30. 9. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Mordechai Vanunu
30. 9. 2004

Muž který prozradil izraelské jaderné zbraně

Osmnáct let vězení za pravdu

Rozhovor s Mordechajem Vanunu

Amy Goodman z amerického rozhlasového a televizního programu Democracy Now!

Mordechaj Vanunu pracoval v letech 1976-1985 jako jaderný technik v továrně Dimona, tajném izraelském jaderném zařízení (Dimona byla podzemní továrna na výrobu plutonia, která fungovala v přísném utajení). Pracoval tam v době, kdy Izrael oficiálně trval na tom, že nechce být státem, který jako první přinese jaderné zbraně na blízký východ. Vanunu odkryl, že Izrael tajně vyvíjí rozsáhlý jaderný program, jehož existenci skrýval jak před izraelským lidem a parlamentem, tak i před celým světem. Se snímky, které v Dimoně pořídil, potom odcestoval do Sydney, kde se obrátil na křesťanství a vstoupil do anglikánské církve. Vanunu poskytl informace o izraelském jaderném programu a fotografie, které jej dokazovaly, deníku Sunday Times v Londýně. Poté byl v Itálii unesen izraelskou tajnou službou Mossad a uvězněn.

Vanunův příběh byl otištěn 5. října 1986, a poskytl tak světu svědectví, že Izrael se stal silnou jadernou velmocí s materiálem zhruba na 200 jaderných hlavic.

Vanunu byl obviněn z velezrady a špionáže. Soudní přelíčení se konalo v nejvyšším utajení a skončilo drakonickým rozsudkem -- osmnáct let vězení. Vanunu propuštěn krátce před vypršením trestu.

21. dubna 2004 vyšel z vězení v přístavním městě Ashkelon, kde byl přivítán blesky fotoaparátů a máváním svých příznivců. Na tiskové konferenci řekl, že je hrdý na, to co udělal a odsoudil kruté a barbarské zacházení ze strany izraelské zpravodajské služby.

I po propuštění pro Vanunu platila přísná vydaná izraelskou vládou. Nebylo mu dovoleno opustit zemi, kamkoli šel, byl kontrolován a nesměl mluvit s cizinci. Navzdory těmto opatřením souhlasil s poskytnutím tohoto rozhovoru. Ptala se Amy Goodman z rozhlasového a televizního programu Democracy Now! ze Spojených států.

