Proč jste se rozhodl mluvit až nyní?

Když jsem byl propuštěn po čtyřech měsících z vyšetřovací vazby, prodělal jsem srdeční příhodu a občas jsem ztrácel zrak a byl jsem naprosto slepý. Bylo mi neustále anonymně vyhrožováno a nakonec byly sabotovány i brzdy mého auta. Když jsem informoval policii, bylo mi krátce nato diskrétně sděleno, abych odejel z ČR, neboť nikdo nemůže zaručit mou bezpečnost.

Amerika je můj domov a když je člověku nejhůř, vrátí se domů. Přestože jsem přijel naprosto finančně zruinován, přátelé mi zařídili lékařskou péči a možnost dokončit si vzdělání na Newyorské univerzitě, které mi sponzoruje jedna přední nadace. Nyní mi doktoři říkají, že začínám být v pořádku.

Dlouho jsem bral svůj spor s panem Železným jako obchodní konflikt, ale překročil hranici, která dělí obchod od osobních věci; nyní je to opravdu velice osobní záležitost.

V českém uměleckém prostředí se vyskytly názory, že se také skrýváte z důvodu svého ohrožení. Je na tom něco pravdy a proč?

Neskrývám se. Žiji v New Yorku. Odejel jsem legálně. V Praze mi bylo vyhrožováno a policií doporučeno, abych odjel, protože nikdo neručí za mou bezpečnost. Byl jsem 4 měsíce ve vyšetřovací vazbě na přání pana Železného a zdravotně jsem se zhroutil. To, co nikdy nebylo zveřejněno a o čem tady nyní poprvé hovořím, dokreslí moji situaci.

Byl jsem přepaden v prostorách své galerie a okraden. Moje kanceláře byly vyloupeny, můj soukromý byt byl rovněž vyloupen, byl jsem vydírán.

Najednou jsem přišel o veškeré existenční prostředky, o všechen majetek a o svou galerii. Zbyly mi pouze finanční závazky. Moje pověst byla efektivně tak zničena, že jsem ztratil nejen přátele, ale zřekla se mě také má rodina.

Kdo konkrétně Vám na policii doporučil, abyste odejel z České republiky?

Na tuto otázku Vám neodpovím. Vy byste jmenoval za současné atmosféry v ČR někoho, kdo Vám možná zachránil život?

Dobře, jaké výpovědi jste tehdy na policii učinil při své tehdejší vazbě?

Byl jsem vzat do vazby za údajné vydírání pana Železného. Na policii jsem vypověděl, že šlo o nedorozumění. Ne o vydírání, ale o obchodní spor. Potom mě obvinili rovněž ze zpronevěry. Odmítl jsem to, ale převzal jsem jako majitel galerie zodpovědnost vůči klientům, kterým jsem slíbil škodu nahradit. Část dokumentů, mnohé v originálech, mi policie zabavila. Mé výpovědi byly zaprotokolovány. Na veškerá trestní oznámení, která jsem podal, jsem nikdy neobdržel odpověď.

Odmítl jste také mluvit v médiích, jakým způsobem Vás česká média kontaktovala?

Většina pokusů českých médií o kontakt probíhala krátce po zahájení vyšetřování celních úniků pana Železného. Měl jsem vážné zdravotní problémy po propuštění z vazby a na radu lékařů jsem odejel mimo Prahu. Nabídky většinou přicházely přes mého právníka.

Z čeho konkrétně pramení vaše nedůvěra k českým sdělovacím prostředkům?

V mém obchodním konfliktu s panem Železným byly velmi efektivně použity k mé likvidaci. Angažoval se v tom nejen nyní zaniklý plátek posluhovačů pana Železného Super, ale např. časopisy Spy a Týden. Denní tisk často přetiskoval informace, které byly upravovány skupinou okolo pana Železného, zřejmě jeho právníky či mluvčími. Není náhodou, že v posledně dvou jmenovaných časopisech jsou ve vedení stále stejní lidé.

Můžete uvést jejich jména?

Měl jsem osobní zkušenost konkrétně s panem Balšínkem. Ostatní reportéři jsou bezvýznamní, neboť jednali a jednají na pokyn svého šéfredaktora. Není ani podstatné, jestli jednali na něčí pokyn, nebo jestli si přes moji osobu vyřizovali své soukromé účty s panem Železným. Šlo o to absolutně zničit moji pověst, moji firmu.

V počátku našeho kontaktu jste mimo jiné uvedl, že jistí lidé zaplatili 8 milionů korun za očerňující inzerci Vaší osoby v českých médiích. Jaké máte důkazy pro tato tvrzení?

Po mém odjezdu z České republiky některé deníky obdržely inzertní zakázku na celostránkové inzeráty od skupiny lidí, kteří vystupovali jako příznivci pana Železného.

Jedno otištění stojí přibližně 300 000 korun a když to znásobíte množstvím inzerátů, snadno lze spočítat, na kolik taková akce přijde. Kdo za tím stál? Jediným kdo z této kampaně mohl očekávat užitek, byl pan Železný.

Jaké byly podle Vás konkrétní důvody zničit vaši firmu a pověst?

Osobně se domnívám, že můj spor s panem Železným byl pro něho důvodem mě zničit. Doslova mi řekl: "Zničím Vás, že ani pes od Vás kost nevezme." Mohl bych vyjmenovat desítky konkrétních činů, jimiž mě likvidoval. Šlo o obchodní záležitosti a bylo by to zdlouhavé.

Můj konflikt s ním byl znám a domnívám se, že byl využit zase jinými jeho protivníky. Ti šikovně využili proti němu, když mě pan Železný na veřejnosti ocejchoval. Zničení firmy, která mi dávala finanční jistotu a zázemí se postavit na odpor, to bylo klíčové. Galerie Longa pomáhala panu Železnému budovat sbírku, osobně jsem ho zastupoval na aukcích a zprostředkovával nákupy unikátních děl.

Časopis Spy otiskl článek o tom, že sbírka pana Železného obsahuje veliké množství falzifikátů a že mnohé mu byly prodány galerií Longa.

Pravda byla, že galerie Longa byla oklamána pouze jednou. Šlo o olejomalbu českého mistra Procházky a když bylo dodatečně prokázáno, že se jedná o padělek; na vlastní náklady získala [galerie] peníze pro klienta zpět.

