Dozvěděl se to na poslední chvíli. Desítky žurnalistů již nervózně přešlapávaly od rána u jeho bydliště. Na začátku druhého kola prezidentských voleb, 6. května 2002, se rozezněl v 10.50 hodin konečně jeho telefon. Na druhé straně linky byl Dominique de Villepin, tehdejší prezidentův tajemník. Za necelou hodinu stál muž, kterého ani ve Francii příliš neznali, v předsálí Elysejského paláce. V 11.30 hodin osobně od prezidenta Jacquese Chiraka poprvé slyšel: "Rozhodl jsem se jmenovat tě prvním ministrem."

Inženýr s lidskou energií

Francie byla po prvním kole, do něhož postoupil populista Jean-Marie Le Pen, u konce s dechem. Jak je to možné? Nečekaná podpora, která zaskočila i samotného Le Pena, paradoxně rozhodla o příštím nájemníkovi Elysejského paláce. Jacques Chirac, čelící zvednuté vlně protikorupční kampaně, která požadovala jeho hlavu, měl do té doby stále důvod obávat se svých protivníků. Jeho socialistický premiér ve vládním soužití Lionel Jospin si svými ambicemi byl velmi jistý. Ostré socialistické křídlo požadovalo pro Chiraka ztrátu imunity pro delikty, spojené s jeho dlouholetou kariérou prvního muže Paříže.

Brutalita, s jakou Le Pen vyrazil do útoku, všechny naděje socialistů během několika vteřin pohřbila. Nedá se říct, že by se na úspěchu Le Pena nepodílel i samotný Chirac -- jeho Sdružení pro republiku (RPR) mělo ve svých genech rovněž frontální útoky, protievropské nálady (sám Chirac je ostatně proevropským až po dlouhém osobním vývoji) a nesnesitelnou míru pohrdání. Symbolem posledních snah o "stát RPR", jak kritici nazývají expansionismus této silné pravicové formace, se stal arogantní premiér Alain Juppé.

Právě Juppé, bývalý úspěšný ministr zahraničních věcí, je ale jeden z architektů úspěchu Jean-Pierre Raffarina. Tedy kromě Bernadette Chirakové, která podle legendy Raffarina sama "našla" (a doporučila svému muži). "Vytvořil jsem s Juppém vztah založený na důvěře," říká Raffarin, který svým profilem splňuje všechny kvality bodrého venkovana, jehož maximálním cílem bylo stát se předsedou Senátu.

V roce 1988 se ve 40 letech stal nejmladším předsedou Regionální rady Poitou-Charentes. Malý velký muž, který rostl uvnitř Svazu pro francouzskou demokracii (UDF), byl dlouho považován za věrného muže Valéryho Giscarda d'Estaing.

V rámci UDF také dlouho pracoval jako generální sekretář. Zkušenosti má ale i ministrováním (ministr pro malé a střední podniky v Juppého vládě), stejně jako s poslancováním v Evropském parlamentu. Bylo by tedy velkou chybou vidět jeho nástup pouze jako dílo jiných rukou. Velkou část svého úspěchu totiž vděčí svému autentickému stylu, kde nemá místo agresivita, voluntarismus, ani hysterické sklony. V knize "Pro nové vládnutí" (Archipel, 2002) definoval politickou moc jako "druh inženýrství s lidskou energií", v němž "humanismus v akci" tvoří rozhodující podíl.

Od státu RPR k diktatuře UMP

Jeho úspěch je založen právě na tom, že nechtěl být nikdy "číslo 1". Po sérii arogantních a technokratických premiérů působí Jean-Pierre Raffarin jako živá voda. Když v létě zasáhly jih Francie povodně, mohli jste vidět premiéra v gumákách a pláštěnce mezi lidmi, pro něž neskrýval účast.

Moderátor velmi ceněného televizního pořadu "Arrêt sur image" Daniel Scheidermann si toho všiml a ukázal chování Raffarina ve srovnání s Lionelem Jospinem. Tam, kde měl Jospin jenom akademická slova o potřebě solidarity, dokázal Raffarin projevit solidaritu dokonce i nehraným objetím.

Prezident Chirac si ho vybral také proto, že neměl nikdy ambici mu prodlužovat vlastní stín. Ostatně Ústava V. Republiky, kterou si ušil generál Charles de Gaulle na sebe, hraje mnohem více ve prospěch prezidenta. Prezident je "číslo 1" v diplomacii, ale i v zásadních vnitropolitických otázkách: může zejména sám rozpustit parlament.

Ani zde ale není vše černobílé. Dokladem toho byl například způsob, jakým Raffarin sestavoval svou vládu. Ačkoliv bylo zjevné, že si Chirac nenechá vnutit nikoho, kdo by se mu nelíbil, dokázal Raffarin zabodovat hned u pozice ředitele svého kabinetu. Pierre Steinmetz, který pracoval u centristy Raymonda Barra, ale i u socialistů, rozhodně nesplňoval profil toho pravého chirakovce, jak by si snad představoval Dominique de Villepin.

