4. 9. 2003
Jak Tchajwan ukradl Číně císařský pokladTrochu jiný pohled na nezávislost TchajwanuNedávno jsem si v Právu přečetl dvě zprávy, které spolu souvisely a které se týkaly jednoho ještě ožehavého, avšak přece jen ve víru světových událostí stále chladnoucího tématu. Tou první byl rozhovor s čínským ministrem zahraničí, v němž hovořil o nedělitelnosti Číny (rozuměj Číny a Tchajwanu), a druhá byla o unikátní výstavě čínského císařského pokladu nevyčíslitelné hodnoty, kterou v těchto dnech pořádá Čínská Tchajwanská republika v Berlíně. Zaujalo mě, že se Tchajwanci nikterak netají okolností získání tohoto pokladu.
|
Hned po vyhlášení Čínské lidové republiky (1949) jej totiž Čankajšek (bývalý prezident) tajně naložil do několika vlaků a odvezl do tehdy politicky nepříliš významný ostrov - Tchajwan. V těch vlacích ovšem nebyl jen pohádkový císařský poklad. Byly tam i veškeré devizové zásoby Čínské republiky a celé zlaté rezervy, které ještě nestačily dnešní rozvinuté "demokratické" mocnosti rozkrást v posledních desetiletích slabé a (oněmi mocnostmi) zkorumpované čchingské vlády. Vždyť jen po Boxerském protokolu (1901) musela Čína zaplatit 450 000 000 zlatých taelů jako reparace za válku, kterou rozpoutali "ďáblové" ze západu! Pro Čankajška to jistě byl slušný základ. Vzápětí totiž (možná natruc) vyhlásil Čínskou republiku i on. A rázem byly na světě Číny dvě. Obě si činily nárok spravovat stejné území, čili pevninskou Čínu. Problém byl v tom, že OSN uznala jako Čínu pouze onu miniaturní tchajwanskou verzi a de facto jí požehnala v tom, aby Tchajwan vytvářel zahraniční politiku celé (i pevninské) Číny a zastupoval ji i v mezinárodních organizacích. No řeknu Vám, já být tehdy řadový občan pevninské Číny, tak bych asi zrovna nadšený nebyl. Je to jako kdyby u nás proběhla občanská válka třeba pravice proti levici, nebo chudých a bohatých, anebo třeba eurooptimistů a europesimistů a jedna z politických stran by se svými příznivci odjela třebas do Šluknovského výběžku, vzala s sebou celý svatováclavský poklad, všechno zlato z ČNB a devizové rezervy České republiky a prohlásila se za nástupníka ČR s hlavním městem v Rumburku. Celý svět (až na pár výjimek) by ji pak uznal a pohrozil zbytku ČR, že jestli se pokusí obě území sjednotit, bude jí hrozit další válečný konflikt. Což se přesně stalo v Číně. McCarthyovsky naladěná Amerika do Tchajwanské úžiny poslala z Japonska letadlové lodě a Čínu, vyhladovělou po II. světové válce a v podstatě na mizině, by asi čekala vyhlídka dalších Hirošim a Nagasaki, kdyby si nedejbože chtěla pro své peníze přijet. Tchajwan se v dalších desetiletích stal asijským tygrem (proč asi) a světovou americkou továrnou na elektroniku a spotřební zboží. Dokonce i u nás byl za totality štítek "Made in Taiwan" zárukou, že zboží je ze Západu (ale vlastně východu). Je "obdivuhodné", jaký čich Američané mají na ekonomický zisk a jak demokracii berou jen jako vypolstrovaný štít, kterým odráží své kritiky. Vždyť až do roku 1989 nesměly být na Tchajwanu zakládány politické strany! Do té doby to byla v podstatě politická totalita, ovšem s tím, že životní úroveň občanů byla vysoká (něco mi to připomíná), a tím pádem zřejmě i pro Američany ospravedlnitelná. Je třeba vědět, že Čankajškův Kuomintang (politická strana) a jeho příznivci byli v době svého příchodu na Tchajwan v menšině oproti domorodým obyvatelům (rybářům a rolníkům), kterým svoji politiku v podstatě vnutili. V prvních opravdu svobodných volbách v roce 1996 Kuomintang prohrál a dnešní vládnoucí garnitura už díkybohu konflikt s pevninskou Čínou nevidí tak vyhraněně. Uvidíme. Zpět k onomu pokladu. Zaujalo mě, že Tchajwancům nevadí, jak k pokladu přišli. Dokonce se tím i chlubí. Tvrdí totiž, že se jim tenkrát naštěstí podařilo se pokladu zmocnit, jinak by prý určitě přišel za kulturní revoluce v polovině 50. let k újmě. Čili asi o kulturní revoluci věděli dřív, než její strůjce zločinec Mao. Je to, jako kdybych vzal z katedrály Sv. Víta svatováclavskou korunu a po případném zemětřesení se vydával za jejího zachránce. Ovšem s tím, že ji nehodlám vrátit. Máme jedinečnou příležitost onen poklad dnes vidět v Berlíně a potom i v Bonnu. Na závěr ještě k nedělitelnosti Číny. První historicky doložené kontakty Tchajwanu s Čínou pocházejí z 3. stol. př.n.l. Od 12. století se na Tchajwanu začali Číňané natrvalo usazovat (věřím, že v té době už byli ve Šluknovském výběžku také nějací Slované). V roce 1590 byl ostrov i s jejími obyvateli "objeven" Portugalci, kteří jej pojmenovali Formosa = Nádherný. Na konci 17. století byl administrativně připojen k Číně. Prali se o něj střídavě Španělé s Holanďany, poté i Francouzi, Angličané i Američané s Japonci. V 80. letech 19. stojetí se stal samostatnou čínskou provincií - s čínskými obyvateli - (tedy ve století, kdy USA získaly valnou část svého dnešního území včetně Louisiany -- tehdy 3 krát větší než dnes, Texasu, New Mexica, Arizony, ba i části Kalifornie, jehož nedělitelnost se dnes už nikdo zpochybnit neodváží), kterou zůstal až do 50.let 20. století. Troufám si tvrdit, že Čína a Tchajwan jsou do budoucna historicky, kulturně a dokonce i národnostně nedělitelné. stránky výstavy "The Imperial Collection
" v Berlíně - v angličtině ZDE |