Než byl článek otištěn, navštívili galerii jeho autoři se žádostí o můj názor. Vysvětlil jsem jim, s jakými problémy se potýká každá galerie, ale požádal jsem je, aby nejmenovali v článku ani mě, ani moji firmu. To mně bylo osobně po telefonu přislíbeno šéfredaktorem Balšínkem. Nebylo to dodrženo. Galerie Longa byla postižena nejen ztrátou klientů, ale já osobně přišel o veškerou finanční rezervu ve výši mnoha milionů korun.

Osobně jsem navštívil redakci časopisu a pan šéfredaktor mi na přímou otázku odpověděl, že článek sice byl napsán na objednávku, ale nic bližšího že mi nesdělí. Proto není překvapující, že časopis Týden otiskl v období vyšetřování pana Železného článek věnovaný mě osobě 09, ve kterém jsem popsán jako nějaký zločinec. Veřejnosti je šikovně vsugerováno něco, co není pravda. Noviny napsaly, že jsem ilegálně uprchl z ČR 10 přitom jsem odcestoval naprosto legálně.

Citovaly vyjádření kunsthistorika prof. Dvořáka, že galerie Longa prodávala falzifikáty obrazů, a přitom se ignoroval fakt, že to řekl jeden ze znalců s nejčernějším svědomím. Napsalo se že je na mě podáno padesát trestních oznámení, podruhé zase třeba deset. Má zkušenost s českou justicí a českou policií vychází z toho, co probíhalo v organizované likvidaci mě osoby a mé firmy.

Příslušného redaktora jsem upozornil v BL na problém věrohodnosti tohoto znalce a on e-mailem 11 svoji chybu uznal. Jde ovšem o kunsthistoricky velmi vzdělaného člověka, měl vlastní pořad v České televizi o Karlově mostě, veřejnost ho vnímá jako ctihodného muže. Myslíte si, že by mohl zneužívat svého postavení?

Prof. Dvořák na mě zaútočil v tisku 09 a mám právo ho usvědčit ze lži. Pravděpodobně v dávné minulosti pan Dvořák byl opravdu odborníkem, člověkem, který se osobně stýkal s mnoha význačnými českými malíři, a skutečný znalec děl Václava Špály, Františka Tichého a jiných. Často publikoval za komunistů a měl velké slovo v české historii umění. Já jsem bohužel poznal pana profesora až v devadesátých letech a to z druhé strany - z té, o které veřejnost neví.

Osobně jsem s ním neměl nikdy žádný konflikt, ale byl jsem spojen s galerií Longa, ve které byl společníkem PhDr. M. Šeba. Teprve později jsem se dozvěděl, že pan profesor jednou v minulosti chtěl pana doktora Šebu podvést a ten si to nenechal líbit. Já se poprvé setkal s panem Dvořákem okolo r. 1995, kdy jsem spolupracoval s jedním uměleckým obchodem jako externí poradce. Firma získala do komise význačné dílo francouzského malíře Deraina, ze sbírky slavného sběratele Nebeského.

Pan Dvořák, který v minulosti sepsal monografii tohoto autora, byl majiteli požádán o osvědčení pravosti a určení hodnoty. Pravost potvrdil a určil velmi nízkou cenu 400 000 korun. Rovněž upozornil majitele firmy, že jeho syn touží mít dílo tohoto malíře, a když mu jej prodají, rád se bude v budoucnosti revanžovat. Rozhodnutí bylo na majitelích firmy a ti mu vyhověli.

Pan profesor tak získal obraz v hodnotě několika milionů korun. Trošku neetické, že? Když jsem odjížděl z Prahy, pan profesor už několik let pracoval na nové, rozšířené monografii Václava Špály. Tajemství stále oddalovaného publikování nebylo tajemstvím v obchodních kruzích. Pan Dvořák opravdu vlastnil monopol na Špálu nejen jako jeho znalec, ale především jako držitel slavného Špálova seznamu.

Václav Špála totiž každé své dílo značil a čísloval na zadní straně obrazů. Pan profesor si před mnoha lety seznam půjčil ke studiu a už ho nikdy nevrátil. Takže se vědělo, že když někdo chce mít nenapadnutelný posudek na Václava Špálu, musí za panem Dvořákem a vyjádření samozřejmě patřičně honorovat. Rovněž každý sběratel ví, že hodnota a význam díla stoupá případným publikováním v literatuře. Pan profesor sliboval hodně obsáhlou publikaci a byl ochoten se vždy dohodnout.

Špálovy sešity jsem viděl na vlastní oči před dvěma lety v Dorotheu a bylo mi řečeno, že je aukční síň získala do aukce. Je možné, že by je dr. Dvořák prodal, anebo dal z ruky, když je podle vás potřeboval?

O tom, kdo umístil Špálův seznam do prodeje, nemám žádnou informaci. Konec konců jsem už dlouho pryč. Nakonec tento seznam už nemá praktickou hodnotu pro nikoho, jestliže dr. Dvořák už monografii Špálova díla vydal. Nyní to je pouze historický dokument.

Dobře, pojďme zpět k článku v Týdnu, kde Vás profesor Dvořák nařkl z prodeje falz.

Článek, ve kterém profesor Dvořák lživě uvádí, že jsem v galerii Longa prodávat falza, a jmenuje obraz Františka Tichého, je ukázkou toho, co je v obchodu s uměním někdo ochoten za peníze udělat. Konkrétně: k tomuto obrazu mohu uvést, že byl převzat do komise s mnoha jinými díly od manželky jednoho význačného pražského sběratele, který zemřel.

Byl v galerii označen cedulkou, že není na prodej do doby prozkoumání našimi kunsthistoriky. Když bylo zjištěno, že toto dílo a mnoho dalších z pozůstalosti jsou falzifikáty, bylo vráceno majitelce. Zajímavé je, že zemřelý sběratel podle informací prý téměř výhradně nakupoval v jedné pražské galerii, jejímž dvorním znalcem byl právě profesor F. Dvořák.

Na závěr o tomto prestižním odborníkovi to nejsmutnější: naprosto odpovědně mohu říci, že pan Dvořák vystavoval posudky jako na běžícím pásu a častokrát označil flagrantní padělek za originál. Tato skutečnost je mezi galeristy známa, rovněž mezi zasvěcenými sběrateli. Ze svého soukromého archívu přikládám jeden posudek pana profesora, který mi poskytl podvedený kupec, žijící mimo ČR a kterému bylo řečeno přímo, že je pan Dvořák nedotknutelný.