Jaké to je být svobodný?
Je to báječné být na svobodě. Ale nemám dovoleno mluvit s cizinci a nemám dovoleno opustit tuto zemi. Takže nejsem zase až tak šťastný. Na druhou stranu jsem rád, že se mohu těšit alespoň z nějaké svobody.
Izraelská vláda vás označila za zrádce. Co si o tom myslíte?
Dobře, odpovím na to. Jsem rád, šťastný a hrdý, že jsem odhalil jaderné tajemství Izraele celému světu a ukázal na hloupost a nebezpečnost této politiky. Nejsem zrádce. Skuteční zrádci, kteří jsou v izraelské vládě, prosazují tuto politiku čtyřicet let a stále pokračují. Zradili izraelské občany, arabskou komunitu a celé lidstvo. Oni jsou opravdovými zrádci.
Co tajného jste vlastně odhalil a myslíte si, že to bylo to nejdůležitější?
To je zcela jasné: Tajemství, která byla otištěna v Sunday Times. Hlavní bylo množství izraelských jaderných zbraní, tedy kolik jich vlastně Izrael má, to nikdo nemohl předvídat nebo vědět, ani americká tajná služba CIA. Ta počítala tak s 10 až 20 kusy, ale já přišel s číslem 150 až 200. Další věcí bylo, že nikdo nevěděl o výrobě vodíkové bomby -- mnohem dokonalejší a silnější atomové bomby, která může zabít miliony lidí.
A jak jste to věděl vy?
Věděl jsem to, protože jsem tam pracoval, moje práce spočívala ve výrobě materiálu pro jaderné zbraně. Vyráběl jsem plutonium, které se užívalo pro atomovou bombu. Věděl jsem, kolik se vyrobí za den, za rok. Vyráběl jsem také materiál pro vodíkovou bombu. Nazývali to lithium-6 a tritium. Nebylo to součástí mé práce, ale podařilo se mi vyfotografovat vodíkovou bombu. Odhalil jsem také, že Izrael začal s výrobou neutronové bomby. To znamená, že Izrael byl připraven užít jaderné zbraně v další válce, v roce 1986 to měla být válka s Irákem, Iránem nebo Sýrií.
Takže vy říkáte, že měli 150 až 200 hlavic a že je dále vyvíjeli. Pracovali na vodíkové a neutronové bombě?
Ano.
Myslíte, že tento program dále rozvíjeli? Je to přeci jenom osmnáct let...
Nevím, co dělali během těch osmnácti let. Můžeme předpokládat, že mají mnohem silnější a vyspělejší zbraně, nové počítačové systémy, cokoli jim mohlo usnadnit a pomoct sestrojit mnohem více jaderných zbraní. Nemám žádné nové informace.
Udělal jste nějaké fotografie a chtěl jste dostat informace ven. Jak jste tohle všechno provedl?
Když jsem pracoval v továrně Dimona v roce 1980, rozhodl jsem se, že ty informace zveřejním. Takže jsem veškeré informace měl v hlavě. Pracoval jsem tam každý den, takže jsem znal všechny detaily. Ale potřeboval jsem nějakou pomůcku. Tou pomůckou byl fotoaparát. Propašoval jsem ho, nebyl to žádný problém. Vyfotil jsem 60 snímků v době, kdy nikdo v budově nehlídal. Na nočních směnách nebo o sobotách tam bylo málo lidí. Filmy jsem nechtěl vyvolávat, protože jsem věděl, že jestli to udělám, uvězní mě tajná služba. Rozhodl jsem se opustit Izrael jakmile to bude možné a filmy vzít do USA. Také jsem neměl příliš velké zkušenosti s médii. Ale na své cestě jsem potkal někoho, kdo mě vzal do deníku Sunday Times, kde jsem jim řekl svůj příběh.
Jak jste byl zatčen?
Když to slyšeli v tajných službách a donesly se jim informace o tom, co jsem udělal v Londýně. Ještě před tím za mnou v Sydney přišli dva agenti Mossadu, když jsem se setkal s reportérem Sunday Times a začali mě sledovat. Sledování pokračovalo
i v Londýně a pokoušeli se všemi silami zabránit vydání článku. Rozhodli se mě proto unést. Nechtěli to udělat přímo v Anglii, tak poslali někoho, kdo by mě nalákal do Říma. Poslali agentku, ženu pracující pro nějakou americkou tajnou organizaci. Poté, co vyšel článek v Sunday Times, jsem se rozhodl utéct do Říma. Když jsme přijeli do Říma, čekali na mě u ní doma. Tam mě přepadli, omámili, naložili do auta a odvezli do opuštěného zálivu, kde čekala loď. Tak mě unesli a poslali zpět do Izraele.
Byl jste uvězněn na osmnáct let. Jak s vámi zacházeli ve vězení?
Tajné služby byly mým odhalením velmi rozzuřené. Byli rozčilené, a zkoušely zničit člověka, který z nich udělal nuly před celým světem. Chtěly dokázat, že jsou stále silná špionážní organizace. Ze začátku mě dali na samotku na sedm týdnů. Nikdo nevěděl, kde jsem.
Po soudním přelíčení se rozhodli dát mě znovu na samotku. První dva roky mě 24 hodin denně drželi v malé místnosti s kamerou a rozsvíceným světlem. Nemohl jsem dva roky spát, pokoušeli se mě zlomit. Užívali psychický nátlak. Chtěl jsem se setkat s knězem, ale nemohl jsem s ním mluvit, pouze jsme si mohli psát.