Premiér Raffarin nechal pracovat čas a nezapomněl zavolat mnoha pravicovým dinosaurům o radu: kromě Raymonda Barra a Valéry Giscarda d'Estaing samozřejmě Edouarda Balladura, ale i Pierra Messmera. Neváhal ale přijmout ani socialisty: Pierra Mauroye, ani Laurenta Fabiuse. Ve hře mnoha vah dokázal vyvážit de Villepina silou Alaina Juppého a razanci Nicolase Sarkozyho oslabit přáním samotného Chiraka.

Mocný generální sekretář Elysejského paláce Dominique de Villepin se tak ocitl na ministerstvu zahraničí (místo ministerstva vnitra), ambiciózní Nicolas Sarkozy přijal ministerstvo vnitra (ačkoliv měl zálusk na ministerstvo financí). Pierre Steinmetz se po třech týdnech stal ředitelem jeho kabinetu, a na dvě klíčová místa usadil své blízké: Françoise Fillona a Dominique Perbena. Lví podíl RPR byl ve vládě znát, jemnosti ale někdy hrají ve prospěch UDF a Liberálních demokratů (DL). Jednou z nich bylo jmenování Michèle Alliot-Marie, dámy na post ministerstva obrany a filozofa Luca Ferryho na místo ministra školství.

Podzim loňského se zvolením Alaina Juppého na čelo nové "integrované pravice" pod značkou UMP (nejprve jako Svazu pro prezidentskou většinu, překřtěného vzápětí na Svaz pro lidové hnutí) vytvořil jednotný rámec, do něhož se vešla i část centristů, stejně jako liberálů. Pravice dosáhla počtu 364 poslanců (z celkového počtu 577 křesel) a místo "státu RPR" zavedla téměř "diktaturu UMP". Hlavním vládním akcentem premiéra Raffarina se stala decentralizace, zatímco dynamický ministr vnitra Nicolas Sarkozy udělal z práce ministerstva vitrínu Francouzů (téma nedostatečné bezpečnosti bylo také jedním z Le Penových silných zbraní); poslední "potíže růstu" v oblasti sociální politiky, které procházejí diskusemi s odbory (zejména důchodová reforma je velmi výbušné téma), mohou ještě sehrát svou roli.

Májová Francie

Koncem dubna publikoval Jean-Pierre Raffarin novou knihu s názvem "Májová Francie" (Grasset, 2003). Kniha rozhovorů s novinářem Erikem Mandonnetem, pracujícím v týdeníku L'Express, má všechny barvy "raffarinismu". Ta májová Francie ale není Francie básníka Karla Hynka Máchy, ale Francie Jacquese Chiraka a jeho triumfální vítězství 5. května 2002 proti jistému Jean-Marie Le Penovi. Premiér Raffarin není první a jistě ani poslední, který se jako premiér obrací k národu s knihou. Před ním to již udělali Pierre Mauroy (Tudy vede cesta, Flammarion, 1982), Laurent Fabius (Srdce budoucnosti, Calmann-Lévy, 1985), Alain Juppé (Mezi námi, Nil, 1996) a naposledy Lionel Jospin (Čas odpovědi, Stock, 2002).

V rozhovoru, který sám novinář označil za "intelektuální jogging" Raffarin dokazuje, že není majitelem jediné pravdy. Čas, který strávil při přípravě knihy mohl věnovat rodině. Připravil se tak o víkendy, když už během každého dne ve funkci musí absolvovat minimálně "dvanáct horkých chvil". Ne, to rozhodně není lázeňská kůra být premiérem Francie, jak na to mohl být zvyklý ještě v Senátu, dává najevo Raffarin. "A okamžik štěstí je tak prchavý..." říká. Jean-Pierre Raffarin proslul neotřelým stylem, některými svými výroky (jež bývají jízlivě označovány za "raffarinády") a citem pro detail. Oproti všem těm ambiciózním mužům velké politické Francie působí Raffarin stále jako d'Artagnan v Paříži. Na rozdíl od něj ale není prchlivý a ví, že konfrontace škodí jeho krédu. Šarm tohoto muže, který rehabilituje slovo "důvěra" je zatím značný. Oproti rekordním 64 procentům důvěry, které se těšil Raffarin na počátku, ale zažívá nyní volný pád, začátkem května se dostal pod 50 procent. Úterý 13. května, na které nahlásily odbory manifestace (zvláště v dopravě a školství, své oznámila i státní pošta), bude i pro něj velkým politickým testem, v němž jeho mentor Juppé kdysi vyhořel.

Rok poté, co pravice ve Francii drtivě zvítězila, se ve Francii pomalu zvedá jiná "májová Francie". Ta, pro níž nejsou "raffarinády" žádným důvodem k veselí.