Víra, že dosazení pojmu "my, národ" za zájmeno "my" místo původně míněného jména francouzského monarchy, jenž výrokem "stát jsme my" ztotožnil svou osobu se státem, či pozdějšího "my, strana a vláda", nás po přechodu na demokratické uspořádání společnosti samočinně zbaví nepříjemných příznaků života v poddanství, je při účasti na trestním řízení na straně obžaloby často otřesena. Poněkud lepší je postavení podezřelých, obviněných a odsouzených. Na ochranu jejich práv naši zákonodárci při tvorbě právních norem skutečně hodně mysleli, a je to tak v pořádku. Obhajoba ostatně zůstává téměř zcela jejich soukromou záležitostí, je tedy ve správných rukou. V případě, že jsme v postavení poškozeného, tedy oběti, nebo nedejbože pouhého oznamovatele (tedy často přímého nebo nepřímého obránce oběti) zůstává mezi "státem" a "námi" nepřekročitelná zeď. "Stát" nejsme "my", stát je nadřazené božstvo, které se v nejlepším případě tváří jako dobrotivý otec, ale ve skutečnosti se většinou chová jako nevrlý a hodně nedbalý otčím, jehož nevlastní nemilované dítě notně obtěžuje. Platí-li axiom, že stát je mizerný hospodář, pak stejně platí poznatek, že stát je mizerným ochráncem práv občanů, poškozených trestnou činností.

Vstoupí-li občan do trestního řízení jako oznamovatel-svědek trestného činu či přímo jako poškozený, přestává být svéprávným subjektem. Předává péči o potrestání prožitého příkoří a utrpěných škod do rukou takových složek státního aparátu, jejichž chod nemůže kontrolovat, natož ovlivňovat. Do toho, jak si tyto neprůhledné struktury při hájení jeho zájmu povedou, nemá v podstatě možnost nahlížet, ani zasahovat. Jeho možnosti domoci se nápravy jejich případných (častých) pochybení jsou značně omezeny a jsou v každém případě menší než prostor, daný pro obhajobu podezřelému, popř. obviněnému či žalovanému. A možnosti obou zmíněných kategorií občanů dohromady jsou strašně malé proti těm, jež umožňují orgánům činným v trestním řízení zakrývat za neprůhlednou stěnou utajení lhostejnost k osudům obětí trestné činnosti, neochotu jednat, neprofesionalitu či přímo toleranci až vstřícnost k pachatelům, která může mít i korupční pozadí. Výsledek je tomu přiměřený: dlouhé řady obětí oznámené trestné činnosti, které se nikdy nedočkají potrestání pachatelů, stejně jako neoznámené trestné činy, jejichž oběti na základě prožitku dřívější účasti v trestním řízení resignovaly na možnost dosažení spravedlnosti touto cestou.

Nejslabší je postavení oznamovatele-svědka, jenž nemá téměř žádná práva a zůstává mu pouze zákonná povinnost podat vysvětlení (když už si začal, ať si užije). Sám institut oznamovatele se v trestněprávních předpisech téměř nevyskytuje. Většinou to je naivní člověk, který se domnívá, že narazil na trestnou činnost a věří, že potěší orgány činné v trestním řízení, když je na ni upozorní. Také si obvykle myslí, že se nepřímo zaslouží o zlepšení poměrů ve společnosti, neb příslušné orgány trestný čin horlivě a pečlivě vyšetří a jeho pachatele potrestají.

Ve skutečnosti bude dosti často hned na začátku čelit nechápavým dotazům, proč se ve věci (proboha) angažuje, když se ho přímo netýká. Přetížená policie se někdy bude přímo snažit jeho oznámení nepřijmout, protože má dost práce i bez jeho pruzení. Neoznámí-li při prvním jednání s orgány činnými v trestním řízení, že si přeje být zpraven o výsledku vyšetřování, má smůlu: později to nelze napravit a k informacím se prostě nedostane. Dostane-li zprávu, že policie jeho oznámení odložila, neb "se nejedná o trestný čin a věc nelze na místě vyřídit jinak", nemá právo stížnosti. Do vyšetřovacího či později trestního spisu samozřejmě nesmí nahlížet. Možná se dokonce bude s policií přetahovat o právo na kopii protokolu o podání vysvětlení. Přitom se zřejmě jedná o jedince, který je iniciativní, z jakéhokoli důvodu projevil o věc zájem a je ochoten pomáhat. Zvlášť cenné je, že se angažuje, i když sám neutrpěl škodu a většinou nemá z účasti na řízení prospěch. V řadě případů by jeho přijetí policií jako partnera usnadnilo vyšetřování. Dočká se však spíše projevů nepřátelství.

