I když se jednalo o ojedinělý úlet, od něhož se distancovali jak socialisté, tak ostatní diskutující ustavní činitelé, způsob uvažování politické reprezentace nakonec roztomile demonstroval Jan Zahradil (ODS) v novácké Sedmičce. Podle něho by se koneckonců zmíněné "drobné zvýšení" projevilo částkou "pouhých" třech milionů korun za rok. Je to přesně v intencích podstaty koaliční "reformy", kterou ODS tolik kritizuje.

Jakoby říkal: "Když všem ostatním občanům uškubneme po pár stovkách, jim to moc neublíží a jestliže my si přitom něco přihrábneme, nikdo to (rozpočet) ani nepozná." Jinak nejlepším účastníkem Sedmičky byla, jako téměř pokaždé, Jana Bobošíková. Zástupce ODS i Libor Ambrozek, kandidát na předsedu KDU-ČSL vesměs nudili.

Zahradil se účastnil jako vedlejší host i sobotní Špony, ale, stejně jako hlavní protagonista, předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, ani tam nijak nezazářil. Oba však předvedli notnou dávku arogance, otázky Jakuba Železného je moc nezajímaly a často se věnovali sami sobě, ignorujíce jeho zdvořilé snažení. Zde tedy moderátor neustál roli, která mu přísluší, aniž do průběhu besedy dodal oživení ve stylu Bobošíkové. O to se s částečným úspěchem pokusil Miroslav Ransdorf, jehož bonmot použitý v průběhu jednoho nedůležitého tématu jsem si vypůjčil do názvu tohoto článku.

Rovněž v Partii byl poněkud lépe připraven komunista Jiří Dolejš. Senátor Jan Hadrava (US-DEU) si vystačil s opakováním plytkých frází, případně ideologicky laděných floskulí. Objektivně ovšem nutno dodat, že u členů KSČM často nejde ani tak o vyhmátnutí věcné podstaty předkládaných tezí, ale o cílevědomé budování image zodpovědných a státotvorných politiků, důsledně hájících zájmy kapitalismem deptaných občanů. Většině příslušníků dalších stran tento tah na branku chybí, vzbuzují dojem samolibé ležérnosti až ledabylosti, u voličů tím nepochybně ztrácejí.

Třeba Hadravovo zdůvodnění nesouhlasu senátorů koaliční US-DEU se zvýšením daně z nafty, resp. minerálních olejů, bylo vlažné, chaotické, nic podstatného neříkající. V takovém podání může jen přinášet spekulace o podpoře pumpařů a nikoli koncových odběratelů. Zkušenost z posledních let ukazuje, že čerpadláři zvýšení daně z benzinu promítají i do nafty (marže), takže rozdíl v ceně těchto dvou komodit se neustále krátí. Obávám se, že nižší zvýšení daně, než navrhované, by ve finále posloužilo stejnému účelu.

Opakované odkazy na další etapy reformy jsou už fádní, jejich osud, třeba již jen s poukazem na zmíněné hlasování v Senátu, se nachází v husté mlze. Mlhavé jsou i znalosti obhájců i odpůrců této šarády. Na tapetě se několikrát o víkendu ocitlo třeba nemocenské. Je zoufalé, jestliže restriktivní záměry obhajuje Ambrozek (a další) zneužíváním nemocenského. Buď tedy koalice o porušování režimu ví, a pak není problém léčit bolavá místa, nebo se jen domnívá (tedy lže), a pak by měla hledat důkazy. Takhle si svoji neschopnost, potažmo neschopnost úředníků (jejichž počet obecně stoupá), hojí na slušných občanech, které má chránit a v případě vzniku sociální události (v tomto případě nemoci) adekvátně podporovat. Proto si přeci pojistné platí (to se přitom v rámci "reformy" nenavrhuje snížit)!

Stejně tak se, včetně odborů, nikdo nezabývá třeba jistou disbalanci fungování sociálního systému v tomto jejím segmentu, kdy soustavu ovlivňují svými rozhodnutími lékaři, kteří jinak se systémem sociálního zabezpečení nemají prakticky nic společného (na jeho hospodaření nejsou nijak zainteresování). To jsou ale otázky, které již jdou nad rámec předmětného textu. Proto, a to i s ohledem na včerejší jednání koalice, odkazujeme na podrobnější analýzu zveřejněnou v BL pod názvem "Vědí vláda a odbory, co vlastně chtějí?" ZDE