Nemocnice na kraji korektního města

"A co myslíš, bude to dítě černý, nebo bílý?" žertuje zdravotní sestřička v seriálu "Nemocnice na kraji města po 20 letech," aby rozehnala chmury z čela své těhotné kolegyně Kamily. Kamila Horváthová je Romka a autoři seriálu si na jejím partu brousí ostruhy mediální tolerance a politické korektnosti. Takové "Hádej, kdo přijde na večeři" po česku. Samozřejmě, že se Kamila zamiluje do "bílého" kluka, navíc syna své nadřízené. Co na něm ta silná, svobodomyslná a často moudře zdrženlivá dívka vidí, je záhada. Takové obrýlené tintítko, chodící komplex, řeklo by se! Nespěchejme ovšem se soudy - tintítko má ráznou, dominantní, zbrklou matku s obrovským srdcem a rozumného, avšak trochu slabošského otce.

Kamilo, co si budeme povídat - bude to těžké, ale je tu velká naděje, že až několikrát prostřídáme zbrklé rasistické soudy, výrony krystalické tolerance, trochu zbabělého "dva kroky vpřed a tři zpátky" a pochopitelných obav z neznámého, nakonec, posíleni vnitřním i fyzickým bojem, šťastně spočineme v přístavu smíšené rodiny, v jehož mírně zvlněných vodách se pohupuje zavinovačka s prvním, a doufejme, že ne posledním, dítětem. Ufff...

To vše doprovodíme jedovatými slinami rasistických pacientek v důchodovém věku. Kamilo, zatni zuby, jsi zdravotní sestra a musíš ošetřit i největšího nepřítele. Neboj - budoucí tchyně (pozor, ještě to sama neví!) přikluše a z titulu vrchní sestry své rasistické pacientky seřve na tři doby a pošle je do parku za veverkami. Tvoji čest budou hájit i nezbytní bratři bojovníci, připravení zbušit každého, kdo se na sestru jen křivě podívá. Už se skoro začínáme bát, že se nám tu ukazují spíš násilní rabijáti než spravedliví mušketýři. Zvlášť ve chvíli, kdy chlapci obstoupí nápadníkova otce v temnotě podezřelé ruiny, kam přišel požádat o tvoji ruku.

Ale neměj strach, dobře víš - a nám se to brzy také vyjeví - že ruina je jen jedna z mnoha staveb, kterými si tvůj otec vydělal na rozsáhlý komplex vrcholného podnikatelského baroka a stádečko čistokrevných mercedesů s lesklou černou srstí. Stydno nám bude za všechny skryté i napůl huby pronesené rasistické poznámky, až se rodiny konečně sejdou, aby naplánovaly svatbu. Stydno bude i tvé budoucí tchýni, až na vašem dvoře vystoupí z méněcenného auta a bude, sama autorka jedináčka, zahrnuta zájmem všech tvých sourozenců.

Škoda že musíme, vzhledem k uzávěrce tohoto čísla, odmítnout pozvání na veselku. Ale upoutávky vypadají slibně - muzika bude, tancovat se bude, hostů a příbuzenstva, jako když moře vylije, budeš barevná a živelná a krásná, tintítko se pochlapí a možná se i opije s tvým bodrým tatíkem, do tichého ržání mercedesů i teskné housle zapějí. Ufff...

Až smutno je mi z toho, jak snadné je ironizovat bohulibé snahy tvůrců seriálu, kteří nás chtějí přimět k přemýšlení, prozkoumání xenofobních zákoutí našich myšlenek, a zároveň nám musí vyprávět příběh, který všechny poučky přetavuje do situací, dialogů, emocí a gest.

Ano, je to kýč. Ale je jím proto, že se obrací k masovému publiku. Ano, je plný klišé a naruby obrácených stereotypů ve vnímání Romů. Ale přiznejme si - unesl by nejpopulárnější seriál snahu o pravdivou sociální a etnickou sondu? Takovou, která se nepoveze po stereotypech, tolik vtištěných do našich hlav?