Zdánlivě je na tom poněkud lépe t.vz. "poškozený". Ten má aspoň hypotetické právo nahlížet do spisu a podávat návrhy. Nemá však zaručeno, že mu orgány skutečně spis zpřístupní, a zhusta se toho skutečně nedomůže. Ani ochota přijímat jeho návrhy nebude velká. Policie se dosti často vyhýbá zpřístupnění vyšetřovacího spisu, neboť to je pro ni pohodlnější: nejenže nemusí věnovat čas všetečnému poškozenému, ale zejména před ním neodkrývá nedostatky své práce, které by jinak dvojnásobně poškozený (poškozený jednou např. lupiči, po druhé policií) mohl odhalit a napadnout v tisku (pokud by překonal bariéry postkomunistické autocenzury, jejímž působením jsou některá témata a někteří autoři tabuizováni s téměř stejnou účinností jako za blahých časů soudruha Kojzara). Odloží-li policie jeho oznámení, má sice právo podat proti tomu stížnost, ale musí to stihnout ve lhůtě do tří dnů od doručení. Třídenní lhůta je šibeniční a je nedostatečná zvláště tehdy, ztěžuje-li policie poškozenému nahlédnutí do spisu. Je téměř nemožné naformulovat věcně správnou, zákonu odpovídající stížnost proti odložení případu bez znalosti obsahu vyšetřovacího spisu, odvolávat se tedy naslepo, navzdory neznalosti důvodů odložení. Kombinací neochoty zpřístupnit spis a krátké lhůty trpí právo poškozeného na spravedlivý proces.

Nerovnoprávné je postavení poškozeného ve srovnání s obviněným také při uzavření vyšetřování. Policie nemůže spis postoupit státnímu zástupci k vypracování obžaloby, pokud se s ním neseznámí obviněný. Dojde-li však k závěru, že se má věc odložit, nemá povinnost dát poškozenému právo seznámení se spisem a k jeho mínění samozřejmě nepřihlíží.

Třešničkou na dortu je nerovnoprávnost v nárocích na právní pomoc, která bude znevýhodňovat poškozeného proti obviněnému ve všech fázích trestního řízení. Obviněný musí být od určité výše hrozícího trestu povinně zastoupen advokátem. Ale i u nižší trestní kvalifikace má na obhajobu advokátem nepominutelné právo. Nepřítomnost advokáta při řízení může být důvodem pro anulování vyšetřovacích úkonů a soudních rozhodnutí. Nemá-li obviněný na advokáta peníze, stát mu bez velkého zkoumání jeho majetkových poměrů hbitě přidělí obhájce ex-offo. Poškozený, jenž si netroufá hájit své zájmy v trestním řízení sám, má většinou smůlu: buď si advokáta zaplatí, nebo ho nebude mít a nepřítomnost právního zástupce při výslechu nebo soudním řízení nebude příčinou přerušení řízení. Může ovšem požádat advokátní komoru o přidělení bezplatného právního poradce Na rozdíl od obviněného, který dostane obhájce ex offo celkem automaticky, poškozený bude muset svou nemajetnost prokazovat a úspěch žádosti nebude mít zaručen.

