Reklama

Jan Čulík píše, že je nemorální šířit nepravdivé nebo jen částečně pravdivé informace. Neuvědomuje si, že pravdivé informace neexistují. Reklamní sdělení je stejně pravdivou informací jako Čulíkův sloupek nebo zpráva v novinách. A možná, že i pravdivější, protože svou pravdivost nepředstírá s takovou diskurzivní silou. Celá literatura je koneckonců plná nepravdivých informací, umělec nemusí zobrazovat realitu, dokonce ani kdyby existovala. Možné (alternativní) světy můžou být stejně kouzelné jako světy "skutečné".

Nemorální je (nadstavba předchozího argumentu) tedy podle Jana Čulíka to, propůjčit se k šíření idejí, které nemusím sdílet. V tom případě jsou tedy opravdu ze zásady nemorální všichni právníci, politici a herci. Anthony Hopkins by se k reklamě nepropůjčil, tvrdí Jan Čulík. Ale ale. Skoro všichni hollywoodští herci mají v životopisech, že začínali v reklamě. Nevím, jestli i Anthony Hopkins, ale i on dělá jako kolovrátek reklamu každému filmu, ve kterém hraje. Neřekne o něm křivého slova a možná má něco takového i ve smlouvách. A to ne všechny filmy s ním jsou skvělé, a on to bezpochyby ví.

Jaký je rozdíl mezi propagandou dělanou pro výrobky a propagandou dělanou pro režim před listopadem? ptá se emotivně Jan Čulík. Nuže obrovský. Činy nemají svou metafyzickou morální platnost samy o sobě, ale mají ji pokaždé v nějakém kontextu. Vyrobím-li dobrou sekeru pro tesaře, je to něco jiného, než vyrobím-li dobrou sekeru pro vraha malých dětí (a vím, že ji vyrábím pro něj). Na komunistické propagandě nebylo špatné dělat propagandu, ale pomáhat totalitnímu režimu, který ubližoval lidem a omezoval ostatní ideje. Nechápu, proč by bylo stejně špatné pomáhat pekárně, která dělá pro lidi housky a nikoho neomezuje.

Hrabal

Jan Čulík píše, že postihuji sotva desetinu významu Hrabalova literárního textu. Souhlasím. Pravděpodobně postihuji dokonce mnohem méně. Kdybych chtěl postihnout celý význam Hrabalova literárního textu, musel bych přepsat jeho dílo a ne se snažit o třístránkový blábol.

Metatext nikdy nezhodnotí původní text v úplnosti. Přesto může upozornit na některé jeho rysy, nebo je dokonce poprvé pojmenovat.

Trvám na tom, že Hrabal je spisovatel povahou svého díla idylický. Za nástroj tvoření idyly mu posloužil jeho styl. Idyla nemusí být "bezbarvá", kteréžto adjektivum k ní Jan Čulík hned emotivně přilepil. Odkázal-li jsem Hrabala k Boženě Němcové a její Babičce, pak především proto, že ta také dělá všechno to, co Čulík připisuje Hrabalovi. Je bezpochyby "složitou hrou významů", stejně jako "pozoruhodnou výpovědí o životě svého století". Rozhodně "má silný etický náboj" a každopádně vstupovala a vstupuje "do silné interakce s obecným kulturním a etickým očekáváním". Proto je také tak důležitým literárním počinem, stejně jako jím je dílo Hrabalovo. Přesto je oboje idylou, aspoň já tak oboje čtu. Hrabal ani Němcová neprovokují, neútočí a neboří, ale staví. Společenské, lidské ani metafyzické konflikty u nich nejsou vyhrocené, ale ponořené do zjemňující želatiny stylu. To neznamená, že u nich neexistují, a ostatně literatura nemusí být jenom o konfliktech. Četba Hrabala ani Němcové vás ale nerozvrátí, nýbrž uklidní. Proto idyla. Pro mě osobně je to uklidnění navíc mírně falešné.

Souhlasím s tím, že je třeba číst Hrabalovo dílo v celé jeho složitosti. To znamená i více než desetkrát jinak než navrhuji já. Ale rysy, o kterých mluvím, mu jdou odpárat jen těžko.