Myslíte si, že je profesor Dvořák opravdu nedotknutelný?

V Praze existuje Galerie české plastiky, vedená jistým ing. Hradešínským, který je bývalým partnerem jistého MUDr. N., který má uměleckou galerii na Praze 1. Je to osobní přítel profesora Dvořáka, který je v určitém smyslu jeho "dvorním" znalcem.

Galerie české plastiky prodává nejen sochy, ale rovněž obrazy předních českých malířů. Neuvěřitelné množství padělků uvidíte nejen v prostorách galerie, ale také ve sbírkách, do kterých byly prodány. V roce 2000 vydala galerie výpravný kalendář s fotografiemi prodávaných děl. Když ho seženete, můžete si úsudek udělat sám!

Pokud je to pravda, jak je možné, že něco podobného zůstává nepovšimnuto odbornou veřejností a hlavně českou policií?

Všichni přední znalci o tom vědí a nic se neděje, protože se ing. Hradešínského pravděpodobně bojí. Je to zřejmě velmi nebezpečný člověk. Nikdy jsem neobdržel informaci, že by orgány v trestním řízení něco podnikly, a přitom škody musí jít do desítek milionů korun.

Řekl jste také, že jste byl vydírán a že Vám policie nepomohla. Jak to bylo?

Krátce po reportáží v časopise Spy byl učiněn pokus o vydírání galerie Longa.

Obrátil jsem se na českou policii o pomoc. Dva příslušníci policie strávili několik hodin v kanceláři galerie a potom mi sdělili, že nemohou více udělat, ať se o ochranu postarám sám. Byl jsem nucen najmout na několik týdnů bezpečnostní agenturu. Náklady byly okolo 5 000 korun denně, a tak jsem nemohl dlouho pokračovat.

Šel jsem zase na policii, tentokrát se žádosti o zbrojní průkaz. Bylo mi sděleno, že jako cizí státní příslušník průkaz nedostanu. Protože mi bylo neustále po telefonu vyhrožováno, rozhodl jsem se koupit načerno zbraň, kterou jsem potom držel v sejfu galerie. Tehdy už můj obchodní spor s panem Železným vrcholil, a tak jsem na řadu přátel sepsal notářské prohlášení se všemi detaily pro případ, kdyby se mi něco stalo, aby bylo předáno orgánům v trestním řízení.

Justice a policie, které mají občanům pomoci v České republice, jsou především nástrojem mocenských zájmových skupin. Postavil jsem se na odpor zájmům pana Železného, ať už se jednalo o etiku obchodního jednání či o manipulaci obchodních partnerů. Rozhodnutí odstranit mě z cesty bylo logické. Svoji nedůvěru v českou justici zakládám právě na vlastní zkušenosti. Nikdy jsem se nezajímal o intriky či politické ambice pana Železného. Mou celoživotní vášní je umění.

Obchodoval jsem s obrazy desítky roků a měl jsem na počátku opravdu zájem pomoci panu Železnému vytvořit co nejkvalitnější soukromou sbírku českého moderního umění. Asi se to mnohým lidem nezamlouvalo. Pan Železný nechal postupem času v sobě samém vyhrát onu temnou stránku své osobnosti, nikoho nezajímalo, proč mám s panem Železným konflikt a proč jsem existenčně likvidován.

Co bylo obsahem onoho notářského prohlášení, byl byste ochoten zveřejnit ho?

Nemohu, protože ho nemám v držení. Moji kopii zabavila policie. Druhou kopii má známý v Praze a třetí notář, u kterého to bylo sepsáno. Já jsem si udělal ještě jednu kopii a ta je uložena v bezpečnostní schránce, společně s mým archivem. Banka má příkaz tyto dokumenty zaslat jistému právníku v Praze, a to pouze v případě, kdyby se mi něco stalo.

V notářském prohlášení je uvedeno bod po bodu, co se mi a obchodnímu sdružení galerie Longa v tehdejší době dělo, když můj střet s panem.Železným vrcholil. Pan V. Železný mě později obvinil, že jsem byl součástí spiknutí zničit jeho a že jsem se domluvil s panem R. Lauderem. Je to samozřejmě naprostý nesmysl.

Použil byste v případě potřeby zbraň, když už jste si ji nelegálně pořídil?

Nikdy v životě jsem zbraň proti nikomu nepoužil a měl jsem ji i v Americe. Co však člověk udělá, když je v ohrožení, to nikdo neví. Já nyní vlastně děkuji Bohu, že když došlo k oné události v mé galerii, zbraň byla v sejfu. Nemusil jsem učinit rozhodnutí.

Proč podle vás lidé, kteří znají pravdu, mlčí? Můžete sdělit, kteří to jsou?

Hlavní důvod je strach. Strach o zaměstnání, majetek či společenské postavení. Na vlastní oči viděli, jak byla smetena jedna z nejkvalitnějších a finančně nejúspěšnějších uměleckých galerii v Praze. O mém střetu s panem Železným se vědělo a byl jsem varován. Ale když vyrostete v New Yorku, máte pocit, že vás někdo jen tak nezničí.

Nebudu uvádět žádná jména. Musíte si uvědomit, že v mé klientele několika set lidí byli nejen význační podnikatelé, ale mnoho známých umělců a také lidé z politických kruhů. Nemohu porušit jejich důvěru.

Jak to bylo s nákupem českých mistrů v Londýně u Sotheby's?

Když krátce po vánocích 1997 aukční dům Sotheby's v Londýně oznámil, že v březnu stejného roku uspořádá dražbu českého moderního meziválečného umění, povolal pan Železný do své vily v Sibeliově ulici skupinu kunsthistoriků, restaurátorů a nás z galerie Longa, abychom mu poradili, která díla by měl zakoupit do své rozsáhlé kolekce.

Bylo vybráno 5 obrazů; Hráč kulečníku od André Nemese; Zátiší od Alfreda Justitze a 3 obrazy od EmiIa Filly; Žena se psem a dvě Zátiší.

Protože v té době jsem osobně zastupoval pana Železného na aukcích a nakupoval pro něho umělecká díla; považoval za logické pověřit mě rovněž nákupem vybraných obrazů v Londýně.

