Odyssea

Společnost Duha jako alternativa pomoci osobám s mentálním postižením

tisková zpráva společnosti Duha

Autor projektu: Jan Paul

Místo: Senát České republiky

Termín: 28.května -- 23. června 2003

Vernisáž : 28.5.2003 v 17.00 hod. Jednací sál Senátu ČR (vchod recepce A)

Tisková konference v 15.00 hodin tamtéž.

17.00 Diskusní panel, kterého se zúčastní:

Ludmila Mullerová, náměstkyně ministra práce a soc.věcí

Daniela Filipiová, senátorka

Hana Halová, členka Rady Hl.města Prahy

Jiří Kaiser, klient Společnosti Duha

Alice Troblová

Pavel Strouha

moderuje Eliška Bártová (Respekt)

Motto a krédo:

Odlišnost, která v každém okamžiku vstupuje do života člověka, není prohřeškem, není vinou a ani trestem, je zcela svébytnou a právoplatnou součástí lidského pokolení.

Charakteristika projektu:

Výstavní projekt Odyssea presentuje společnost Duha jako jednu z alternativ pomoci osobám s mentálním postižením a jejich integrace do společnosti. Společnost Duha vystupuje před veřejností s cílem umožnit těmto lidem návrat k hodnotnému životu, aby se mohli realizovat ve všech aspektech své osobnosti. Výstava se snaží bourat společenské předsudky v přijetí odlišnosti člověka jako součásti sebe sama a prostřednictvím výrazné grafické formy klade veřejnosti širší aktuální otázky po smyslu jeho bytí.

Projekt proto nepresentuje osoby s mentálním postižením jen v roli pasivních přijímatelů pomoci, ale v údělu osobní cesty a v aktivní účasti jejich identifikace se světem, v němž žijí. Výstava chce naznačit, že i v tomto prostředí existují témata naléhavá, v celé šíři kulturních, politických a sociálních aspektů.

Úvodní vymezující text :

Lidská odlišnost byla a je základní příčinou mnoha konfliktů ve světě, v nichž fyzické i duševní utrpení lidí nezná hranic. Jedním z primitivních projevů našeho postoje k odlišnosti je vzájemná nesnášenlivost, jež má své kořeny v rasismu, nacionalismu, fundamentalismu i náboženském fanatismu. Kromě obrovských národních a světových mocenských konfliktů je v lidské mysli bohužel zakořeněna i společenská nesnášenlivost k odlišnosti lidí, kteří díky svému zdravotnímu a jinému handicapu vypadají a chovají se jinak, než my.

Tato často skrytá a namnoze společensky tolerovaná nesnášenlivost je nebezpečná, neboť v každodenním životě nejen že komplikuje a stěžuje život mnoha lidem, ale vytváří společensky nepříznivé klima pro společenské přijetí sociální rovnosti a spravedlivé postavení všech lidí bez výjimky. Projevy nadřazenosti, zneužívání slabých a neochota pomoci lidem, kteří pomoc potřebují, jsou bohužel i v naší moderní civilizované společnosti realitou, před níž stále klopíme oči.

Přitom ve Všeobecné deklaraci lidských práv se praví, že všichni lidé se rodí svobodní, sobě rovní co do důstojnosti a práv a mají spolu jednat v duchu bratrství. Podle této deklarace, jež je jedním z nejetičtějších závazků každého civilizovaného člověka, má každý všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

V duchu této deklarace nesmí být nikdo podroben ponižujícímu zacházení a každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost. Všichni lidé jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti každému podněcování k takové diskriminaci. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, či domova, každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky.

Je zřejmé, že v tomto kontextu je postavení osob s mentálním postižením stále velmi obtížné. Tito lidé byli po celá desetiletí před rokem 1989 "uklízeni" do ústavů a společnost se o jejich život a práva nezajímala. V konkrétních případech bylo napácháno mnoho křivd, když jim byla svévolně upírána či dokonce násilně vzata právní způsobilost v případech, kdy o sobě tito lidé byli schopni a ochotni sami rozhodovat. Bylo by iluzí se domnívat, že se systém a struktura těchto zařízení po roce 1989 nějak výrazně změnila a že se nějak výrazně změnil pohled těch, kteří v těchto zařízeních o postižených lidech rozhodují. Společnost měla po roce 1989 jiné priority, než rychlou nápravu stavu, který zde přetrvával po desítky let.