Bylo by jistě spravedlivé, aby ve fázi přípravného řízení měl oznamovatel postavení partnera orgánů činných v trestním řízení. V případě, že není poškozený, měl by je mít, pokud o to projeví zájem, ale nebyl by povinen je zaujmout: stát by uznáním takového práva ocenil občanský postoj uvědomělého hašení ohně, který oznamovatele nepálí, ale přesto škodí. V praxi by to znamenalo, že oznamovatel by měl ze zákona zajištěno právo nahlížet do spisu a předkládat podněty k doplnění vyšetřování, nebylo by možno vydat usnesení o odložení případu ani postoupit věc státnímu zástupci k vypracování obžaloby, pokud by se oznamovatel neseznámil se spisem. Lhůta pro podání stížnosti by se měla prodloužit na úroveň běžné lhůty pro podání odvolání. Právo stížnosti proti postupu policie, příp. proti odložení případu, by měl mít i oznamovatel, který není v postavení poškozeného. Od určité výše trestu, hrozícího dle právní kvalifikace obviněnému, by měl mít oznamovatel také právo na bezplatnou právní pomoc.

Ve fázi rozhodování o osudu návrhu policie na podání obžaloby není oznamovatel pro státního zástupce procesním partnerem. Poškozený má ovšem právo stížnosti.

Při soudní fázi řízení nemá oznamovatel žádná zvláštní práva a ani poškozený nemá na růžích ustláno. Figurují při něm pouze jako svědci, takže ani nemohou osobně celé jednání přímo sledovat. Budou-li přesto chtít průběžně vědět, co se v soudní síni v jejich nepřítomnosti odehrává, musí najít někoho, kdo se vetře dovnitř jako veřejnost, bude sledovat jednání a přinese požadované zprávy. Kdo tedy chce, stejně si informace opatří. Bylo by patrně důstojnější připustit jejich přítomnost v soudní síni po jejich slyšení před soudem.

Právo na odvolání má oznamovatel pouze tehdy, je-li poškozený, a uplatní-li je hned na začátku soudního řízení; může se však odvolat jen do výroku o uspokojení jeho nároku na úhradu škody. Pokud to neví, příp. pokud ho nepoučil advokát (stává se), a svého práva včas nevyužije, lhůta mu vyprší bez nároku na její vrácení. Stává se ovšem, že poškozený své právo nezná a advokát ho nepoučí. V tom případě se poškozený stane zcela bezbrannou hříčkou v rukou státního zástupce. Ani právo poškozeného na odvolání není absolutní. V případě, že o obžalobě rozhodl samosoudce trestním příkazem, je odvolání poškozeného nepřípustné. Je to paradoxní: právo na odvolání je vyloučeno právě v zjednodušeném řízení. Zjednodušení často vede k povrchnosti v seznamování se skutkovou podstatou. V takovém případě je větší riziko individuálního omylu soudce než u standardního procesu, čili potřeba opravného prostředku naléhavější.

Nerovnost postavení pokračuje i po právní moci rozsudku. Neuspěje-li odsouzený při odvolání, za jistých okolností má možnost podat dovolání, obrátit se k ministrovi spravedlnosti s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona a posléze podat ústavní stížnost. Následně může poslat stížnost Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Najdou-li se nové skutečnosti, může žádat o obnovu procesu. Poškozený, jenž není spokojen s výrokem soudu o vině a trestu, nemá naproti tomu vůbec žádný nástroj, jímž by dosáhl přezkoumání rozhodnutí vyšší soudní instancí. Protože nemá právo na odvolání, nemůže se ani dovolat. Ministr spravedlnosti nemůže podat v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona, protože zákon její uplatnění v neprospěch odsouzeného zakazuje. Jeho jedinou možností je přesvědčit státního zástupce, aby požádal o obnovu řízení. To je ale možnost spíše teoretická. Ve fázi rozhodování o reakci na rozsudek jedná státní zástupce zcela nezávisle na názorech a potřebách poškozeného. Dostává tak jedinečnou příležitost uzavřít mu s konečnou platností cestu ke spravedlnosti. Rozhodne-li se nepodat odvolání, ač tím způsobí újmu na zájmech poškozeného, nedá se s tím nic dělat, protože proti jeho rozhodnutí neexistuje nápravné opatření. Bylo by jistě spravedlivé, aby měl státní zástupce povinnost sdělit poškozenému svůj záměr ve věci odvolání a poškozený by měl mít právo stížnosti s odkladným účinkem.

