Pravdu zná pouze několik lidí, kteří ty události tvořili, a ti ví i to, že boření pečlivě a dlouhá léta budovaných mýtů nepomůže nikomu a ničemu. Ani Kristovi na Golgotě. A už vůbec ne Golgotě samé... Uvědomil jsem si to při náhodném čtení pamětí Rudolfa Hegenbarta, bývalého zástupce vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSČ pro vědeckotechnickou činnost a pozdějšího vedoucího oddělení státní administrativy ÚV KSČ, nazvané "Sny jara 68 skončily 17. listopadu 89".

Tento klíčový muž stínové hry, spjatý s Agrokombinátem Slušovice a s lidmi, kteří zabezpečovali počínající zákulisní dialog s opozicí a rýsovali architekturu budoucího převratu, podlehl skepsi a rezignoval příliš brzy. Popisuje poměrně povšechně, ale s náznaky dosud utajených příběhů svou roli v posledních dnech Jakešova režimu. Popisuje ji ale jako individuální příběh viděný svou "žďárskou" optikou, bez schopnosti hlubší analýzy a zobecnění, tím méně poučení. Popisuje ji s hořkostí. S toutéž hořkostí hodnotí rok 1989 jako revoluci "ukradenou" pragmatikům, o kterých mluví jako o "mužích ledna 68". V předmluvě říká:

Právě Hegenbart, inteligentní a svou inteligencí tudíž nebezpečný muž, patřící ke spojencům a záštitám "reformních" ekonomických pragmatiků, kteří se pokoušeli ke konci režimu pozdvihnout upadající ekonomiku, spotřební průmysl a přinést Západ do České republiky i za cenu ekonomické a vědeckotechnické špionáže a zákulisního obchodu s informacemi, se diví pragmatickému vyústění listopadové frašky, kterou romantičtí snílci a cyničtí novináři nazvali "velvet revolution" a kterou on sám pomáhal ve jménu svých lednově - perestrojkových ideálů připravovat... Knihu "Civilizace na rozcestí" od Radovana Richty, ze které vycházela jeho diplomová práce, mám ještě kdesi v knihovně.

Proč se diví? Byla to cynická a pragmatická hra profesionálů a on profesionálem byl. Věděl, co bylo účelem návštěvy Michaila Gorbačova v Praze, a znal také Gorbačovovo stanovisko k roku 1968 a k možné ruské intervenci uprostřed perestrojky. Pražské setkání v roce 86 bylo pro určitou část strany strategickým vodítkem a kabalou. Bylo jí i pro Čubu. Gobačovovy názory Hegenbartovi nebyly cizí. Znal i ekonomické výhledy, které produkoval Národohospodářský ústav ČSAV a Prognostický ústav. Věděl o školení subverzních skupin ve Slušovicích a Čubu v mnoha jeho riskantních operacích podporoval. Věděl o Čubově spolupráci s vědeckotechnickou špionáží, věděl o nástupu nových technologií i o postupné transformaci Slušovic. Věděl o nástupu počínajícího IT průmyslu a o metodách překonávání embarga COCOM na dovoz klíčových technologií. Věděl o generační nespokojenosti s tupostí starců i o snaze funkcionářů SSM uskutečnit "perestrojku", a způsobit tak odchod "ještěrů" z čela tehdejší KSČ. Martin Ulčák k nim patřil, jeho otec byl se Slušovicemi spjat také. Hegenbart hrál svůj part, jak nejlépe dovedl a přesto prohrál. Protože prohrát musel. Nevěděl vše, nepočítal s daleko většími pragmatiky, než byl on sám, a jeho kroky byly poznamenány determinismem i oddaností jeho tehdejší role. Prohrál ale se stejnými profesionály, pouze bez té oddanosti. Profesionál by i to ale měl umět unést.

Když pročítám účelově zamlžené vidění tehdejší doby v současném tisku, je mi na zvracení. Z hlouposti a drzosti, s jakou se různí věrozvěsti nových pořádků pouštějí do výkladů minulosti. Zacyklení manipulací dochází tak daleko, že původní obsah sdělení se vytrácí. Symptomatické je, že se na internetu nenajdou fotografie ani zvukové záznamy. Nenajdou se ani tehdejší periodika, tiskoviny či elektronické archivy dokumentů. Archivy byly za čtrnáct let pečlivě vytříděny aktivisty různých "dokumentačních středisek", publikovány jsou pouze mýtotvorné snímky, ne nepodobné Gottwaldovu řečnění ze Staroměstského náměstí. Jediné dokumenty, ale účelově vybrané, naleznete v periodiku s hrozivým názvem a nepříliš čtivým obsahem Securitas Imperii.

"Když lidé jako já mohou způsobit pád vlád, něco se v systému porouchalo," říká G. Soros, největší z globálních hráčů s penězi a osudy milionů lidí. Menší hrdinové z Čech a Slovenska nedorostli Sorosovy schopnosti abstrakce. Vítězná sociálně-darwinistická etika rozhodně neučinila vlastnictví transparentní, konkurenci "spravedlivou", ani ekonomiku efektivní - neučinila nic z toho, co tvrdila, říká po deseti letech Oskar Krejčí, Adamcův poradce v roce 1989.

O minulosti, která předznamenala současnost, neví současníci témeř nic. Bartuškovo Polojasno, Dolejšího Analýza, ani nejnovější Otáhalova kniha ze které si pamětníci osvěžují paměť a sjednocují současný pohled na minulost, paměti komunistických funkcionářů či občasné mediální výkřiky neznamenaly doposud nic než polotemno. Hegenbart se snaží o upřímný pohled, nechápe ale ani dnes, kdo s kým a proč se vlastně spojil. Jeho vidění "radikálů" a "mužů ledna 68" postrádá vědomí generačního střetu a ambicí těch, kteří ke spolupráci byli ochotni přizvat britské, americké či německé zpravodajské služby. Je možná načase už udělat alespoň polojasno, když ne úplně jasno.

Protože osudem těch, kteří se z historie nedokáží poučit, je ji znovu prožít. Možná k tomu směřujeme.

Rudolf Hegenbart: Paměti KNIHOVNA BL