Obsahem politiky je rozhodování o věcech veřejných. V dobách, kdy se moderní politika teprve ustavovala, věnovali se jí především lidé privilegovaní svým vzděláním, jichž ve společnosti nebyl tehdy nadbytek. Vzdělané a majetné vrstvy se od 18. století účastní politických diskusí a názory, které při tomto klání formulují, vytvářejí obsah veřejného mínění. Jejich vzdělání bylo takového charakteru, že to odpovídalo typu problémů, k nimž se veřejnost v té době vyslovovala. Právníci, lékaři a lidé s humanitním vzděláním jsou po celé 19. století dostatečně kompetentní k tomu, aby se vyjadřovali jak k problémům moci, tak také k otázce sociální, jež tehdy tížila společnost nejvíce. Jejich mínění o těchto a dalších problémech, tedy veřejné mínění, mohlo být tehdy bráno za směrodatné a závazné pro všechny včetně politiků, kteří činili rozhodnutí.

Čím více se blížíme k přítomnosti, tím více zajisté roste míra vzdělanosti většiny členů společnosti. Ještě mnohem rychlejším tempem však narůstá specializované vědění moderní vědy. Zatímco vzdělanost populace roste aritmetickou řadou, vědecké poznání roste řadou geometrickou. Stále vzdělanější a vzdělanější obyvatelstvo (buďme v tomto ohledu optimisty) je nuceno vyjadřovat se k otázkám stále odbornějším a speciálnějším, stále více přesahujícím obzor jejich kvalifikovanosti. Jednou je to problém jádra a jeho štěpení, podruhé otázky genetických manipulací, jednou je to vliv freonů na ozónovou vrstvu, jindy zase možné důsledky klonování. I když je populace jako celek stále vzdělanější, ve všech těchto otázkách je čím dál méně kompetentní. Veřejné mínění může být proto stále obtížněji považováno za zasvěceného arbitra, jehož verdiktem by se měli politici řídit. Situace je o to vážnější, že vztah vědy ke společnosti a ke každodennímu životu prošel v uplynulých stoletích zcela zásadními proměnami.

V souvislosti s postavením vědy přežívá v mínění veřejnosti celá řada pověr. Tyto pověry z velké části pomáhají udržovat sami vědci, neboť jim taková situace docela vyhovuje. Jedna z hlavních pověr, jež je tradována již od dob osvícenství, praví, že věda je společensky neutrální síla, že je to pouhý prostředek, jehož lze sice při troše zlé vůle zneužít, svým charakterem je však předurčena k využívání pro ušlechtilé cíle. S tím, jak bude lidstvo postupně moudřet (a to je, podle optimistů, již po několik set let jen otázkou času), případů zneužívání vědy bude ubývat a veškerá její kapacita bude stále plněji využívána pro dobro člověka.

Je zvláštní, jak mnoho vědců, kteří by měli být přímo z povahy své profese ke každému tvrzení krajně nedůvěřiví a kritičtí, podobným báchorkám rádo věří. Ve skutečnosti je vztah vědy a moderní společnosti mnohem komplikovanější a mnohem méně jednoznačný, než jak to líčí věční optimisté.

Čím více moci, tím méně kontroly

S příchodem moderních dob došlo ve vztahu vědy a společnosti ke dvojímu, a to vnitřně protikladnému vývoji. V podmínkách předprůmyslové tradiční společnosti platilo, že vědecké poznání nemůže být svobodné a autonomní. Bylo podřízeno regulačním principům normativního systému náboženství. Vědecké hypotézy a teorie se musely zodpovídat před soudem náboženství, ať již se jednalo o výsledky astronomického bádání, o možnosti zkoumání lidského těla či později o hypotézy ohledně vzniku druhu Homo sapiens. V tupé inkviziční podobě to znamenalo, že pokrok lidského vědění byl blokován dokonce i s použitím mocenských a policejních prostředků. Ve světské podobě se v našich končinách udržoval tento přístup v některých vědních oblastech ještě do doby zcela nedávné.

Na druhé straně ve společnosti tradiční platilo, že výsledky těžce vykupovaného vědeckého poznání mají jen velmi omezenou možnost aplikace v každodenním životě. Věda byla po celé generace pěstována jako poněkud riskantní exkluzivní záležitost pod záštitou odvážných mecenášů, zatímco podhradí se svým selským rozumem mívalo problémy s odlišením experimentujících vědců od jiných druhů podivínů a šarlatánů. Tento nedůvěřivý přístup v širokých kruzích podhradí dodnes přetrvává a nejednou bývá docela funkční.

