Jan Železný je opět členem Mezinárodního olympijského výboru. Stal se jím na základě rozhodnutí sportovců, olympioniků celého světa, kteří mu svým hlasováním vyslovili důvěru. Hlasy dostal bez toho, že by organizoval nákladnou volební kampaň, vylepoval bilbordy, uplácel závislé sdělovací prostředky, objížděl olympijskou vesnici a vnucoval se voličům.

Jan Železný nemusel podnikat žádnou vysvětlovací kampaň. Nikomu nemusel vykládat, jakým je výjimečným, ve světě ceněným šampionem, a že to s každým a se všemi myslí dobře. Nemusel pracně vymýšlet zdůvodnění případného neúspěchu a hledat alibi v údajné  nevědomosti lidsta o budoucím všeobecném prospěchu, plynoucím z jeho sportovně reformních kroků. Důvodů tohoto úspěchu Jana Železného je několik.

Především již několik let tráví pravidelně delší dobu pobytem v Jihoafrické republice, kde se polykáním tréninkových dávek přirozenou cestou izoluje od české politické scény a jejích málokomu prospěšných zvláštností.

Jan Železný se živí prací. Vrcholový sport je krásná, ale velmi namáhavá práce. Úspěch je vykoupen dřinou a odříkáním. Polehávání v parlamentních lavicích, poflakování se v přilehlých barech, vrtění ocáskem před lobistickými mafiemi mu není vlastní.

Jan Železný promlouvá k voličům svými sportovními výsledky, svým chováním, způsobem života. Řadu let, ne pár dní před volbami. A sportovci ho znají. Jeho výsledky, chování, způsob života. Proto ho volí. Nikdo jim nemusí říkat, co a jak mají myslet. Nejsou blbci. Ani Železný si to nemyslí. I proto ho volí.

Otázkou je, co bude se Železným po ukončení jeho sportovní kariéry. V dnešním Česku není mnoho místa pro Jany Železné. Snad aby si změnil křestní jméno.