Cela byla izolovaná od ostatní věznice. Měl jsem dovoleno se setkat se svoji rodinou každé dva týdny na dvě hodiny. Nebylo mi dovoleno užívat telefon. Tři měsíce jsem dostával opožděnou a cenzurovanou poštu.
Aškelonská věznice byla kontrolována Mossadem, protože měli jeden usek uvnitř věznice. Věřili byste, že Mossad sedí uvnitř věznice a schovává se před lidmi? K hlídání věznice využívali strážce, ale ve skutečnosti vězení kontroloval Mossad.
Kde je Ashkelonská věznice?
Je to asi 40 mil od Tel Avivu.
Jaké bylo vaše duševní zdraví? Kolik let jste strávil na samotce?
Strávil jsem tam jedenáct let. Od prvních týdnů jsem byl rozhodnutý, že to bude válka mezi mnou a Mossadem, který je dosud mým nepřítelem a dělá vše proto, aby mě zničil, zatímco já dělám vše proto, abych přežil. Takže jednoduše využívám svůj mozek a iniciativu. Jako když mi řekli, že nemohu mluvit, tak jsem se rozhodl, že mohu mluvit, a četl si například potichu z Nového zákona. Dělával jsem spoustu duševních a fyzických cvičení. Poslouchám BBC, Hlas Ameriky a čtu knihy.
Jste po osmnácti letech venku z vězení. Máte dovoleno telefonovat?
Mám dovoleno užívat telefon, ale nesmím mluvit s cizinci. Nyní, když s vámi mluvím, tak je to v rozporu s nařízeními. Ale protože jsem již poskytl rozhovor BBC a nic se nestalo, tak si myslím, že bít někoho kvůli tomu, že mluví o své svobodě, svobodě slova, svobodě projevu, lidského bytí a lidských právech, vypadá velice hloupě. Takže si nemyslím, že by byli tak hloupí, aby mne uvěznili nebo vyslýchali.
Mordechaji, můžete mi říci něco o nařízeních, která na vás byly uvalena od té doby, co jste opustil vězení? Především, kde vůbec jste?
Od doby, kdy jsem opustil vězení, což bylo 21. dubna, rovnou jsem si vzal auto a jel přímo do katedrály svatého Jiří na východě Jeruzaléma. Takže nyní jsem v domě pro hosty. Biskup mě přijal a očekává, že zde zůstanu. Podle nařízení nemohu po dobu šesti měsíců mluvit s cizinci. Je to velmi hloupé nařízení. Mohu mluvit o čemkoliv s izraelskými občany, ale ne s cizinci. Dalším nařízením je, že když chci vycestovat z Jeruzaléma do jiného města, měl bych se jít nahlásit na policii. Kamkoliv chci jet, měl bych se nahlásit. Když chci spát v jiném domě, měl bych se nahlásit na policii. Nemám dovoleno jít na jinou ambasádu, protože mají obavy, že bych mohl zažádat o azyl. Další důležité a velmi nebezpečné nařízení je neopustit zemi po dobu jednoho roku. Nemám dovoleno opustit Izrael jeden rok, oni mi nedají pas. To jsou ta nařízení. Odvolali jsme se k nejvyššímu soudu. Jeho předseda ale jde Mossadu na ruku. Nejvyšší soud tak opět dokázal jak je nespravedlivý a nerespektuje ani základní principy demokracie a lidských práv.
Chtěl byste opustit Izrael?
Samozřejmě. Chci opustit Izrael -- poté, co jsem v něm protrpěl sedmnáct a půl roku v naprosté izolaci a po velmi krutém až barbarském zacházení ze strany Mossadu ve věznici. Také proto, že izraelská média o mě u židovských obyvatel Izraele vytvořila falešné představy. Někteří z nich mě nenávidí, někteří mě zastrašovali, když jsem byl propuštěn. Někteří z nich jsou proti mně, protože jsem se stal křesťanem, takže v této zemi nejsem svobodný a ani v bezpečí. Žádal jsem o možnost opustit Izrael abych byl svobodný ...a to můžu být pouze ve svobodné zemi jako jsou USA nebo Evropa.
Odstěhoval byste se rád do USA?
Ano. Mám v Minnesotě adoptivní rodiče. V USA mám mnoho přátel, kteří mi posílali dopisy a pohledy během těch 18 let ve vězení. Přečetl jsem mnoho o historii USA a velice oceňuji jejich ústavu a svobodu.
Říkal jste, že Izrael měl 100 až 200 atomových bomb a vyvíjel neutronovou a vodíkovou bombu.
Vodíková bomba začala být sestrojována v letech 1985 -- 1986. Vyfotografoval jsem část skutečné vodíkové bomby, a ta forografie byla později otištěna v Sunday Times.
A Izrael měl již vyrobeno těch 100 nebo 200 atomových bomb?
Ano, užívali k výrobě každoročně zhruba 40 kg plutonia, což je dost pro 10 atomových bomb.
Jaká byla vaše práce v elektrárně Dimona a jak dlouho jste zde pracoval?
V elektrárně jsem vyráběl plutonium a také lithium -- 6, tritium a také jsem měl vedlejší práci v oblasti nukleárního odpadu. Ale mojí hlavní činností bylo to, co jsem zmínil již dříve. V továrně jsem pracoval 9 let.