Moderní společnost přinesla revoluci dvojího typu. Na jedné straně došlo k procesu, který označujeme jako diferenciaci společenských subsystémů. Jednotlivé typy lidské aktivity se osamostatnily a začaly žít svým vlastním životem. Vyhranily se specifické sektory ekonomiky, správy, vědy, techniky, morálky a samozřejmě také politiky. Náboženství ztratilo svou dosavadní univerzální a zastřešující funkci, stalo se soukromou věcí každého a zůstalo pouze jedním z mnoha takto diferencovaných sektorů. Náboženství již nemá co diktovat vědě, stejně tak jako politika nesmí diktovat ekonomice a morálka nemá co říci kupříkladu v oblasti techniky výroby hovězího či drůbeže.

Tyto změny měly v jistém ohledu výsledky blahodárné, neboť uvolnily obrovský potenciál lidského vědění a lidských možností. Vše, snad jen s výjimkou morálky, bylo možno od nynějška provozovat s mnohem vyšší efektivitou než kdykoliv dříve. Každá ze specifických oblastí mohla růst svým vlastním tempem, aniž by se ohlížela na tempo růstu oblastí ostatních. Vědci a technici vítají tento proces jako projev postupující emancipace lidského rozumu a jeho definitivního osvobození z područí nevědeckých hodnot a norem.

Zároveň však dochází ještě k něčemu dalšímu, co je na prvý pohled mnohem méně zjevné, o to však riskantnější. Věda, která se úspěšně odpojila od všech dosavadních regulačních mechanismů a tím také od jakékoliv formy společenské kontroly, začala mohutně ovlivňovat všechny ostatní sektory života společnosti. Podřízena pouze imperativu svého vlastního růstu, začala prorůstat tisíci způsoby až do těch nejintimnějších částí lidského života. Dokud byla věda ještě nedospělá a pod kuratelou náboženství a vžitých společenských tradic, nesvědčilo to jejímu zdravému vývoji. Dnes je toto nebezpečí snad již zažehnáno. Na jeho místě však zatím stačilo vyrůst nebezpečí nové, a my máme co do činění s extrémem přesně opačným. Vědecké bádání se vymanilo zpod jakékoliv veřejné kontroly a ožilo svým vlastním, pro zasvěcené odborníky zajisté neobyčejně vzrušujícím životem. Pro věrohodnost sféry politiky to mělo velmi povážlivé důsledky.

Podle teorie společenské smlouvy se lidé kdysi dávno dobrovolně vzdali části své suverenity a delegovali ji na stát a jeho reprezentanty výměnou za zvýšené bezpečí. Státní moc se svým právem na výběr daní a svým monopolem na legitimní použití násilí čerpá od těch dob svoji legitimitu z toho, že chrání občany před riziky, jež je mohou ohrožovat zevnitř společnosti, či jim mohou hrozit od států sousedních. Osvícenské myšlení pevně věřilo, že věda bude politikům v tomto jejich úsilí dodávat stále účinnější recepty na řešení kritických situací.

Politici jsou však dnes ve vztahu k vědě naprosto stejnými laiky jako jejich voliči. Nemají, stejně tak jako jejich voliči, zpravidla ani tušení, jaké nové technologie a s jakými riziky právě vznikají v přísně utajených laboratořích, například právě v souvislosti s genetickými pokusy. Nedávná zpráva o tom, že se již úspěšně podařilo zkřížit půl na půl embryo lidské s embryem prasete, ponechala politiky naprosto chladnými. Jako kdyby snad byli na kombinaci lidského a prasečího ze své praxe již dokonale zvyklí.

Věda, která se vymanila zpod normativní kontroly, řídí se buďto zakázkami zvenčí anebo, v těch oblastech, kde je jí ponechána větší volnost, nechá se vést logikou svého vlastního růstu. Ani v jednom případě nemá společnost přehled o tom, nad čím vědci právě pracují, a již vůbec nikdo netuší, k čemu všemu mohou být výsledky jejich práce použity. Vědci se sice tváří, že oni takový přehled mají, ti nejmoudřejší mezi nimi však dobře vědí, že vedlejší a nezamýšlené důsledky jednotlivých objevů budou dokonale známy teprve tehdy, až si s nimi již nebudeme moci poradit. Přehledy dějin vědeckého poznání jsou plny těchto pozdních zkušeností a ty ze všech nejčerstvější se na nás a našem životním prostředí právě nyní testují.

