Jenže když pak někdo přednáší o kultuře nebo o vědě, anebo když analyzuje politickou či hospodářskou situaci, neměl by rovněž přejít na spisovný jazyk? Už jsem slyšel nejednou na tu otázku následující odpověď: "Proboha, proč?!"

Tak tedy: Třeba jen proto, že kdysi platilo, že odborné a kulturní řečnění před publikem je svého druhu výsadou a vyžaduje od řečníka jistou "noblesu". Pokud člověk oslovuje větší společenství, je (nebo by mělo být!) pro něho mimořádnou ctí, že smí takové shromáždění oslovit. A v takových případech báječně poslouží ten nám již z dřívějška odkázaný spisovný jazyk. Řečový projev založený na spisovnosti okamžitě vydává jisté svědectví o něčem ne zcela běžném.

Je stylový zrovna tak, jako když je pro určité události předepsán "frak" nebo "dlouhá róba". (Kdysi k tomu na univerzitách -- a v římskokatolických chrámech ještě před 40 lety -- sloužila latina. Diplomaté ještě mezi světovými válkami pro oficiální listinný a řečový projev uplatňovali přednostně francouzštinu.)

Problémem ovšem je, pokud příští generační štafeta neuslyší spisovný řečový projev ani na univerzitě. (Širší publikum už skoro -- mimo zpravodajství -- nemá nárok slyšet "uhlazenou řeč".) Pak uvolněnější řečové projevy proniknou obecně všude.

Nejdřív z vysokých škol prostřednictvím "kantorů" -- nejsou pořád aspoň trochu vzorem? -- na gymnázia, a pak až po školy základní. Navíc v průběhu školní docházky mj. vinou zkoušení proniknou zcela nekontrolovaně a zhoubně do naší řeči nejen neartikulované zvuky (jen vzdáleně připomínající "ééé" nebo "mhmhm", dokonce už ve variantě "ahmmmm"), anebo rozpačité opakování již předtím pronesených slov (někdy i třikrát za sebou), ale také spousta slovního "smetí" bez okamžité sémantické role (ta už do nás vrostlá "vlastně", "jako", apod., namnožená někdy jako podle modelu "vole, vole, vystup, vole!").

Je nejvyšší čas, abychom se -- "znovu?" -- učili mluvit?!