Především se domnívá, že v Bushově projevu je přání otcem myšlenky. Vzhledem k tomu, že z Iráku stále proudí katastrofické zvěsti, potřebuje prezident v období před volbami nějaký viditelný úspěch zahraniční politiky, nějakého vděčného a úspěšného příjemce "vývozu demokracie." Afghánistán se k tomu coby rozvrácená země nehodí, avšak -- tonoucí se stébla chytá. Volby v Afghánistánu byly naplánovány na červen 2004, a to prezidentské i parlamentní. Z parlamentních patrně kvůli "technickým problémům" sejde, nicméně prezidentské volby i tak poskytnou dobrou příležitost ukázat afghánskou "demokracii" v plném lesku. To si alespoň myslí americký prezident, je otázka, jestli není, tak jako mnohokrát v minulosti, v zajetí (po)chybných špionážních informací.

Afghánistán má skutečně novou ústavu, přijatou 4. ledna 2004 fundamentalisty, mudžáhidy a válečnými vůdci, kteří tvoří většinu v afghánské Velké radě. Podle svědectví lidskoprávních skupin a afghánských novinářů bylo k prosazení ústavy použito takových demokratických prostředků, jako jsou hrozby fyzickým násilím či rovnou smrtí nebo kupování hlasů. Sama ústava je pak problematická, i když na papíře vyhlašuje mnohá ekonomická, občanská a politická práva. Nenajdeme v ní ale mnoho o institucích, které by tato práva reálně zajišťovaly. Ústava tak nebude mít žádnou platnost, zejména ne tváří v tvář ozbrojeným válečným vůdcům. Jak může taková ústava "garantovat svobodné volby" je Bushovým tajemstvím. USA se tváří jako obránce míru v Afghánistánu, ve skutečnosti jsou ale způsoby, jakými na jeho území vedou válku proti zbytkům Al-Káidy a Talibanu, jedněmi z hlavních příčin nestability v zemi. USA namísto spolupráce s afghánskou armádou (která je neobyčejně slabá -- má pouhou desetinu z plánovaného počtu 70 000 vojáků a už nyní trpí stovkami dezercí) podporují v boji proti Talibanu místní válečné vůdce, které i financují a dodávají jim zbraně.

"Válka proti teroru" má přednost před úvahami o tom, že tito vůdci jsou většinou zhruba stejně fundamentalističtí, diktátorští a protimoderní jako sám Taliban a že mají na rukou často krev nejen z dob vzájemných bojů o moc v letech 1992-1996, ale i ze současného prosazování své moci. USA se navíc až donedávna stavěly proti vysílání mírových jednotek do země. Obojí má za následek velmi pomalé odzbrojování zhruba 100 000 - 500 000 ozbrojených mužů žijících v Afghánistánu. To souvisí s další hrozbou -- obnovou trhu s drogami. Aghánistán je opět největším producentem opia na světě, od pádu Talibanu množství v Afghánistánu vyrobeného opia vzrostlo devětkrát. OSN nedávno varovala Afghánistán před reálnou hrozbou, že se stane narko-státem, v němž budou drogoví baroni mocnější než vláda.

O demokracii a svobodných volbách lze v takovýchto bezpečnostních podmínkách, v nichž se většina nezávislých politických organizátorů bojí vystupovat, pouze mluvit. OSN zatím byla schopna zaregistrovat pouze zhruba jednu desetinu oprávněných voličů (a pouze zhruba padesátinu oprávněných voliček!), dosud jich není registrováno asi 10 milionů, převážně lidé bydlící mimo městská centra (mimo něž žije 70% obyvatel). Reálně hrozí, že zejména obyvatelé jihu a východu země se voleb nebudou moci zúčastnit. A i kdyby registrace voličů byla úspěšná, v případě lidí vystavených nátlaku válečných vůdců nelze mluvit o "svobodných volbách." OSN a EU navrhují vzhledem k těmto skutečnostem odklad voleb do poloviny roku 2005.

Pokud jde o život afghánských žen, velká slova politických dokumentů pouze zakrývají nevábnou každodenní realitu. Už v dubnu 2003 byla ratifikována Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, ústava z ledna 2004 hovoří o rovnosti žen s muži. Velká většina žen v Afghánistánu je ale stále negramotná a nevzdělaná, dívky chodící do škol jsou nezřídka vystaveny šikanám. Nepostačující je zdravotní péče. Ženy žijí ve světě utlačovatelských tradic a jsou často unášeny, znásilňovány či mučeny ozbrojenci. Stále jsou běžné vynucené vdavky nezletilých dívek, navzdory tomu, že jsou protizákonné. V Herátu se v posledních dvou letech objevil nový jev -- ženy se v zoufalství z mužů samy upalují. Bushova administrativa toho pro afghánské ženy udělala jen velmi málo -- a naopak se nijak nerozpakuje podporovat náboženské fanatiky v afghánské vládě i mimo ní, navzdory jejich zacházení se ženami.

Inu, jakou demokracii koneckonců můžeme očekávat od prezidenta, který se do svého úřadu sám dostal zákulisním rozhodnutím bez ohledu na výsledky voleb, zakončuje svůj článek Meena Nanji.

Celý text v angličtině >