Jejich oficiálním vysvětlením je, že České dráhy nejsou charitativní, ale akciovou společností. Samozřejmě se zapomněly zmínit o tom, že hlavním akcionářem je český stát. A že český stát, i když ani ten není charitativní organizací, zejména během sociálně demokratické vlády, má povinnost postarat se o bezdomovce. A jestli si Špidlova vláda myslí, že řešením prostě je, vyhnat bezdomovce ven na mráz a pak jen muset zaplatit sbírání a pohřbívání zmrzlých mrtvol, měl by Špidla přejít do jiné politické strany, neboť takový přístup bychom spíše očekávali od pravičáků. Jak přece jednou řekl Klaus, je přesvědčen, že lidé, kteří přespávají na ulicích, to dělají z vlastního rozhodnutí a z vlastní vůle.

Samozřejmě, že se stát nemůže jen tak postarat o každého, kdo se dostane do takovéto situace. Samozřejmě, že ti, kdo tvrdě pracují a platí daně, mohou mít pocit, že musejí podporovat opilce, kteří nepracují. Avšak je zároveň povinností sociálnědemokratické vlády zajistit, aby bylo k dispozici dost postelí, alespoň v zimě, pro lidi, kteří se octnou v takovéto situaci. Nejprve je však nutno pochopit, kdo jsou bezdomovci a proč se octli na ulici.

Loni jsem vedl časopis, který se jmenuje Nový Prostor, je to týdeník, vytvořený podle obdobného britského časopisu Big Issue, časopis prodávají bezdomovci; jde o projekt, který se nyní rozšířil do více než padesáti zemí světa. Tak jsem byl "donucen" se o bezdomovcích poučit. Nikdy v životě jsem se předtím o bezdomovce nezajímal, i proto, že v Brazílii je jich tolik, že si jich už ani nevšímáme. Také jsem si myslel, že jsou to jen špinaví alkoholici anebo narkomani.

Chyba.

Je samozřejmě mnoho případů bezdomovců, kteří jsou na ulici, protože jsou to alkoholici. Ale drtivá většina bezdomovců má daleko odlišnější zázemí.

Byl jsem šokován, když jsem zjistil, že více než polovinu lidí, kteří prodávají náš časopis, tvoří případy pro psychiatrické kliniky. Tito lidé nebyli narkomany ani alkoholiky, byli to prostě lidé duševně choří, trpěli většinou nevyléčitelnými duševními chorobami.

Byl jsem zděšen, že společnost očekávala od některých těchto lidí, naprosto zaostalých, s mentálním věkem dětí nebo mladých adolescentů, aby se sami o sebe postarali. Je to totéž jako kdybyste vyhodili na ulici své desetileté dítě a očekávali, že nějak přežije. Brazílie je důkazem, že se děti dokáží naučit, jak na ulicích přežít (v Brazílii žijí na ulicích více než 4 miliony dětí mladších 12 let).

Potíž je, že děti umějí uvažovat jen jako děti, takže jejich řešení a taktika a myšlení jsou nerozvinuté a nezkušené. Dokáží přežít, ale už se nikdy nedokáží včlenit do tzv. normální společnosti. Přežijí, ale zůstanou na ulici, žebrají nebo kradou.

A pak máme tedy ty slavné alkoholiky. Až na to, že si jen málo lidí uvědomuje, že mnoho z nich ještě alkoholiky nebylo, než skončili na ulici. K tomu utápět svou životní hrůzu v alkoholu je dovedla právě tvrdá realita toho, že spí na ulici a mají nulové uspokojení ze života.

A pak jsou to samozřejmě lidi, kteří opravdu skončili bez střechy nad hlavou, protože to byli alkoholici či narkomani a jejich manželky, rodiče nebo jiné osoby, s nimiž žili, je vyhodili na ulici. Anebo přišli o zaměstnání, protože získali za předchozího režimu kvalifikaci, která je už dnes v novém systému zastaralá, a tak začali pít. A po určité době je vyhodili z domu jejich příbuzní anebo prostě přišli o byt, protože ho nedokázali platit.

V každém případě, bezdomovectví není vždy vinou samotného bezdomovce. Vnější faktory mohou hrát velkou roli.

Konkrétním příkladem je jeden z mých nejlepších novinářů. Neprozradím jeho jméno. Byl zraněn při autonehodě a skončil na osm měsíců v nemocnici. V důsledku chyby na policii byl považován za mrtvého. Jakmile ho z nemocnice propustili, začal vést boj, v němž se nedá zvítězit -- s úředníky. Všichni chápali jeho problém, ale, bohužel, nebyla to jejich věc (je snad někdo, kdo kdy potřeboval, aby mu nějaký úředník pomohl s řešením nějakého problému, překvapen?). Neměl ani nárok na podporu, protože byl oficiálně mrtvý. Z téhož důvodu nemohl dostat zaměstnání. Skončil na ulici.

Skutečným řešením je zabývat se důvody, proč se lidé stávají bezdomovci.

Mnoha bezdomovcům brání podstatné překážky v tom, aby získali zaměstnání, takže je pro ně nesmírně obtížné dostat se ze své situace. A jakmile žijete na ulici, začnete se rozpadat. Kde si můžete vyprat šaty? Kolik to stojí osprchovat se? Jakou adresu udáváte, když se ucházíte o zaměstnání?

Když hovoříte s bezdomovci, většinou se od nich dovíte o nějaké krizi, která způsobila, že přišli o dům či byt. U žen a u adolescentů je jedním z hlavních příčin násilí v domácnosti. Většina bezdomoveckých žen a dětí prchá před násilím v domácnosti. A většinu adolescentů na ulici zneužíval sexuálně anebo fyzicky trápil příslušník jejich rodiny. Mnoho dospívajících dětí také skončilo na ulici, protože se o ně rodiče nestarali. Vyprávějí o tom, jak je rodiče vyhodili z domu, protože už si je nemohli dovolit živit, anebo mluví o rodičích, kteří v jejich životě byli skoro úplně nepřítomni.

Nechceme odměňovat lidi za jejich nedostatek odpovědnosti, ani nechceme u fyzicky schopných jedinců vyvolávat závislost na státu. Ale máme trestat ty lidi, kteří jsou obětmi?

Přijímání praktik a zákonů, které trestají bezdomovce, namísto aby řešily problémy, které bezdomovectví vyvolávají, je neúčinný přístup. Trestat lidi za to, že spí na veřejnosti, sedí na chodníku či žebrají, nepovede k snížení této činnosti, ani bezdomovci z veřejných prostor nezmizí -- když nemají kam jít či kde sedět anebo se nemají čím uživit. Teď, když nebudou moci přespávat na nádraží, najdou si jiná -- veřejná -- místa.

Takže řešení, které přijaly České dráhy, je nejen kruté -- loni umrzlo při přespávání na ulicích více než deset bezdomovců - je také primitivní a neúčinné. Neřeší to nic -- řeší to jen vlastní problém Českých drah, že nechtějí vidět na nádražích bezdomovce. Přesně jako ten guvernér v Riu. Kdyby byly České dráhy soukromou společností, pak tedy ano. Neměly by s celou věcí nic co dělat. Ale on je drtivou měrou vlastní stát...