Expertní vědění a veřejné mínění

Politika zůstává i nadále rozhodováním o věcech veřejných, byť je právě tato oblast v důsledku nebývalého pokroku vědy zaplavena problémy, které zcela překračují kompetentnost i chápání nejen prosté veřejnosti, ale i politiků.

Ilustrací je bezpočet. Politici celou váhou své osobnosti garantují bezpečnost atomové energie, a to i v případě, že si nedokáží přesně vybavit, jaké je vlastně poslání turbíny v elektrárně. Garantují zdravotní nezávadnost masa šílených krav a jsou v každou denní i noční dobu ochotni i se svými poradci pojídat před kamerami bifteky, i když vědci zatím přesně neznají mechanismus vzniku a přenosu jisté nebezpečné choroby. Politici trvají na tom, že geneticky pozměněné sóji není třeba se bát, a to přesto, že o genetice toho vědí asi tolik jako o sóji.

Tato všestranná nekompetentnost není vinou politiků. Je osudem každého člověka ve společnosti, kde ani nadprůměrný vědec již zpravidla není schopen obsáhnout celou svoji disciplínu a znalosti jaderných fyziků o vlastnostech klonované kukuřice jsou zhruba stejné jako znalosti genetiků o primárním jaderném okruhu.

Problém je nyní v tom, že na rozdíl od běžných občanů a zřejmě i od naprosté většiny badatelů, politik nese za dopady pokusů, kterým nerozumí, veškerou zodpovědnost. Ani pokud by se obklopil štábem špičkových vědců, příliš mu to nepomůže, neboť všechny možné komplexní dopady jednotlivých zásahů do běhu světa nezná prakticky nikdo. O dopadech emisí freonů na tloušťku ozónové vrstvy se přední světoví vědci přeli dlouhá desetiletí, o dopadech lidské činnosti na klimatické změny vedou urputné pře dosud, i když voda stoupá.

Podivná dělba pravomocí mezi těmi, kdo rozumí, ale nenesou odpovědnost, a těmi, kdo sice plně zodpovídají, ale vůbec nerozumí, psychicky pomáhá, zdá se, oběma stranám. Vědci, kteří tuší, co vše by jejich objevy mohly natropit, se mohou utěšovat tím, že pracují koneckonců pouze na zakázku a že o využití jejich vynálezů rozhodnou lidé, kteří k tomu mají politický mandát. Politici zase mají dostatek svých vlastních problémů, než aby se v bezesných nocích trápili pochybnostmi o tom, zda by třeba geneticky pozměněná kukuřice nemohla náhodou při pravidelném požívání pozměnit volební preference jejich voličů, což by byla pro celou společnost pochopitelně naprostá katastrofa.

Tato dělba nevědění a nezodpovědnosti ovšem přímo v základech podrývá instituci, která je pro demokracii klíčová, a sice veřejné mínění. Veškerá serióznost veřejného mínění je přece postavena na předpokladu, že každý svobodný občan zná své preference nejlépe. Proniknutí vědeckých poznatků do všech oblastí každodenního života a vznik expertního vědění činí z občana-laika v mnoha ohledech nesvéprávnou bytost. Jak by mohli běžní lidé znát své preference ohledně využívání atomové energie, jestliže riziko závažné jaderné havárie má vždy jen pravděpodobnostní charakter? Pokud by bylo k takové otázce vyhlášeno referendum, pomohlo by zase jen politikům. Zbavilo by je i posledního zdání zodpovědnosti. Svobodné rozhodování předpokládá mít pravdivé informace. Tato osvědčená liberální zásada je stará už stovky let. Vznikla však a byla užívána v dobách, kdy informace se pohybovaly zhruba na úrovni vědění řekněme dnešních žáků osmých tříd základní školy. Jak by se asi rozhodoval liberál poloviny 19.století, pokud by životně důležitou informaci dostal v podobě genetického zápisu či vzorce z oblasti jaderné fyziky? Zřejmě by si hodil kostkou. Totéž musí dnes v zásadě udělat každý soudný občan, chce-li se dostatečně zodpovědně rozhodnout, zda koupí hovězí maso či se půjde opalovat na sluníčko v den, pro který televize hlásí třeba jen mírně podprůměrný počet Dobsonových jednotek. Pokud by chtěl nastudovat všechny relevantní informace, slunce mu mezitím určitě zapadne.