Tyto služby jsem panu Železnému nikdy neúčtoval, protože jako význačný klient galerie Longa rovněž vyžadoval laskavosti, které jsme normálně zákazníkům neposkytovali. Dražba proběhla 24. 3. 1998. Zakoupil jsem v přítomnosti pana Železného 5 vybraných obrazů v celkové ceně (v přepočtu) 6 734 987 českých korun a pan Železný sumu osobně uhradil. Požádal jsem aukční dům, aby mi byly obrazy zaslány do Prahy.

Když zásilka dorazila do ČR, prohlásil jsem ji za svůj majetek, protože jsem za ni nesl odpovědnost. Celní úřad mi oznámil, že protože zakoupené obrazy nejsou mým majetkem delší dobu než 6 měsíců, budou deponovány na takovou dobu v celním skladu. V případě, že chci obrazy převzít okamžitě do svého vlastnictví, musím složit celní kauci ve výši 1 481 697 Kč. Informoval jsem pana Železného a ten mi poskytl požadovanou sumu, kterou jsem složil na účet celního úřadu. Obrazy jsem potom předal panu Železnému. Celní kauce mi byla po určitě době vrácena a já tuto sumu navrátil panu Železnému.

Můžete sdělit, co víte o koupi obrazu Marca Chagalla Jacobův žebřík v ceně 730 000 USD, o kterém se tolik diskutuje?

Jednoho dne jsem být informován panem Železným, že zakoupil obraz francouzského malíře Marca Chagalla. Sdělil mi, že za dílo zaplatil v New Yorku skoro tři čtvrtě milionu dolarů a má jej uloženo ve Švýcarsku. Požádal mě, abych obraz přivezl do Prahy.

Odjel jsem do Curychu 23 vybaven plnou mocí 24 a pokusil se obraz vyzvednout. Bylo mi však sděleno, že v okamžiku, kdy obraz opustí celní sklad a ocitne se na území Švýcarska, budu muset zaplatit poplatek ve výši 5 % hodnoty. Zatelefonoval jsem panu Železnému o instrukce a on mě požádal, abych obraz dopravil do ČR stejným způsobem jako obrazy z Londýna.

Zařídil jsem tedy v Curychu leteckou přepravu a o několik dnů později jsem zásilku vyzvedl na ruzyňském letišti v Praze. Předal jsem stejného dne obraz panu Železnému a obdržel finanční úhradu vynaložených nákladů.

Co víte konkrétně o pozadí obchodu s vrcholnými uměleckými díly v ČR?

Obchod s vrcholnými uměleckými díly je regulován jako každý obchod - poptávkou a nabídkou. Odlišuje se však dvěmi základními měřítky; obchoduje se s něčím, co existuje pouze v originálním jednom exempláři, a přestože se často jedná o veliké peníze, není občas cena v uskutečnění obchodu to rozhodující.

Když se v ČR obnovilo soukromé podnikání, mělo to na obchod s uměním neuvěřitelně veliký vliv. Především téměř okamžitě došlo k výraznému posunu v cenách směrem nahoru. To zapříčinilo, že se na trhu najednou objevilo veliké množství kvalitních uměleckých předmětů. Ať už to byly restituce, či předměty, které měli lidé doma uschovány celé generace.

Vidina prodeje a možnosti zpeněžit něco, co do té doby nemělo valnou cenu, byla pro majitele natolik lákavá, že trh s uměleckými díly najednou poskytoval výběr, do té doby nevídaný. Na české scéně vždy existovala skupina lidí, která k umění měla vztah a dokázala ho udržovat i v době totality. Byli to ti opravdoví sběratelé, kteří kupovali kvalitní umění a tvořili hodnotné sbírky.

V šedesátých či sedmdesátých letech platili desetitisíce například za obrazy českých moderních malířů, a to v té době bylo hodně. Často se jim lidé smáli, že vyhazují peníze. A najednou tyto obrazy začaly být prodávány za statisíce. V devadesátých letech ceny kvalitního umění stoupaly rok od roku a to samozřejmě neuniklo pozornosti lidí, kterým finanční zázemí dovolovalo do tohoto obchodu vstoupit.

Trh se zrychloval, protože nejenže speciálně tzv. české meziválečné umění bylo a stále je neuvěřitelně podceněné v porovnání s evropských uměním stejné kvality, ale protože do něho zasáhlo ohromné množství kapitálu. Ten vložili nejen bohatí jednotlivci, ale také finanční instituce, bankovní ústavy a zahraniční kupci. Obchod s uměním je velice delikátní záležitost. Nepostrádá určitou romantiku, dokáže tomu, kdo to dělá takzvaně "s taškou", přinést velikou satisfakci.

Mohl bych hovořit o stovkách historek, o tom, jak objevit opravdu vzácný obraz. Znamená to především tvrdou práci. O tom, jak dobrý obchodník dokáže být stokrát schopnější než jakýkoliv diplomat. O tom, jak existují intriky nejen mezi obchodníky, ale i mezi kupci. O tom, jak každý obchodník je terčem všelijakých chytráků a podvodníků. Jak popsat pozadí takového obchodu?

Když se dostanete do pozice obchodníka - kupujete a prodáváte obrazy v cenách milionů korun - znamená to, že vaše klientela nejsou "lidé z ulice". Vytvoří se určitý vztah mezi zákazníkem a galeristou a diskrétnost je nepsaným zákonem. Jaký by mělo smysl jmenovat a popisovat, co koupili lidé, kteří jsou známými osobnostmi?

V současné době se domnívám, že pokud se jedná o to, kdo v ČR ovládá obchod s vzácnými uměleckými předměty, lze brát v úvahu tři až čtyři pražské aukční síně a maximálně pět pražských galerií.

Můžete prosím uvést konkrétně, které aukční síně a galerie to podle Vás jsou?

Jsou to aukční domy Art Consulting Brno a Praha, Antikva Nova Kodl, Meissner-Neumann a Dorotheum Praha. O stupeň níže je to Vltavín a Pictura. Z galerií je to Art Consulting Brno, Antikva Nova Kodl, obchod s uměním JUDr. M. Koreckého, galerie Vltavín, Pictura a Galerie ART Praha MUDr. Neuberta na Staroměstském náměstí.

Jak to přesně bylo ve vašem konfliktu se senátorem Železným?

