21. 1. 2003
Elysejská smlouva: Zaburácí znovu francouzsko-německý motor?Čtyřicet let po slavném podpisu Elysejské smlouvy mezi francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem a německým kancléřem Konradem Adenauerem, nynější prezident Jacques Chirac říká: "Motor běží na plné obrátky". Francouzská média chrlí reportáže, rozhovory, dokumenty, diskuse a historické fotografie. V pondělním rozhovoru pro Le Figaro prezident Chirac hlásí: "Naší ambicí je přestavět Evropu!"
Byli to věční nepřátelé. Naposledy za posledních 30 let ale dokázali být hned dvakrát ve válce. Osmnáct let po ukončení té poslední, 2. světové války, ale přesto našli odvahu, která se zapisuje zlatým písmem do análů: francouzský prezident Charles de Gaulle a německý kancléř Konrad Adenauer podepsali 22. ledna 1963 smlouvu, která vstoupila do dějin jako Elysejská smlouva. |
Byly tak položeny politické základy spolupráce, které nastartovaly v Evropě onen pověstný "francouzsko-německý" motor. Pouhých 19 článků Elysejské smlouvy ukotvilo základy spolupráce, která si dala nemalý cíl francouzsko-německého "usmíření"; šla ale ještě dál, nabídla totiž společnou spolupráci v zahraniční politice, obraně, vzdělávání a výměně mládeže. Po společné Schumanově-Adenaurově deklaraci, jež založila 5. května 1950 Evropské hospodářské společenství (EHS), tím byly položeny skutečné kameny budoucnosti Evropy. Pravda, té, která nebyla amputována na Východě... Realita a vizeNe všechny vize, které tak ambiciózně Elysejská smlouva představila, se ale dočkalo naplnění. Sotva pár měsíců po podpisu se německý Bundestag dal slyšet, že tuto smlouvu nemůže ratifikovat bez podstatného úvodu, který vyrovnává vztah vůči NATO a Spojeným státům americkým. Také Velká Británie byla nějakou chvíli mezi možnými kandidáty na rozšíření dnes již legendární francouzsko-německé dvojice. Ačkoliv se podařilo velmi krátce po podpisu realizovat to podstatné -- regulérní schůzky na různých úrovních mezi politiky, které vytvářely společné postoje (dosahovaly někdy dokonce měsíční periodicity) -- velká sláva, o níž dnes usilují Gerhard Schröder a Jacques Chirac -, má jednu vadu na kráse. Místo, aby oba státníci plynně konverzovali buď francouzsky nebo německy -- oba budou muset kvůli neznalosti jazyků svých protějšků, volit ke komunikaci angličtinu. Znalost obou jazyků za posledních 40 let klesla na obou stranách. Ještě dva roky po podpisu Elysejské smlouvy si francouzští studenti vybírali němčina z 12, 7%, dnes se tato volba dostala na pouhých 8,5 % v roce 2001. Těžkosti má němčina i jako druhý jazyk: 70% Francouzů volí raději španělštinu oproti němčině, jež dosahuje úrovně 14%. Až se ve středu setkají na zámku Versailles u Paříže 900 německých a francouzských poslanců, bude kongresovým sálem znít převážně angličtina. Chirac: Přestavíme Evropu!Důležitá je ale především budoucnost Evropy. A v té, zdá se, něco nabízejí obě země nejen sami sobě, ale i ostatním. V záplavě ohňostrojů by nemělo zapadnout, že Paříž a Berlín se rozhodly k recipročnímu otevření vlastních zastoupení pro vzájemnou francouzsko-německou spolupráci. Pro děti dokonce připravili ve školách oslavu francouzsko-německého dne. V pondělním rozhovoru pro konzervativní list Le Figaro Chirac významně připomněl francouzsko-německou iniciativu, která nabízí volbu dvou hlav Evropské unie: volbu předsedy Rady ministrů (na pět nebo dva a půl roku) a předsedy Evropské komise (toho přímo Evropským parlamentem). Aniž by tím chtěli znejistit ty, kteří vidí v Německu spíše snahu po federálním uspořádání, a u Francie záměr udržet mezivládní úroveň vyjednávání, je tento návrh vskutku nečekaným kompromisem. Chirac v ní vidí zejména záměr vypořádat se lépe s rozšířením unie na východ. Předpokladem celé věci by ale měla být Evropská ústava. Tu v Konventu po nocích sepisují... Podobně, jak o tom nedávno v listu Le Monde psal bývalý francouzský prezident a předseda Konventu Valéry Giscard d'Estaing, hodlají obě země posilovat statut společné obranné a zahraniční politiky. Bez jednotné výzbroje, o kterou se pere hned několik, zbrojních konsorcií, to ale půjde velmi ztěžka. Budou-li Chirac a Schröder prosazovat společně, podobně jako Giscard d'Estaing, permanentního zástupce evropské zahraniční politiky, ale zůstává otevřené. Tak daleko zatím společný zájem nejde. Skutečně historický zlom ale jejich spolupráce zaznamenala již loni v říjnu, kdy se dohodli na společné reformě evropské zemědělské politiky. To vyžadovalo vskutku pevné nervy. Otázka, zda opět zaburácí Evropou francouzsko-německý motor se nyní v diplomatických kuloárech nediskutuje. V těchto dnech létají ke stropu špunty šampaňského. Již ale tento rok, který je rokem referend kandidátských zemí, připravených na vstup do Evropské unie, ukáže, zda je 40. výročí Elysejské smlouvy pouhým mediálním trikem pro evropskou veřejnost, či zda půjde o skutečný závažný přelom. Chirac v rozhovoru pro Le Figaro nedokázal zastřít, při zmínce o pionýrských státech Evropy, lehkou ambici po hegemonii... Zbigniew Brzezinski tomu říká "francouzská reinkarnace v Evropě". Užitečné odkazy:
|
Francie | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
21. 1. 2003 | Elysejská smlouva: Zaburácí znovu francouzsko-německý motor? | Josef Brož | |
8. 1. 2003 | Jacques Chirac, prezident odsouzený k životnímu úspěchu | Josef Brož | |
23. 4. 2002 | Může být Le Pen francouzským prezidentem? | Josef Brož | |
1. 2. 2002 | Pierre Bourdieu: sociální filozof bez kontextu? | Josef Brož |