Existuje dokonce podezření, že ve zvlášť komplikovaných případech, kdy proti sobě stojí různé tábory expertního vědění, si kostkou háží také nejvyšší politici. Dobře tuší, že pokud by byli přehnaně zodpovědní a zdržovali se důkladným studiem všech relevantních informací, slunce jejich politické kariéry by mohlo mezitím zapadnout.

Poradenská společnost

Moderní věda, která se vymanila z dosahu prakticky všech mechanismů kontroly, začala zároveň zasahovat prakticky do všech oblastí každodenního života, a to včetně těch nejintimnějších. Zatímco v tradiční společnosti měli své rádce pouze urození, ve společnosti moderní si může (a často přímo musí) nechat radit každý. Jedná se vlastně o svéráznou formu emancipace, kdy všichni občané jsou si postaveni naroveň ve své závislosti na expertním vědění. V průběhu tohoto procesu je člověk krok za krokem vyvlastňován od své kompetentnosti.

Neexistuje prakticky oblast, ve které by moderní dospělý člověk byl ponechán svému nezávislému úsudku. Poradci v manželství mu radí, jak se správně oženit či vdát, sexuologové mu radí, jak si užívat a přitom nepočít děti. Pokud se posledně jmenovaní experti zmýlí, pedagogičtí poradci doporučí, jak z dětí, když už tady jsou, vychovat mravné lidi. Jiní odborníci mezitím poradí, jak se civilizovaně a bez velkého kraválu rozvést. A již nastupují poradci na správnou životosprávu, aby pomohli překonat stres z rozvodu a díky radám ohledně zdravé výživy, hubnutí, péče o pleť a trávení dovolené připravili půdu pro další námluvy.

Pokud by byli lidé v moderní společnosti soběstačnější a dokázali si při námluvách či péči o děti pomoci sami, řada špičkových služeb by nebyla objednána a hrubý domácí produkt země by byl o to nižší. Je tedy v zájmu prosperity každé země, aby její obyvatelé byli co nejméně svéprávní a při sebemenším problému běželi žádat o radu příslušného odborníka. Jestliže by byli lidé soběstačnější ve věcech, ve kterých si dokázali ještě jejich otcové a dědové poradit sami, stoupla by v zemi nezaměstnanost, což by uživilo pouze pár poradců na hledání práce.

Je zvláštní, že ti samí občané, kteří mají stále větší problémy s uspořádáním základních věcí ve svém vlastním životě, takže společnost musí školit a zaměstnávat stále více a více poradců všeho druhu, jsou považováni za naprosto svéprávné a suverénní, mají-li se rozhodnout ve věci ze všech nejpodstatnější, tedy mají-li vybrat ty, kdo budou řídit po dlouhá léta jejich zem a ovlivňovat jejich osudy.

Odkud vyrůstá víra v tuto kompetentnost, jestliže víme, že v záležitostech mnohem banálnějších bývají lidé až zoufale bezradní? Co vede ruku člověka, který se sám nedokáže oženit ani rozvést, že s takovou jistotou vhodí ve správný čas správný lístek do té správné urny? A proč se politici tolik pyšní svým mandátem, jestliže jim byl udělen lidmi, z nichž tak mnozí ani nevědí, jak si počínat, přejí-li si o pět kilo zhubnout?

To, komu občané svěří do rukou osud své země na příští léta, je plně ponecháno přesvědčovací kampani politických stran, které ovšem samy ve volbách kandidují. Pokud bychom chtěli být nestranní, museli bychom uznat, že se jedná o vyložený střet zájmů. V historii neexistuje případ, kdy by některá z politických stran v průběhu volební kampaně sebekriticky uznala, že občané udělají pro dobro země mnohem lépe, pokud dají raději svůj hlas někomu jinému. Z toho je vidět, že i v rámci poradenské společnosti existují významné sektory, v nichž rozhodování probíhá zcela neodborně.

Bylo by v logice vývoje poradenské společnosti, pokud by začala vznikat centra politického poradenství. Klient by v nich nahlásil výši svého platu, hodnotu svých nemovitostí, stav svých akcií, popřípadě ještě svou oblíbenou barvu a odborníci by mu podali již vyplněný volební lístek. Možná by se tím nevyřešilo úplně všechno, v každém případě by se ušetřila spousta peněz za přihlouplé billboardy. Takovéto řešení by bylo v poradenské společnosti jistě docela stylové, mělo by však svou velkou nevýhodu - dalo by ještě větší moc expertům.