Pan Železný mě obvinil z vydírání na základě neshody v našem obchodním jednání a na podkladě dopisu, kde jsem ho žádal o nápravu. Pro pana Železného jsem získal od jistých restituentů žijících v zahraničí unikátní dílo malíře Oskara Kokoschky, které je ohodnoceno na 5 000 000 USD.

Nikdy mně nezaplatil dohodnutou marži ve výši 10 %. Zvolil jsem nevhodnou formu a poslal mu ostrý dopis.

V roce 1999 pan Železný poskytl rozhovor týdeníku Profit a v souvislosti s informacemi ve Spy jsem se ho zeptal na odpovědnost galeristy v případě prodeje falz. Jméno Vaší galerie nepadlo, ale naznačil mi, že falešný obraz, který koupil, byl zaštítěn posudkem mimořádně prestižního znalce, a doslova uvedl, že, cituji "kdo donutil znalce k tomu, aby napsal takový posudek a kolik za to ten znalec vzal a na čem ho vydírali, to je jiná věc"...

Obraz o kterém pan Železný patrně hovořil, byl kubistický portrét hlavy ženy od A. Procházky, nikoliv od Šímy, jak jste někde mylně uvedl. Galerie Longa převzala obraz do komisního prodeje od jistého člověka 26 a dílo bylo opravdu doprovázeno posudkem nejprestižnějšího znalce. Pan Železný obraz koupil.

Po krátkém čase bylo na základě restaurátorského rozboru zjištěno, že se jedná o falzifikát. Galerie Longa převzala odpovědnost a na vlastní náklady a za poměrně dramatických okolností se ji podařilo prodávajícího vypátrat a získat zpět peníze do poslední koruny.

Kunsthistorik, který v celé záležitosti figuroval, byl zdrcen, svůj omyl přiznal a osobně napsal omluvný dopis nejen galerii Longa, ale také panu Železnému.

Byl to jediný případ, kdy se tento znalec zmýlil a nebylo by správné veřejné ho jmenovat. Od pana Železného je hulvátstvím říkat o tomto člověku, že snad byl vydírán, nebo že se podvodu zúčastnil. Dokumentuje to pouze zase jednu ze lží, které předkládá veřejnosti.

Byl to jediný výskyt falza v galerii Longa?

Jako každá galerie, která prodává hodnotná umělecká díla, také galerie Longa se často setkávala s tím, že jí byly nabízeny falzifikáty. Využívala spolupráce s mnoha předními kunsthistoriky a restaurátory, aby zabránila jejich zařazení do prodeje. Vytvořil jsem si hodně nepřátel, protože obrazy, které jsem odmítl, se často objevily v jiných galeriích a s posudky všelijakých soudních znalců.

Já osobně jsem pečlivě vedl dokumentaci včetně fotografií absolutně všech obrazů, které nám byly nabízeny, a moji spolupracovníci podobnou dokumentaci pořizovali v ostatních pražských galeriích a obchodech se starožitnostmi. Mohu s určitou jistotou prohlásit, že mám evidováno skoro 300 falzifikátů, které skončily na trhu a stále cirkulují na aukcích a v galeriích.

Pravda je, že neexistuje galerie, které by se nestalo, že by přes veškerá opatření na její zdi nepronikl padělek. Za celá ta léta se mi to v galerii Longa stalo asi třikrát. Nelze ale podceňovat snahu galerie Longa o agresivní postup proti výskytu falzifikátů na trhu. I když jsem se snažil pořizovat svůj archív diskrétně a měl jsem například dva pomocníky, nebyl jsem v některých galeriích viděn rád.

Je až žertovné, ale když jsem někam přišel a začal jsem se zajímat o nějaký obraz, po mém odchodu ho okamžitě sundali ze zdi. Dozvěděl jsem se, že většinou si kladli otázku, zda nemají padělek, nebo zda-li obraz není špatně oceněn, samozřejmě směrem dolů. V galeriích věděli, že mám exkluzivní klientelu, a tak mi často volali, když měli něco mimořádného. Ale po pravdě - mě moc v lásce neměli, byl jsem konkurence.

Za jakých podmínek byste byl ochoten zveřejnit své seznamy, kde evidujete každý podezřelý obraz?

Archív falzifikátů stále doplňuji. Nejen, že to je do určitě míry má pojistka na život, ale je to i nástroj, jehož neodpovědné použití by velice ublížilo českému trhu s uměním. Až nastane vhodná doba, ve spolupráci s odpovědnými českými kunsthistoriky a poctivými lidmi z administrativy, policie a justice bude moci být tento problém řešen.

Neoficiální kuloárové odhady udávají, že polovina toho, co se na trhu s uměním nabízí z období české moderny, jsou falza. Co o tom soudíte?

Taková tvrzení, že celá polovina prodávaných obrazů je falešná, jsou přehnané. Tzv. Česká moderna jsou díla předních českých umělců; především z meziválečného období. Na trhu s uměním jsou finančně nejvíce ceněna. Obrazy těchto umělců byly padělány už dříve, někdy od druhé poloviny třicátých let.

Když se po r. 1989 za díla umělců, jako je Emil Filla, A. Procházka, A. Justitz, Václav Špála, Josef Čapek a mnoha jiných začalo platit statisíce korun a později miliony, český trh počal zaznamenávat prudký vzrůst falzifikátů. Šlo o novou vlnu padělatelů z porevolučního období. Mimo amatérských padělků se náhle počaly vyskytovat velmi dokonalá falza. Jejich množství lze těžko odhadnout, ale předpokládám, že jde o veliký počet.

Je možno korigovat či ovlivnit výskyt falz na trhu? Co by se muselo stát, aby to šlo?

Skoro každý vzácný obraz má (v devadesáti procentech) určitou historii. To je jako se šlechtickým rodem. Je-li takové dílo prodáváno, mělo by být znovu posouzeno alespoň dvěma nezávislými kunsthistoriky. Rovněž obraz by mel být dán k restaurátorskému rozboru. Všechny tyto dokumenty by měly obraz doprovázet při prodeji.

Mělo by být také uzákoněno, že kunsthistorik, soudní znalec či odhadce má odpovědnost za vypracování posudku o pravosti díla. Odpovědnost finanční. Kdyby se prokázalo, že pochybil - ať už z jakéhokoliv důvodu - měl by existovat zákon, který by takového člověka donutil k nápravě ekonomické a odborné.