Když jste hovořil se svými spolupracovníky, byli mezi nimi lidé, kteří sdíleli vaše pocity?
Ne, nikdo. Možná někdo z nich byl znepokojen tím, že Izrael vyrábí jaderné zbraně, ale nikdo nepochyboval o tom, co to bylo za politiku. Možná se někdo z nich ve svém srdci obával, co bude následovat, ale nikdo nechtěl přijít a mluvit o tom. To je ten rozdíl.
A co jste viděl v té elektrárně? Viděl jste lidi z jiných zemí nebo nějaké návštěvníky, kteří zde pracovali? Nebo vládní úředníky, třeba z USA?
Ne, nemám žádné informace o cizincích , kteří by tam pracovali. Když jsem tam pracoval, navštívil nás premiér Šimon Peres v září 1985. V roce 1984 jsem viděl ministra obrany. Přišel každý nový premiér a nový ministr obrany. Na izraelskou jadernou moc se jezdili dívat i představitelé Mossadu. Ale ne cizinci. Možná tam byli, ale já jsem o nich nevěděl.
Co se změnilo? Jak vidíte Izrael dnes?
Je to od let 1985-1986 velká změna. V roce 1985 zde bylo velmi silné mírové hnutí. Bylo málo nacionalistů. Bylo také málo židovských pravicových a náboženských stran. V současnosti je v Izraeli velice složitá situace. Za těch osmnáct let se tu odehrálo hodně násilí -- mnoho sebevražedných atentátů, které poskytly ospravedlnění pro izraelskou politiku. Situace se zhoršila. Zapomínáme, co Izrael provedl v Palestině v roce 1948, zapomínáme, co provedl v roce 1967 a připomínáme si pouze intifádu a sebevražedné atentátníky. Zapomínáme, co Izrael provedl mnohem, mnohem dřív. To je velký rozdíl a situace je velice špatná. To je můj pocit.
A jaký je váš postoj k sebevražedným atentátníkům?
Jsem proti tomu, jsem proti násilí, protože si myslím, že Palestinci takovou reakcí na izraelské násilí škodí sami sobě. Měli by vědět, že Izrael využívá jejich sebevrahy k tomu, aby mohl dělat to, co chce -- válčit a zabírat víc půdy. Palestinci by měli vědět, že Izrael využívá tyhle věci k ospravedlnění agrese. A tou Izrael nedosáhne skutečného míru.
Vyjádřil vám někdy sympatie izraelský vězeň, za to co jste udělal, že jste odhalil izraelské jaderné tajemství?
Ne, téměř nikdo. Někteří z nich říkali: "Ano, věříme ti." Ale nikdo neřekl: "Ano, jsme proti jaderným zbraním". To je problém lidí v Izraeli. Většina z nich nemá odvahu říct, že Židé nemají právo na užití zbraní atomového holocaustu. To je to, co chci říct. Tito židovští lidé, kteří trpěli za holocaustu, nemají právo používat atomové bomby, protože atomové bomby se dají využít pouze proti městům a civilizacím, což znamená, že atomové bomby jsou vyhlazovací zbraně. A to je nyní problém celého Izraele. Nenajdeme jediného židovského muže, jednoho z jakékoliv strany, ať už z levého nebo pravého křídla, který řekne: "Nemáme právo mít jaderné zbraně." Takže jsem nepotkal nikoho, kdo by se mnou sympatizoval, pouze několik levicově orientovaných lidí a to velmi malou skupinu, kteří jsou stejného nebo podobného názoru. Ale mnoho Židů následuje slepě svého vůdce Sharona.
Jaký je váš názor na izraelského premiéra Ariela Sharona?
Mohli byste si vzpomenout, že izraelský premiér Sharon bombardoval irácký reaktor v roce 1981, když byl ministrem obrany Beginovy vlády. V roce 1981, když jsem pracoval v elektrárně Dimona, Sharon přikázal zničit irácký reaktor. Znamená to, že když Izrael zničil irácký reaktor, chtěl zničit veškeré jaderné zbraně na blízkém východě? Ne, Izrael chtěl pouze mít moc a sám vlastnit nukleární zbraně. Žádali jsme Sharona, který je nyní premiérem, aby následoval vlastní příklad a udělal to samé s elektrárnou Dimona a prohlásil, že Izrael bude osvobozen od jaderných zbraní. Ale namísto tohoto důležitého problému mu izraelská tajná služba poskytla další problémy, kterými se měl zabývat. Problémy jako druhá intifáda, a tak Sharon spadl do pasti a bojoval velmi agresivně s Palestinci, zabíjí, ničí, zabírá více půdy, válčí a zapomíná, že skutečný problém je Dimona. Propagoval politiku osvobození blízkého východu od jaderných zbraní. Takže možná teď si na něj může vzpomenout někdo z USA a přijít pomoct a přivést ho k politice zničení jaderných zbraní. Byl zde Mohamad el Baradei, ale pouze sliboval, že by chtěl následovat tu politiku, ale ve skutečnosti Izrael není schopen udělat v této věci nic.