Všechna opatření, snižující postavení poškozeného, popř. oznamovatele v trestním řízení, zdánlivě zjednodušují a zrychlují řízení. Často se setkáváme s tím, že policie vysvětluje neochotu zpřístupnit spis poškozenému nedostatkem času. Stejně tak šibeničně krátká lhůta na podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu má sloužit urychlení řízení. Musíme připustit, že všechny kroky, které by posílily kontrolní a iniciativní funkci poškozeného, popř. oznamovatele, vůči policii a státnímu zástupci, by zvýšily rozsah úkonů objasňování a přípravy obžaloby a zvětšily jeho časovou náročnost. Určitě by ale měly příznivý vliv na důkladnost vyšetřování a předešly by tak pozdějšímu vracení věci k došetření. Také by předešly odložení případu z důvodu nedostatečného objasnění. Snížil by se počet stížností státnímu zástupci proti odložení případu a čas by se ve skutečnosti ušetřil. Prošetřování stížnosti státním zástupcem obvykle trvá několik týdnů, ale spíše několik měsíců, přičemž v té době se na případu dále nepracuje. Partnerský vztah policie a poškozeného, popř. oznamovatele, umožňující průběžnou oponenturu postupu vyšetřování, by tak ve výsledku řízení zkvalitnil a v mnoha případech i urychlil.

Bezprávné postavení poškozeného ve vztahu ke státnímu zástupci v průběhu soudní části trestního řízení lze považovat přímo za porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Oběť trestného činu je z vlivu na rozhodování o vině a trestu zcela vyloučena, hry o osud její žaloby se zúčastní jen obviněný a stát, zastoupený státním zástupcem, mezi nimiž rozhoduje soud, tedy opět stát. Dopustí-li se stát omylu v neprospěch poškozeného, ten od soudu odejde se ztracenou vírou ve spravedlnost, přičemž leckdy ponese nezhojené následky střetu se zločinem celý život. V tomto případě námitka, že právo stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce ve věci odvolání by zdržovalo soudní proces, vůbec neobstojí.

Pro znázornění důsledků omezení práv poškozeného při soudní části trestního řízení uvedu případ mladé ženy, která se dle obžaloby stala obětí násilí ze strany manžela. Po dvou výprascích byla hospitalizována a léčení následků si vyžádalo pracovní neschopnost v souhrnu delší než čtvrt roku. Utrpěla zhmoždění své jediné ledviny a nevyléčitelnou poruchu sluchu. Jednalo se o jednoduché trestné činy a obžaloba se zdála být tomu úměrně jasná a nezvratná, s hrozbou dosti vysokého trestu odnětí svobody pro něžného manžela. Trestní stíhání bylo původně zahájeno oznámením manžela proti manželce. Konflikt mezi manželi se ale odehrál v podstatě bez svědků a časová smyčka mezi příchodem poraněné ženy k lékaři a trestním oznámením manžela proti ní soudci nic neřekla. Neporozuměl, nebo nechtěl správně porozumět výroku znalce, tázaného obhájcem, zda by krev v moči poškozené mohla být jiného než poúrazového původu. Usoudil, že mezi úrazem a konfliktem mezi manželi není prokazatelná příčinná souvislost. Dospěl také k urážlivému názoru, že poškození sluchu si žena -- z důvodu absence jedné ledviny zachovávající přísnou abstinenci -- mohla přivodit např. pádem na zem v opilosti. Surovce osvobodil. Státní zástupce, který předložil soudu skvělou obžalobu, své dílo kupodivu nehájil a neodvolal se. Žena se bude doživotně vyrovnávat s následky útoku a blahovůlí soudu povzbuzený manžel ji dále tyranizuje, byť jinými způsoby. Tato situace se snad změní pouze tehdy, dojde-li k dalšímu násilí, jemuž by při jiné konstrukci práv účastníků trestního řízení bylo možno předejít.

Celá konstrukce postavení poškozeného, popř. oznamovatele, v trestním řízení sleduje nesprávné cíle: zjednodušení úkolů orgánů činných v trestním řízení na úkor kvality jejich práce, jejich větší pohodlí, a omezení možností poškozených zdržovat orgány připomínkami k řízení. To všechno jsou ale cíle tak sporné hodnoty, že nelze jejich přijetím ospravedlnit ztížení přístupu obětí trestné činnosti ke spravedlnosti.