jeho demokratické prvky před hrozbou byrokratizace.

Sama o sobě participace nemá povahu samostatného politického či sociálního hnutí; je to ekonomický nástroj, který slouží tomu, kdo jej ovládá a stanovuje podmínky jeho využívání. V současnosti věrně slouží kapitalismu -- v USA liberálnímu, ve Velké Británii liberálně-sociálnímu, v Německu sociálně-tržně orientovanému. Jestliže se změní politické, sociální a kulturní prostředí, ve kterém se participace rozvíjí, může se zaměstnanecká spoluúčast stejně dobře stát i účinným nástrojem levicových sociálních přeměn.

Zasazena do demokratického, humanitního rámce otvírá zaměstnanecká participace nové možnosti pro zlepšení sociálního a ekonomického postavení zaměstnanců. Sama je výraznou oporou politické demokracie, dodává jí další nezbytný rozměr svou snahou o sociální spravedlnost, o prosazení lidských práv v oblasti, kde se jejich uplatňování liberální kapitalismus intenzívně brání. Hlásí se ke společenskému pokroku, k emancipaci dělníka a současně -- či právě tím -- ke zvýšení jeho výkonnosti. Není hnutím, které by si kladlo za úkol změnit svět, ale pokud svět bude chtít být lepším, je připravena postavit se do jeho služeb.