Experty nikdo nevolí

Politika je rozhodování o veřejných záležitostech. V demokratických společnostech už nemůže o těchto záležitostech rozhodovat libovolně panovník, neboť jeho postavení nebylo schváleno volbou, nýbrž odvíjelo se od jakýchsi mimořádných kvalit, na kterých lidé obyčejní neměli účast a mohli se pouze zpovzdálí uctivě klanět jejich výjimečnosti.

Ve věku expertů se pozice kompetentních vědců a odborníků nepříjemně podobá pozici tradičního panovníka či alespoň privilegované šlechty. Jejich role při rozhodování bývá obrovská, a přitom nebyli nikým delegováni, za svou pozici vděčí svým výjimečným kvalitám, kterým lidé obyčejní příliš nerozumí a mohou se jim pouze zpovzdálí uctivě obdivovat. Jak konstatuje francouzský sociolog Pierre Bourdieu, výše IQ hraje v moderní společnosti podobnou roli, jakou ve společnosti tradiční hrálo přesvědčení o odlišné barvě krve. Umožňuje podílet se na důležitém rozhodování a toto privilegium, jež neprošlo žádným demokratickým testem a schvalováním, vydávat za zcela přirozené, tedy od přírody, nikoli již od Boha, dané oprávnění.

Třebaže nikým nevoleni, mohou experti mluvit do všeho, co je považováno za sféru jejich kompetentnosti. Ve společnosti s vysoce rozvinutým vědeckým poznáním a technickým umem je to samozřejmé a zcela pochopitelné. Vytváří to však výraznou, i když skrytou mocenskou asymetrii a zpochybňuje to diskurs rovnosti. Je vůbec spravedlivé, aby atomový fyzik měl při rozhodování o spuštění jaderné elektrárny jeden hlas právě tak jako někdo, kdo z fyziky už na základní škole soustavně propadal? Pokud bychom přiznali atomovému fyzikovi v případném referendu hlasů více, nebylo by to demokratické. Pokud bude mít jen jeden hlas jako kterýkoliv laik, znamená to velké plýtvání s jeho odborností.

Logicky existuje jediný způsob, jak v tomto případě neplýtvat s odborností jaderných fyziků. Nepovolit referendum o využívání jaderné energie. Jestliže navíc všechny rozhodující politické strany nechají příslušné pasáže svých volebních programů sepsat jaderným fyzikům, nikdo neriskuje, že by bylo možno demokratickou cestou budování jaderných elektráren zabránit. Ať již pak budou volit kteroukoliv stranu, voliči si ve volbách zcela dobrovolně zvolí to, k čemu by se mohli v referendu vyslovit třeba zamítavě. Pokud budou strany postupovat stejným způsobem v pasážích svých programů věnovaných stavbě dálnic a útlumu železnice, stavbě toxických skládek a dovozu geneticky pozměněných potravin, budou si moci lidé zcela svobodně a podle všech pravidel demokracie zvolit to, co by jim nikým nevolení experti stejně naordinovali.

Nově vytvořená mocenská asymetrie mezi těmi, kdo byli vyvýšeni do role expertů, a těmi, kdo zůstali pouhými občany-laiky, je vůči každé změně neskonale imunnější, než bylo postavení privilegované šlechty v minulosti. Žádnou revoluci proti expertům nelze ve věku vědy a techniky ničím rozumným zdůvodnit, a to ani v případech, kdy rady odborníků v minulosti prokazatelně nadělaly mnohem více zla než užitku. Takové bilancování zůstává koneckonců vždy zase záležitostí odborníků.

Demokracie versus technokracie

Technokracie je takový způsob emancipace rozumu, v němž arogance vědění potlačila schopnost kritického odstupu. Technokracie dokáže takovým způsobem vyzvedávat z rozumu jeho chytrost, že tím dokonale potlačuje jeho moudrost. Technokracie je zkrátka tou nejnaivnější formou vlády rozumu. Řídí se několika neměnnými zásadami. Jejich velkou předností je jednoduchost a snadná zapamatovatelnost, jejich určitou nevýhodou je vysoká škodlivost. I když technokracie sama sebe považuje za vyšší stupeň demokracie odpovídající požadavkům věku rozumu, z hlediska perspektiv demokracie není vláda technokracie ani zdaleka tím nejrozumnějším řešením.