Z originálu dostupného na stránkách americké nezávislé rozhlasové a televizní stanice Democracy Now! přeložil pro A-kontra Petr Beneš.

                 
Obsah vydání       30. 9. 2004
30. 9. 2004 Snaha poničit Prahu další magistrálou pokračuje Petr  Kužvart
30. 9. 2004 Figuríny z výkladu Bohumil  Kartous
30. 9. 2004 Slavné projevy
Neslavné konce
Václav  Dušek
30. 9. 2004 Británie: Ofcom navrhuje novou veřejnoprávní televizi
30. 9. 2004 Jsou česká média po roce 1989 svobodná?
30. 9. 2004 Brněnské podivnosti Jan  Lipšanský
30. 9. 2004 Uvnitř: Důkaz Bushova politického převratu Greg  Evans
30. 9. 2004 Když sociolog nerozumí věcem kolem sebe Ivo  Bystřičan
29. 9. 2004 Mazat, či nemazat... Jan  Sýkora
30. 9. 2004 Co přinesly volby v Německu? Tomáš  Krček
30. 9. 2004 Všem mým návistníkům i nenávistníkům
1. 10. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 22. a 23. září 2004
30. 9. 2004 Non Plus Ultras -- lepší už být nemůžou... Linda  Sokačová
30. 9. 2004 Osmnáct let vězení za pravdu
30. 9. 2004 Izraelská zeď a její cíle Noam  Chomsky
30. 9. 2004 Oživený záujem o OSN Adrian Peter Pressburg
30. 9. 2004 "Asociáli z centra von!" František  Kusý
30. 9. 2004 Jen zbytkem pozornosti... Michal  Rusek
29. 9. 2004 Drzý interview s Ivanem Vyskočilem po čtyřiceti letech Martin  Vaněk
26. 9. 2004 České sociální fórum začalo skromně, ale zřetelně - požadavkem na "jiný svět, který je možný" Štěpán  Kotrba
30. 9. 2004 Lidská práva bez hranic Jiří  Dolejš
28. 9. 2004 Sociální spravedlnost "není sen, ale možnost" Štěpán  Kotrba
29. 9. 2004 Proč je česká levice sto let za opicemi? Ondřej  Slačálek
28. 9. 2004 Filmový klub ČVUT
22. 11. 2003 Adresy redakce
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
1. 9. 2004 Hospodaření OSBL za srpen 2004