Sami Romové se "Nemocnici" v některých momentech smějí. V bohatých usedlostech, postavených za peníze z vlastního podnikání, žijí Romové možná ve Francii. U nás výjimečně, nejspíš vůbec. Naše vlastní gadžovské sny o zbohatlickém přepychu tu roubujeme na tělo Roma, který takhle nikdy žít nebude. Ne proto, že by nechtěl pracovat. Ne proto, že by nechtěl mercedes. Ale proto, že mu není vlastní myšlení, které k takovému "zhodnocování kapitálu" vede. Která romská rodina by svůj palác obehnala vysokým plotem a oddělila se od světa patentní bránou? Určitě takové jsou. Ale zdaleka by nemohli být označeni za "typické Romy". U těchto detailů se Romové usmívají. Ale vědí, že každý Rom, který něco ve společnosti dokázal - a Kamila takový prototyp rozhodně je -v médiích stále představuje ohrožený druh.

Na vlnách etnického kýče

Myšlení ve stereotypech je nám přirozené a vlastní, je to jakési kódování, katalogizace pojmů, o kterých se nám pak lépe (nebo spíše pohodlněji) přemýšlí a umožňuje nám vytváření pevnějších asociací a rychlejších závěrů. Problém nastává ve chvíli, kdy se ze zjednodušujícího stereotypu pod vlivem vnějších sil (ideologie, manipulace, střet zájmů) stává zkreslení.

A je lhostejné, jestli se stereotyp hodnotí jako negativní, nebo pozitivní. Tedy v případě menšin - jestli udržujeme stereotyp xenofobní, který zdůrazňuje aspekty jakkoli "nebezpečné" pro většinovou společnost, nebo stereotyp pozitivně diskriminační, který menšině často přisuzuje vlastnosti a mentalitu většiny, přestože je to proti její přirozenosti.

Oba extrémy nahrávají extrémistům. Samozřejmě tušíme, že politická koreknost a pozitivní diskriminace mohou fungovat jako konsensuální společenský nástroj k právnímu ošetření nutné solidarity. Ale k pěstování tolerance a vstřícnosti rozhodně nepřispívají.

Na xenofobní náturu působí jako červený hadr na vzteklého krocana. ("Ono JIM všechno projde!" "Všichni se JICH bojí!" "To, co si dovolí ONI, si NORMÁLNÍ člověk nedovolí!") A masová média, která mají moc veřejné mínění ovlivňovat, sahají v rámci srozumitelnosti, korektnosti a také vlastní sledovanosti ke zjednodušením, která jsou ve svém důsledku kontraproduktivní. V případě Romů se pohybují nejčastěji na třech bitevních polích - na poli problémového a nepřizpůsobivého etnika, na poli českého rasismu a xenofobie a nakonec na poli bájného romského folkloru. Ve všech případech naprosto oprávněně.

Ovšem konzervují se tak hlavní stereotypy, které Romy v myslích gadžů provázejí po staletí a komplikují případný zájem o další opomíjené aspekty romského života a jejich vztahů s většinou. Přitom právě to, o čem se nemluví, může být novým klíčem pro pochopení romské mentality. A po letech sociálního inženýrství a snah o "přebarvení" Romů do gadžovských odstínů by možná přinesly pochopení, jak pomáhat, ale nerozmazlovat, jak korigovat, ale neznásilňovat, jak říkat pravdu, ale neurážet.

Může být poezie korektní?

"Nemocnice na kraji města po dvaceti letech" se tady chová tak snaživě, až je její "pozitivní vzor" nevěrohodný. Vzniká jen další stereotyp: Pokud už připustíme, že Romka je vzdělaná, pracovitá, čestná a poctivá, musíme jí "vyrobit" stejně bezúhonné a pozitivní rodinné prostředí. A v té bohulibé pozitivně-diskriminační snaze zplodíme idealistický blábol, střižený podle svých nesplněných ideálů (bohatství, férové jednání, rodinná soudržnost).