Každý prodávající či kupující, který by ignoroval takováto pravidla, by na vlastní odpovědnost nesl následky. Zadržené falzum by mělo být zdokumentováno a potom pod dohledem zničeno. Padělatelé by měli být postaveni před soud a potrestáni.

Existují ale názory. že není možné rozkrýt trh s falešnými uměleckými díly, neboť by se tím prý u nás zhroutil trh s uměním vůbec, co o tom soudíte?

Na počátku mé spolupráce s panem Železným jsme často diskutovali o tom, jakým způsobem tento problém řešit. Než začal nakupovat ode mne, v jeho sbírce bylo několik falzifikátů. Navrhoval jsem mu, že on jako přední sběratel by měl jít příkladem a měl by vytvořit jakousi skupinu předních kunsthistoriků, například dr. Řeháková, dr. Hlušička, dr. Nešlehová, dr. Lahoda, dr. Zemina apod., a s pomocí špičkových restaurátorů, například jako je pan Bergr, posuzovat obrazy nabízené na trhu. Vytvořit tak protiváhu všelijakým podvodníkům.

Seznámil jsem ho s mnoha odborníky, v několika případech jsem zařídil také pomoc ze zahraničí.

Tak nějak postupem času od této myšlenky upustil. Nevím, jestli by se obchod s obrazy zhroutil, kdyby se podařilo rozkrýt trh s falzifikáty. Určitě by došlo k velkým změnám. Mnoho těch, kteří do umění investovali, a mnoho sběratelů by bylo poškozeno.

Nemuselo by to být tím, že v kolekcích mají padělky, ale ceny by klesly na základě nedůvěry a všeobecně by došlo k zbrždění obchodu. Přemýšlel jsem i o tom, že dokumentaci, kterou vlastním, poskytnu ke zveřejnění... Ale spíše věřím, že postupem času se situace vytříbí, falzifikáty jeden po druhém budou odpadat z oběhu, zdokonalí se obranné mechanismy a zákony.

Jenomže pokud bude existovat poptávka po cenných dílech, bude i nabídka padělků a co třeba s Galerií české plastiky, která podle Vás prodává falza?

Zveřejnit v tisku reprodukce falz. Sestavit tým opravdových kunsthistoriků, kteří falzifikáty identifikují, a zajistit jim policejní ochranu, případně soudně anonymitu. Široká publicita zajistí, že konkrétní galerie ztratí solidnost a sběratelé tam nebudou kupovat. Zmizí ze scény. To, co například nyní publikuje česká policie na internetu v rubrice FALZA, je spíše k smíchu.

Myslíte si, že u nás existuje nějaká lobby, jež nedovoluje změnit zákon o soudních znalcích, který zde existuje už od roku 1968 a je v nových podmínkách trhu s uměním naprosto nevyhovující?

Nevím, zda-li se dá hovořit o nějaké lobby. Spíše o neschopnosti politiků rozhodnout o rozumném zákonu. Trošku tam určitě hraje roli to staré české "ruka ruku myje", protože ty všelijaké struktury jsou vzájemně tak propletené, že přetrvávají do dneška. Je neuvěřitelné, jací lidé stále mají ono kulaté razítko odhadce umění. Můžete se potom divit třeba tomu, že některé banky na základě právě takových znalců půjčily desítky milionů a v sejfu mají bezcenný brak?

Sám jsem byl několikráte požádán buď samotnou bankou či význačným sběratelem, abych přišel zkontrolovat takovou zástavu. Vždy jsem si přizval renomovaného kunsthistorika (například dr. Řehákovou) a mohu Vás ujistit, že buďto ty banky vedou naprostí blbci, anebo zloději.

Jak zanikla galerie Longa a jaké zpronevěry jste se dopustil?

Když galerie Longa začala podnikat, byla již v Praze řada obchodů s kvalitním uměním. Nám se podařilo poměrně v krátkém čase vyšvihnout se do popředí, protože jsme poskytovali takové služby klientům, které jinde nenalézali. Dokázali jsme pro zákazníka sehnat to, co žádal, protože jsme neváhali přeplatit konkurenci, dojet třeba na druhou stranu Evropy, mít otevřeno na Štědrý den.

Sehnali jsme kvalitní restaurátory, sehnali potřebné vývozní povolení a zařídili posudek od zákazníkem požadovaného znalce. Vnesli jsme novinku a na trh uvedli současné umělce, například mistra Koblasu. S fenomenálním úspěchem se prodalo 90% jeho vystavených prací! Peníze, které jsme vydělali, jsme nestrkali do punčochy, ale investovali nazpět - do nákupu obrazů.

Platili jsme milionové částky hotově a to se rozkřiklo. Lidé, kteří se rozhodli prodávat unikátní díla, většinou přišli k nám. Proto jsme měli výběr, který lákal vytříbené sběratele, investory a mnoho zákazníků z ciziny. Krátce potom, co na trh vstoupil pan Železný a rozhodl se u nás nakupovat v rozsáhlém měřítku, tato skutečnost vešla ve známost a bohužel se začala situace komplikovat.

Pana Železného jsem také zastupoval na aukcích bez nároku na honorář, neboť jsem to považoval za přirozené pro význačného klienta. Podcenil jsem varovné signály a včas z této situace nevystoupil. Soukromě si myslím, že pan Železný s nárůstem své moci a s nárůstem svých problémů opravdu prošel jakousi změnou osobnosti. Stal se z něho podezíravý a intrikující člověk.

Mě poprvé podvedl, když mne požádal o seznámení s jistým význačným sběratelem, bývalým umělcem, který se rozhodl prodat část své sbírky. Jak bylo standardní v našem obchodním jednání, za zorganizování tohoto obchodu mi měl vyplatit 10% marži. Seznámil jsem ho s dotyčným a on projevil zájem o nákup v přibližné výši 20 milionů korun. Po několika dnech mi však pan Železný sdělil, že k nákupu nedošlo. Tím to pro mě skončilo, někdy obchod vyjde, někdy ne.

Za čas jsem ale navštívil pana Železného a k svému překvapení uviděl na zdech díla, o kterých mi řekl, že je nekoupil. Byl jsem jeho drzostí a podvodem tak šokován, že musím přiznat, ani jsem nereagoval! Pak přišla ona známá nabídka, kdy mi navrhl, abych se zbavil svého partnera PhDr. Šeby a založil novou galerii, ve které by byl tajným společníkem.