Změna lidského myšlení v přístupu k osobám s mentálním postižením je pomalá a rozhodně ne uspokojivá. Velká část české společnosti bohužel převzala v civilizovaném světě již zastaralý model tzv.úspěšného člověka, v němž starost o své nejbližší vyměnila za kariérní vzestup společenské pozice a snahu po maximálním zhodnocení hmotných statků. Nikoliv společenské soucítění a myšlenková kontemplace k ideálům lidství, ale civilizační pragmatismus určuje namnoze cestu těch, kteří byli na rozdíl od těch druhých nadáni schopnostmi a především jinou genetickou výbavou. Řada lidí s mentálním postižením by mohla normálně pracovat, pokud by ovšem byla ochota je zaměstnávat a vytvořit jim pro to podmínky.

Mentálně postižený člověk je ale na obtíž, z hlediska profesního růstu je pro firmy nezajímavý. Přitom ve světě je jejich zaměstnávání naprostou samozřejmostí a nezřídka tito lidé pracují dokonce i ve státní správě. Jednou z malicherných příčin odmítání těchto lidí ve společnosti je strach s nimi komunikovat, obava se k nim přiblížit, plynoucí ze zakořeněné nedůvěry ke všemu, co je jiné. Žijeme v obtížném světě, lidé s mentálním postižením nám zdánlivě se jevící jako bezstarostní, ještě obtížněji. Obraz šťastného, úspěšného a ideálního člověka vytvářený masmédii neodpovídá realitě, mentálně postižený člověk nemá šanci stát se vizuální ikonou a respektovaným vzorem s dokonalou tělesnou a duševní výbavou. Na jedné straně odpustky v podobě PR humanitárních a dobročinných akcí, na straně druhé udržování povrchního a intolerantního prostředí masové zábavy.

Také malý stát, jež by mohl být velkým vzorem v humanitních otázkách, má bohužel jiné ambice v presentaci před světem a ti v soukromé sféře, kteří by mohli a měli pomáhat těm, kteří si pomoci nemohou, tak bohužel nečiní v dostatečné míře. Mnohé se však pro osud lidí s mentálním postižením přece jen změnilo. Česká republika již není uzavřené terárium a nezměnila-li se dosud dostatečně vůle v dobrovolné přijetí těchto lidí jako součást společnosti, změnily se přece jen v kritičtějším prostředí pluralitní společnosti podmínky pro jejich existenci a adaptaci do života. Vytváření spravedlivé sociální politiky nelze docílit jen dostatečným přísunem finančních prostředků, ale především důslednou snahou k vytváření potřebných podmínek postiženým lidem tak, aby jim umožnila změnu jejich postavení.

Společnost Duha je nestátní aktivita, vznikla počátkem devadesátých let ze soukromé iniciativy a její význam spočívá mimo jiné v toleranci, respektu a v úctě, kterou její klienti požívají. Postupem času se vyprofilovala nejen jako subjekt pomáhající lidem s mentálním postižením, ale také jako modelový vzor přístupu k problematice jejich integrace do společnosti. Jestliže dosud existují jediné možné představy společnosti a mnohých státních institucí o nezastupitelnosti a nenahraditelnosti ústavní péče pro tyto klienty, pak je Společnost Duha representantem opačného přístupu. Mnohými nešťastně nepochopenou filozofií této společnosti je totiž logická představa, že klient bude dostatečně integrován ve společnosti teprve tehdy, když žádnou pomoc nebude potřebovat. Tento novátorský přístup, ve světě zcela obvyklý, je u nás vzácný a není z mnoha důvodů přijímán. Lidé s mentálním postižením budou pomoc samozřejmě potřebovat vždycky, avšak nic to nemění na tom, že vize Společnosti Duha je v principu jedině možná a správná.

Význam, koncepce a cíl projektu

Hlavním cílem projektu Odyssea je zprostředkovat veřejnosti informaci, že mentální postižení není nemoc, kterou je potřeba ve společnosti izolovat v ústavech sociální péče, ale že tito lidé s handicapem intelektových schopností jsou schopni a ochotni milovat jiné lidské bytosti, vyjadřovat své pocity a zaujímat ke světu svůj autonomní postoj.

Koncepce a forma, zprostředkující tento základní morální princip tolerance, je zvolena jako vizuálně a myšlenkově konfrontační. Na jedné straně ukazuje onen vnější "šťastný a bezproblémový svět" života ve společnosti se všemi jeho civilizačními atributy, jako je touha po vzdělání, profesním ohodnocení a společenském uznání, ale i majetku a společenských výhod a na straně druhé odhaluje téměř intimní a izolovaný život lidí, jejichž ambice a snaha o vlastní životní cestu nejsou jiné.