Říkáme tím, že Rom má šanci být respektovaný a "zařazený", jen pokud pochází z "čistého" prostředí. Kde má ale toto prostředí původ, to se, podpořeni vlastní, většinou přesně opačnou zkušeností s Romy a jejich způsobem života, nedozvíme. O co zajímavější a v důsledku pravdivější jsou scény ze dvou filmů ze šedesátých let, které se v poslední době s "Nemocnicí" dělily o vysílací časy v televizi.

Přitom jsou to scény z doby, kdy se o Romech zásadně mluvilo jako o cikánech a neexistence politické korektnosti umožnila, aby se Romové ukázali jako špinavé, naivní, ne příliš inteligentní děti. Když Rudolf Hrušínský jako "odborářský osvětář" v Menzelově "Skřiváncích na niti" pořádá pravidelné rituály omývání cikánských dětí a pronáší projevy o důležitosti hygieny, vzniká jemná a ironická glosa ke snahám o přizpůsobení většině a misionářství socialistických sociálních inženýrů.

Když se vrátí vězeňský dozorce v podání Jaroslava Satoranského za svou "cikánskou" novomanželkou do novobytu v socialistické novostavbě a místo v ložnici s milencem ji najde v kuchyni, kde si založila ohníček a tančí kolem něj, není to obraz necivilizovaného demolování. Je to symbol jiné, než manželské nevěry, symbol věrnosti zvykům a jinému způsobu života.

Ale zkuste dnes použít špinavé romské děti a hořící podlahu přiděleného bytu v masově sledovaném seriálu! Se zlou se potážete. Nikoliv u Romů, ti jsou zvyklí a o svém způsobu života vědí dost. Ale u těch, kteří jsou v zájmu politické korektnosti schopní idealizovat do úmoru. V detektivce Petra Schulhoffa "Po stopách krve" z roku 1969, která začíná nálezem zavražděného romského chlapce, vyslýchá vyšetřovatel Kalaš (opět Rudolf Hrušínský) chlapcova nevlastního otce Lájose Mihályho. Po pár větách vyměněných s podezřelým, natvrdlým násilnickým opilcem, se otáčí, odchází a pronese k policistovi, který ho doprovází:

"Cikáni obvykle děti svého kmene nevraždí. Na to jsou málo civilizovaní." Prásk! Zkuste dnes někde pronést, že jsou Romové málo civilizovaní. Přitom tahle poučená ironie, která míří do vlastních řad, vyjeví hořkost nad tím, co "civilizace" může přinést. Že je dobře, že v některých ohledech se Romové ještě nestačili "civilizovat" po našem.

Matka (z Matiční) prodávala děti

To, jak hloupé jsou politicky korektní mediální tanečky v případě, kdy chybí vůle být SKUTEČNĚ korektní, dokládá například článek Jana Veselého "Matka prodávala vlastní děti", který v rámci tématu dětské prostituce na severu Čech uveřejnil 26.listopadu tohoto roku deník MF DNES. Dětská prostituce a především zapojení vlastních rodičů do kuplířství je problém závažný, podle všeho daleko rozšířenější, než jsme si ochotni připustit, ale hlavně vede napříč etnickou příslušností rodin a dokonce i jejich sociálním postavením.

Přesto ze sedmi lidí, kteří byli z kuplířství obžalováni, autor upřesňuje totožnost pouze jedné matky: "Mezi obviněnými je také Magdalena Giňová z ústecké Matiční ulice, která si od června letošního roku odpykává trest za to, že nutila svou dceru k sexu s řidiči kamionů."

OVŠEM, že se v článku NEPÍŠE, že Magdalena Giňová je Romka. Ono je to totiž v případu dětské prostituce naprosto irelevantní. Odkud se ale bere potřeba autora "jakoby pro upřesnění" podotknout, že je Giňová z Matiční ulice? Odehrávalo se tam kuplířství? Byla tato ulice prostitucí nějak poškozena? Je to "místo činu"?