Byl ochoten investovat do rozjezdu 10 milionů korun a mně nabízel soukromou odměnu 3 miliony. Odmítl jsem to. Ve stručnosti: Můj vzrůstající odpor k jeho obchodním praktikám přirozeně začal vyvolávat protitlak. Z okolí pana Železného se začaly šířit pomluvy a bylo dostatečné množství těch, kteří se přidali.

Bylo všeobecně známo, že v galerii Longa pečlivě eviduji každý podezřelý obraz, který nám nabízejí, a že podobně záznamy pro mě dělají spolupracovníci v jiných galeriích. Když jsem pro pana Železného získal asi jeho opravdu nejcennější obraz pocházející z restitučního majetku Žena a otrok od Oskara Kokoschky za pouhých 13 milionů korun, který má konzervativní hodnotu 5 000 000 dolarů, a on mě znovu ošidil na marži, situace eskalovala.

Vždyť jsem zaplatil z vlastni kapsy 800 000 korun svému informátorovi za pouhou informaci o tom, jak se spojit s majitelkou tohoto díla!

Byl jsem citelně finančně poškozen a kampaň v tisku téměř přivedla zhroucení galerie. V krátkém časovém sledu následoval úder za úderem, něco, co s obchodem nemá nic společného. Snažil jsem se udržet a věřil jsem, že se situace po čase uklidní. Protože mé veškeré finanční prostředky byly vysáty, vzal jsem si také soukromé úvěry ve výši 6 milionů korun, abych překlenul toto období.

Když došlo k pokusu o likvidaci mé osoby, zhroutil jsem se a odešel do ústraní. Ve své pošetilosti jsem se obrátil dopisem na pana Železného a připomněl mu závazky, které nedodržel. Byl jsem zatčen a dán do vyšetřovací vazby jako vyděrač. Když jsem byl propuštěn, nebyla galerie, nebyl ani můj byt. Bylo mi sděleno, že Longa má nějakého správce a zjistilo se, že chybí několik obrazů.

Zůstal jsem po deseti letech práce v Praze bez jakýchkoliv finančních prostředků a možnosti vydělávat. Neustále mi někdo telefonoval a vyhrožoval. Pár slušných lidí mi v ústraní řeklo, co si o tom myslí a ti, co jsou považováni za veřejnou osobu, se se mnou občas sešli raději mimo Prahu, aby je nikdo neviděl. Můj zdravotní stav byl opravdu na pováženou. Nakonec mi bylo otevřeně řečeno, že v Praze nemám co pohledávat.

Přestože jsem nikomu žádný obraz neukradl, převzal jsem plnou zodpovědnost za ztráty svých klientů. Není důležité, že za mé nepřítomnosti v galerii mohl obrazy odcizit kdokoliv. Neobviňuji nikoho, protože by to nebylo správné. Jsem rozhodnut v rámci této odpovědnosti těmto svým klientům (je jich asi osm či deset) škodu v budoucnosti uhradit. Kdybych zůstal v Praze, nebylo by možné situaci řešit ani postupem času.

Nevěřím, že opravdu existuje zájem pohnat k odpovědnosti toho, kdo zařídil, že galerie Longa padla. Neexistují důkazy, všechno je spíše jako složitá skládačka. Když se dívám nazpátek, vidím nyní zřetelně chyby, kterých jsem se dopouštěl. Mám svůj podíl na tom, co se stalo, ale veřejnosti je velice šikovně předkládán jiný obrázek.

O které zřetelné chyby šlo, kterých jste se dopouštěl?

Hodně chyb jsem udělal v osobním životě. Poměrně rychle jsem přestal být opatrný a důvěřoval mnoha lidem. Žil jsem přiliž "bohémsky" a to lidem vadilo. Utrácel jsem hodně peněz v kasinech, střídal atraktivní přítelkyně, vlastnil drahá auta. Do velkých obchodů jsem často přibíral investory jen z přátelství a nechával je často vydělávat miliony korun. Všichni do jednoho zmizeli, když jsem potřeboval pomoci já.

Nejvíce mě zranilo to, že jsem důvěřoval panu Železnému. Mně byl opravdu na počátku sympatický. Respektoval jsem jeho přirozenou inteligenci a snahu porozumět umění. Když mě zatáhl do těch svých čachrů, bylo už pozdě. Vzepřel jsem se, ale potom ho jeho paranoia naprosto ovládla.

Stal se z něho nebezpečný intrikán a lidé si pořádně neuvědomují, jaké nebezpečí představuje. Když se podařilo odříznout mě od finančních prostředků, má likvidace byla hráčkou. I když se dodnes po Praze říká, že jsem utekl s 60 nebo 100 miliony korun, nemá ani cenu už někomu něco vysvětlovat.

Když jsme u těch přátel, jaký byl Váš osobní a obchodní vztah s panem Šebou? Když jsem s ním chtěl kdysi dělat rozhovor na toto téma, řekl mi, že o Vás nic neví.

PhDr. MichaI Šeba byl mým rovnoprávným společníkem při založení obchodního sdružení galerie Longa. Jako dlouholetý sběratel českého umění představoval neocenitelný přínos. Náš vztah byl vždy korektní, neboť se jedná o člověka čestného. Když můj konflikt s panem Železným počal narušovat chod galerie, učinil pan doktor Šeba obchodní rozhodnutí a po vzájemné dohodě jsem jeho podíl odkoupil.

Stal jsem se jediným majitelem galerie.Vždy budu respektovat jeho znalosti a právo na soukromý názor. Proto upřímně lituji, že i když jsme nebyli v žádném obchodním vztahu v době likvidace galerie Longa, jako můj bývalý společník se ocitl v nepříjemné situaci.

Zajímal by nás také váš osobní názor na Vladimíra Železného, jako na znalce a sběratele výtvarného umění.

Vladimír Železný není znalec. Když jsem ho poznal, kupoval všechno možné, od děl starých mistrů až po současné umělce. Chtěl všechno, co podle cenovky bylo drahé. Postupem času se zorientoval a nejvíce investoval do českého meziválečného moderního umění. Začal se stýkat s kunsthistoriky, sběrateli a galeristy. Jeho sbírka začala dostávat určitou formu.