Technokraté vylučují zcela programově ze svých úvah zamyšlení nad dlouhodobějšími důsledky svých návrhů a doporučení. Velkou výhodou tohoto postupu je, že díky tomu nalézají porozumění u těch politiků, kteří nemají důvod uvažovat dále než na jedno volební období. Nevýhodou je, že řada opatření, která mohou být krátkodobě přínosná, může být v delším horizontu vyloženě škodlivá. Učebnicovou ukázkou je atomová elektrárna, která nám třicet či čtyřicet let slouží, aby pak dalších 10.000 let na odpočinku v trvalém úložišti nekompromisně vyžadovala veškerou péči stovek generací našich potomků.

Z hlediska technokrata ani z hlediska politika není příliš praktické uvažovat v horizontu deseti tisíc let. Během té doby proběhne zhruba dva tisíce pět set dalších volebních kampaní a není pravděpodobné, že naše strana pokaždé vyhraje. O odpad se pak prostě postará někdo jiný, někdo, kdo k tomu získá od voličů příslušný mandát. Technokraté mají co říci především těm politikům, kteří zcela uvážlivě a pragmaticky nemají vážnějších námitek, má-li zodpovědnost za jejich činy převzít někdo jiný.

Další zásadou technokratů je snažit se všude, na každém kroku neustále kvantifikovat. Rozumějí pouze řeči čísel. Protože ty nejdůležitější věci vyčíslit prostě nelze, musejí umět vyčíslovat nevyčíslitelné. Jinak by se mezi sebou nedomluvili. Tato řeč čísel sbližuje technokraty s řadou politiků. Ve věku vědy je vhodné používat vysoká čísla, složité grafy a nepřehledné tabulky všude tam, kde by se jinak musela říci voličům prostá pravda. Zvlášť působivé jsou grafy ukazující růst hrubého domácího produktu. Jen málokterý odborník zná, co všechno se v nich skrývá, každý prostý občan od dob starého Říma však ví, že je lepší, když palec směřuje nahoru, než kdyby ukazoval dolů.

Z křivky hrubého domácího produktu se nedozvíme, o kolik ji zvedla zvýšená rozvodovost, o kolik rostoucí náklady na zvládání kriminality, o kolik zbytečně projetý benzín a o kolik zvýšené vojenské výdaje. Směřuje-li křivka vzhůru, vypadá pořád stejně elegantně a ladně a žádný politik se sklony technokrata by si nedovolil jejím rozšifrováváním a rozklíčováváním své voliče unavovat.

Spojíme-li obě zmíněné zásady, máme před sebou celý obraz tragičnosti postoje technokratů. Aby mohli bilancovat, musejí porovnávat nesrovnatelné. Aby bilance působily dostatečně pozitivně, nesmějí do nich zahrnovat jejich vzdálenější a problematické dopady. Hrdá bilance o počtu automobilů vyrobených za rok (jeden z hlavních zdrojů růstu ekonomiky našeho typu) nevypovídá nic o důsledcích automobilového provozu pro naše města, pro naši přírodu, pro naše zdraví a životy. O kolik automobilů bychom museli ročně vyrobit více, abychom všechny tyto škody finančně uhradili? Pouze tato otázka technokrata zajímá a problém je podle něj uspokojivě vyřešen, pokud se mu podaří zodpovědět ji s přesností alespoň na dvě desetinná místa.

Významná pozice nikým nevolených expertů a jejich vliv na politické rozhodování mohou být nebezpečné. To otevírá prostor pro angažování nejrůznějších sdružení a iniciativ vystupujících v rámci občanské společnosti. Nikdo nemůže upřímně zpochybňovat jejich právo vyjadřovat se k nejrůznějším otázkám veřejného zájmu poukazem na to, že nebyli přece k zastupování nikým zvoleni. Musel by totéž právo odejmout i nikým nevoleným expertům. Aktivista protijaderného sdružení či člen iniciativy proti stavbě obchvatu nemá mandát o nic menší než odborník formulující odněkud svá možná správná, možná však také chybná, krátkozraká, technokratická doporučení.

Na rozdíl od technokratů a těch politiků, kteří uvažují v horizontu jednoho volebního období, se ekologičtí i další občanští aktivisté po čtyřech letech pravidelně nestěhují, takže je u nich větší šance, že ve svém stanovisku budou zohledňovat i dlouhodobější aspekty daného problému. Mnoha nejrůznějšími pouty bývají spjati s lokalitou, ve které žijí, takže u nich nehrozí, že by neocenili, nakolik případný zásah ovlivní kvalitu místního života. Tuto kvalitu života nemají, na rozdíl od technokratů, zastřenu dlouhými sloupci různě interpretovatelných čísel a i bez pestrých grafů ji jsou zvyklí pozorovat v jejích nejrůznějších barvách a odstínech.