To se nedozvíme. Ale po mediálním kolotoči kolem nepřizpůsobivých občanů a stavbě zdí je "Matiční ulice" nepřiznaným, nepřesným, ale obecně chápaným symbolem pro výraz "romské ghetto". Ať už pramení potřeba autora článku vyjevit nám (to překvapení!), že do kuplířství jsou zataženi Romové, z jakéhokoli úmyslu, svůj úkol splnil. A zároveň "dodržel" politicky korektní dohodu, že nepoužije slova "Rom" nadarmo. Vlk se nažral a koza zůstala celá, jen se teď tváří jako kamzík.

Učit se musíme všichni

Soužití etnických menšin s odlišnou kulturou a většinové společnosti je vždycky problém. U nás v případě Romů navíc posílený arogantní asimilační politikou socialistického státu za minulého režimu a historicky podmíněnou nezkušeností českých občanů s přistěhovalci, lidmi jiné barvy pleti, zvyků, sociálního zázemí. Zvykli jsme si na přílišnou péči státu - Romové na sociální systém, který je nemotivuje k tomu, aby se společensky více "zapojili", my ostatní zase na to, že stát by se měl postarat o naše pohodlí, pořádek, o to, aby nás nic "zvenku" nemohlo vykolejit. Jsme přecitlivělí a tedy zvyklí hledat "nepřítele", kdykoli se nás cokoli jen nepatrně dotkne. Byli jsme přesvědčováni, že chudoba neexistuje, nebo že se dá lehce vymýtit. Přitom se setkáváme s etnikem, které svou mentalitou, způsobem života a zvyky je v porovnání s námi k chudobě mnohem náchylnější.

Reportér Reflexu J.X.Doležal si v 48.čísle týdeníku v článku "Jak se máte, Červeňákovi?" posteskl: "...problém ghett (který řešit musíme, než nás kousky středověku kolem našich měst začnou ohrožovat) v žádném případě nelze řešit formou dotací, darů a přímých podpor. Lidé z kultury bídy s nimi neumějí zacházet, neumějí zlepšovat své sociální postavení, ani když k tomu mají dostatek finančních prostředků.

Cesta z ghett zjevně musí jít jinudy. Kudy, to nevím." A ví to málokdo. Prokopávat tunel se musí asi z několika stran, trpělivě, bez ohledu na to, že bude řešení romské otázky vyžadovat často více úsilí, trpělivosti, pochopení i financí, než by bylo zdrávo nebo únosné.

Protože otevřená a demokratická společnost, o kterou se pokoušíme, se vyznačuje mimo jiné tím, že nehledá totální řešení, ale neustále prověřuje rozpětí mezi potřebou základního přizpůsobení etnické menšiny pravidlům společnosti a nebezpečím jejího společenského "znásilňování".

Během na dlouhou trať je vzdělání romských dětí a motivace mladých Romů k sociálnímu zařazení. A k tomu může dopomoci mimo jiné i změna pohledu většinové společnosti - překonání mediálních stereotypů, skutečný zájem o kořeny a příčiny "nepřizpůsobivého" chování a představení pozitivních vzorů, tedy těch Romů, kteří nepotřebují nános sladké politické korektnosti, aby nás začali zajímat.

Jedna věc je jistá - se vstupem do tradičních evropských struktur a s otevřením hranic přijde do našich zemí i vítr přistěhovalců. Lidí z jiných kultur, často postižených chudobou a špatnou sociální situací, hovořící cizím jazykem, se zvyky, které nebudeme chápat, s nároky, kterým nebudeme schopni dostát.

Je to tak všude ve světě, ale pro naši dlouho zabedněnou kotlinu může ten vítr mít nepředvídatelně ničivé účinky. Je tu jedna cesta - jsou tu Romové. Žijí tu už dlouho. Jsou tu doma. Jsme někde napůl cesty k tomu, abychom se spolu naučili žít. Prospěje to jim i nám.

Konzultace: Radka Kováčová, studentka Katedry romistiky na FF UK