Pan Železný ovlivnil obchod s uměním, protože svoji finanční silou a objemem nákupu vyslal signál, který mnozí následovali. Přesto není čistým sběratelem, jak nás učí historie. Při bedlivém sledování jeho nákupu lze s určitou přesností říci, že se jedná o finanční záležitost. Byl jsem to já, kdo poukazoval na počátku jeho nákupů, že jeho přeplácení při nakupování umění není hloupost zbohatlíka, ale pečlivě vykalkulovaný záměr.

Získával mimořádně kvalitní díla v době, kdy byla podceněna, a dokázal jich shromáždit tolik, že jeho nakupování počalo ovlivňovat ceny na trhu. Já sám jsem mu prodal přibližně 80 cenných děl, jejichž hodnota je v dnešní době přibližně o 50 % vyšší. Pan Železný založil jakousi nadaci a pod její křídla uložil svoji sbírku. Zůstává samozřejmě jednatelem a říká, že už obrazy nakupuje zřídka.

Každá kvalitní sbírka má být uspořádána a to znamená vyřazování určitých děl. Pan Železný může těžko do této sbírky zařadit své Chagally, Kokoschky či holandské mistry 17. a 18. století. Jde o obrazy za miliony korun a dolarů.

Dřív nebo později budou samozřejmě prodávány, podle toho, jak uzná jejich majitel za potřebné. Přesto bych se nedivil, kdyby pan Železný učinil někdy rozhodnutí a odprodal kompletní sbírku někomu, kdo by mu zaplatil potřebnou cenu. Potom by zmizela ta iluze o sběratelství pana Železného.

Z jakých vrstev se rekrutuje klientela zájemců o cenná díla u nás a jaký předpokládáte vývoj na trhu s uměním v České republice?

Mimo klasické vrstvy opravdových sběratelů existují v ČR pouze dvě základní skupiny kupců cenných děl: snobové a spekulanti. Jistí lidé "najednou" přišli k velikým penězům, a tak považují za správné vlastnit například cenný obraz. Slovo spekulant zní dost ohavně, ale je to pouze varianta výrazu pro člověka, který považuje nákup drahého obrazu za investici. Mimo jednotlivce to někdy bývají banky nebo jiné finanční instituce.

Vývoj na trhu bude asi nadále stejný; nejvíce bude ceněno české moderní meziválečné umění a někteří umělci šedesátých let. Ceny budou stoupat a v některých případech, až ČR opravdu vstoupí do Evropy a budou zrušeny ony nesmyslné celní zákony, může se stát, že určití čeští autoři se cenově přiblíží svým evropským současníkům. Ale to bude až za takových pět nebo deset roků.

Před rokem byl údajně ukraden z galerie Zlata husa právě Jákobův žebřík od Chagalla, přičemž šéf ochranky zmizel a po obraze pátrá Interpol. Nemáte nějaké informace o tomto obraze?

Chagallův obraz byl ukraden v tu nejvhodnější dobu pro pana Železného. Pouze okolnosti byly trošku zpackané, protože vyšlo najevo, že v soukromé restaurátorské dílně se vyráběla kopie tohoto obrazu, který stál tři čtvrtě milionu dolarů. Potom došlo k nápravě a policie případ odložila.

Skoro po roce - 21.srpna tohoto roku - česká policie požádala o pomoc Interpol. Když si roztřídíme vše bod po bodu, zjistíme následující zajímavosti:

obraz je ukraden v době, kdy hrozí reálná možnost jeho zabavení českými soudy.

Rovněž vychází najevo, že obraz koupil pan Železný v New Yorku od obchodníka Michaela Cohena, který byl stíhán a dopaden v Brazílii.

33 34

Tento pán totiž ukradl mnoho obrazů a potom je prodával klientům ze zámoří. Teď jsou tyto obrazy zabavovány a vraceny původním majitelům.

K čemu měla sloužit vyráběná kopie? To už není důležité, protože originál zmizel. A zabavit ho nemůže nikdo, ať už z jakéhokoliv důvodu!

Je naprosto možné, že obraz ukradl šéf ochranky pana Železného. Takový obraz nejde prodat na volném trhu, ale zase na druhou stranu, u svalovce, co ochraňuje pana Železného, nelze předpokládat mimořádnou inteligenční kapacitu.

Čím se v USA zabýváte?

Trvalo mi skoro dva roky, než jsem se dal částečně zdravotně do pořádku. Nyní díky pomoci jednoho svého bývalého amerického klienta, který mně zařídil sponzorství přední americké nadace, studuji na zdejší universitě. Dokončují si vzdělání i ve svém oboru, v historii umění.

Uvažujete o návratu do České republiky a když ano, za jakých podmínek? Hodláte se zde ještě někdy věnovat obchodu s uměním?

Ve svém věku musím situaci posuzovat střízlivě a pragmaticky. Za tři roky budu pracovat, pravděpodobně učit. Budu vydělávat průměrné peníze a musím uhradit postupně své finanční závazky. Do Prahy se už asi nikdy nevrátím, protože jsem byl dostatečně poučen, jak to tam chodí. Umění se budu věnovat do konce života, ale obchodovat? Asi to nebude možné z finančních důvodů.

Je něco, co byste rád vzkázal české policii a nebo někomu jinému v České republice?

Přes všechny své negativní zkušenosti vím, že i v řadách české policie je mnoho slušných i když z dnešních poměrů velice frustrovaných lidi. Jsou součástí byrokratického molocha, který je ovládán několika mocnými - ať už z politické či hospodářské sféry.

Hrozí mi 12 roku kriminálu za to, ze jsem svému klientu přivezl ze zahraničí vzácné kulturní předměty a on nezaplatil výpalné státu, který, i když si říká demokratický, používá zákony z hluboké totality.

Ať už si myslíme o panu Železném cokoliv, nákupem za vlastní peníze a přivezením obrazů do Prahy obohatil národní kulturní dědictví. Proč vůbec existuje zákon, že za to český občan musí platit clo? Proč není problémem vyprodávat do ciziny obrazy stejné úrovně a bez výpalného? A nakonec, nedávno jsem četl, že český soud odsoudil vraha dítěte na 5 roků kriminálu. Systém, který chce odsoudit do vězení na víc než dvojnásobek než vraha dítěte někoho, kdo obohatil národní kulturní dědictví za vlastní prostředky - něco v takovém systému smrdí.

Věřím, že přijde doba, kdy se policie a justice přestane bát několika mocných v české společnosti a bude se opravdu zajímat o pravdu.