Teprve u vědomí si tohoto rozporu, této odlišnosti životních údělů, v nichž jedni mají životní cestu otevřenou, protože se narodili bez postižení a druzí omezenou, protože jejich schopnost integrace do života je díky tomu snížena společenským nepřijetím, jsme schopni a ochotni akceptovat osoby s mentálním postiženým jako plnohodnotné členy společnosti, jako lidi se stejnými právy a také povinnostmi.

Prožitek, který má skrze výstavu návštěvník možnost zakusit, zbavuje diváka pocitu intolerance a vede ho naopak k participaci na životním údělu druhého člověka, jeho přijetí. Směřuje ho nikoliv k pocitu vlastní výlučné odlišnosti a tím odmítnutí odlišnosti jiné, ale vede ho k tolik potřebnému vědomí stejnosti a "podobnosti". Teprve ve vědomí sounáležitosti k lidskému druhu jsme schopni pomoci, kterou lidé s mentálním postižením potřebují nejvíce.

Význam výstavy spočívá v tom, že v tomto směru překračuje projekt vymezený rámec problematiky integrace osob s mentálním postižením a směřuje k obecným otázkám lidskosti jako takové. Společnost Duha si je totiž vědoma, že tato okolnost je nejpozitivnějším aspektem celého projektu, neboť jeho cílem není jen morálně apelovat a samoúčelně mentorovat ve prospěch svých klientů, ale nabízí divákovi prostor k dobrovolné účasti a empatii.

Obhajoba projektu

Autor přistupoval k zadání s přesvědčením o využití maximální možné míry jednoduchosti a srozumitelnosti zvolených vyjadřovacích prostředků. Výstava proto rezignuje na tradiční pojetí podobných výstav, jejichž cílem je především presentace výrobků a prací, jako ukázky využití pracovního či volného času. Téma práce je proto na výstavě ukázáno jako součást přirozené lidské činnosti, jež je společná všem bez rozdílu. Motiv pracovní činnosti člověka je pojímán v projektu jako integrující součást lidské osobnosti a nikoliv jen jako možnost smysluplného vyžití a využití klientů. Převážná část klientů by totiž jistě našla pracovní uplatnění v běžném životě, kdyby jim byly vytvořeny potřebné podmínky.

Název výstavy je odvozen ze starého řeckého mýtu o Odysseovi, který podstupoval mnohá rizika své bájné plavby. Symbolika názvu zde evokuje příběh často strastiplné cesty prostých lidí, k získání svébytnosti v tomto světě. Je proto přirozené, že jedním z důležitých motivů výstavy je kreativita, tvořivost, jež je jako životní motivace společná lidem bez rozdílu rasy, vyznání i postižení. Je prokázáno, že mentálně postižení lidé dokáží být a jsou stejně tvořiví, jako jejich vrstevníci. V některých činnostech, jako je třeba výtvarné umění, naopak projevují zvýšenou citlivost a schopnost velmi přesně vyjádřit své pocity.

Výjimečnost projektu spočívá v tom, že expozice vytváří otevřený a komunikativní prostor, který diváka nevybízí jen k sentimentálnímu soucitu líbivými artefakty, ale skrze názorově jasnou presentaci společnosti Duha alternuje zažitým stereotypům v pohledu na problematiku integrace osob s mentálním postižením. Na výstavě zprostředkovaný "vnější svět mentálně nepostižených lidí", který nesmí být klientům v jejich snaze po začlenění do běžného života odpírán a "zatajován", proto vytváří kontrast a potřebné napětí, v němž si může divák položit základní otázku "V čem jsem jiný?". Skrze její individuální zodpovězení může návštěvník dospět k pochopení cílů Společnosti Duha a následně k respektování potřeb osob s mentálním postižením a nutnosti jim pomoci.

Srozumitelnost výstavy je podporována vyváženým poměrem fotografií a textu, který má doplňkový charakter. Koncepce výstavy není založena na presentování vyčerpávajících informacích o Společnosti Duha, jejím snažení a výčtu jejích úspěchů, které zahlcují a posléze i nudí diváka. Je maximálně zohledněna priorita tlumočení základní myšlenky, kterou je alternativnost Duhy, jako zprostředkovatele služeb mentálně postiženým lidem, kteří o tyto služby požádají. Výstava je proto s ohledem na neinformovanou společnost především o těchto lidech, kteří pomoc potřebují, nikoliv o subjektu, který ji, jako jeden z mnoha, nabízí.

S p o l e č n o s t D u h a - Integrace osob s mentálním postižením

Českolipská 621, 190 00 Praha 9

Tel./ fax: 286 586 353, 286 592 971, 286 891 374

Email: duha@spolecnostduha.cz, www.spolecnostduha.cz