Nejen v iráckém konfliktu (a samozřejmě že ve všech občanskoprávních sporech!) se nutně promítne do hodnocení, že tu jsou jisté sympatie k jedné či druhé straně. Přitom na obou stranách je vnímáno "právo" a "zákon" přesně naopak, jinak by tu ten konflikt zřejmě tak ostře nevyvstal, vyvstal-li by vůbec. Teprve pak se na obou stranách hledá ono morální a zvláště právní zaštítění vlastního výkladu celé situace. A zde je záhodno si uvědomit, že ani soudy nejsou způsobilé rekonstruovat přesně realitu (a pohnutky k činům ex post, bez ohledu na případné svědky). Koneckonců pro soudní verdikty je navýsost důležitá prezentace toho, co jinak nazýváme "fakty", nikoli samotná fakta! Jejich prezentace by měla vypadat věrohodně a měla by také předjímavě mít zacíleno na odpovídající paragrafy v žádoucím smyslu (aby byla naděje na výhru ve sporu). Zkusme nezapomenout, že lze někdy dostat proti sobě různé paragrafy téhož zákona, anebo dokonce protikladnou interpretaci téhož paragrafu. Právní řád chce dát možnost oběma stranám k případnému odvolání, už proto, že spravedlnost je vázána na výklad práva, nikoli přímo na to, co a jak se stalo!

Bylo by opravdu dobré, kdybychom si v těch našich vášnivých politických debatách uvědomili, že v nich většinou ani nemáme ten (ne vždy dost spolehlivý) právnický metr k dispozicik "změření" míry oprávněnosti toho či onoho stanoviska.

Kromě toho ani obzor "faktů" a způsobilost k jejich dešifraci nemáme stejnou. Navíc vše, co souvisí s politikou, souvisí s možnými projekcemi vlastních osobních přání na organizaci společnosti, a zde rovněž se angažovaní lidé nedokážou shodnout na tom, co "má být nejlepší pro všechny". Politikou se reflektují priority; ani ty priority samy nejsou u nás u všech totožné, ale ani pořadí jejich případných preferencí (a způsob jejich realizace) se mezi námi neshodují. Ani nikdo mezi námi nemá celoživotně týž model představ do budoucna a neměnící se sled preferencí pro jejich realizaci.

Jen malý příklad k úvaze: Má ČR vyslat polní nemocnici do Kuvajtu? Na to mohou být (a také už "včera" byly) odlišné právní i věcné názory. Vyslat takovou nemocnici přímo tam, kde by byla mnohem bezprostředněji funkční, tj. do Iráku? Věcně se to zdá být podobné; právně je to na první pohled problematičtější než předchozí alternativa. Vyslat místo vojenské nemocnice nějakou její "civilnější" podobu do týchž oblastí se zdá být automaticky -- především politicky -- méně senzitivní (ale asi je to taky méně "operativní").

Pokud tyto předběžné otázky zatížíme dalšími "parametry" (kromě nutného respektu k našemu českému zákonodárství také případnými dalšími ohledy a kalkulacemi odrážejícími mezinárodně-právní a politické zřetele), taková nemocnice by nakonec i v pozitivním případě mohla vyrazit na cestu málem "s křížkem po funusu"...

(Kdo rychle dává, dvakrát prý dává. Je pak opět delikátní otázkou, jaká míra politické "opatrnosti" a soudnosti je ještě únosná, aby se ČR nejevila být onou příslovečnou "Horákyní"? Zvláště když při tom našem současně různými činiteli na naší české politické scéně hlásaném i "čehý" i "hot" asi by se neměl ztrácet ze zřetele ani onen pragmatický -- nikoli pouze věcný a morální -- ale už artikulovaný "politický" a aspoň trochu i ekonomický zisk?!)

Cožpak není nutné zvažovat každý senzitivní problém z více stran, aniž by byl předem diskvalifikován žádný zvážení hodný?

Ovšemže tu problémy nejen stále jsou, ale i budou. Maličký příklad jakoby "z druhé strany". Našinec si stěží uvědomí, že pravověrný muslim má každodenně pětkrát nutkavou a pravidelně se opakující příležitost k zamyšlení se nad svou vírou, případně k posílení své indoktrinace. To v našem českém prostředí je jistě zcela mimo přiměřenou představu. Zajistit mír v Iráku psychologicky je dnes zatím určitě nad síly koalice.

Jen heslovitě k některým námětům, o nichž jsem v mezidobí četl. Samo přání, aby USA nebyly hegemonem našeho současného světa, je sice možná ušlechtilé, ale nereálné. Už v antice se střídaly státy usilující svým způsobem o "světovládu". V moderní době před Spojenými státy byla takovým hegemonem Velká Británie. Také Spojeným státům vyrůstá možný další nebezpečný pretendent na světovládu. (Že by Čína?) Hegemon si bere určitou míru odpovědnosti za svět (nemůže se tak dít jen čistě verbálně; je také v některých směrech potenciální obětí, pokud včas nezasáhne).

V současném "iráckém" konfliktu je také očividné, že právní podklad k intervenci nebyl dost přesvědčivý (aniž musíme znát možné důvody k sebeprofilaci těch, kdož se automaticky více zviditelnili pevností svého "protiamerického" postoje).

Kde se to supervelmoci (ale i dalším velmocem) nehodí, jednoduše to budou ignorovat; což je taky fakt. Ať už tu jde o nějaký mezinárodní soudní tribunál, nebo o bezohledné těžení v deštných pralesech, anebo o lov velryb; ale i třeba jde-li o možná rizika případného zásahu, kde nejenže není demokracie, ale je tam navíc třeba genocida. (Opět bych se chtěl odvolat na obě své stati z 8. 4.; dovolil jsem si tam mj. upozornit i na nesrovnatelně větší rizika vojenského zásahu v Severní Koreji nebo v Kongu. V těchto případech nelze čekat opakování "iráckého" modelu.) Na druhé straně bych si ovšem dovolil pochybovat o tom, že z branné účasti na "kosovské intervenci" měly Spojené státy nějaké ekonomické výhody.

Samozřejmě že politika se dnes realizuje až příliš často prostřednictvím jisté její medializace, aby měla širší podporu. Také zde se běžně neuplatňuje snaha o vystižení "reálné situace", nýbrž o vhodný ("instrumentální") výběr a sestřih "faktů", aby beze slov navodila žádoucí interpretaci. Je pro mě stěží únosná představa předkládat jako "menu" pro oči válku jako svého druhu "thriller".

Také bych rád varoval před krátkými spojeními (i když před tím nejsme nikdy absolutně uchráněni). Pokud někdo např. napíše, že SSSR měl stejné zásluhy na vítězství ve druhé světové válce jako USA, je určitě účelné připomenout: sovětské ztráty na válčištích byly nesrovnatelně větší než u kteréhokoli dalšího válčícího státu, včetně Německa; SSSR byl na začátku té války jedním z jejích agresorů (viz dvě jeho "finské" války, a jen díky napadení Německem se jeho role původního spojence Německa dramaticky změnila); nelze nepřipomenout, kolik jen vítězných sovětských vojáků se po ukončení války ocitlo v gulagu (připomenu jen Solženicyna). Atd.

Samozřejmě že by měla být v mezinárodních konfliktech dávána přednost mírovým řešením. Zatím půl století platila "atomová" zbraň jako brzda před totálně zničujícími konflikty. Dnes takovou jistotu mít bohužel nelze.A zde -- skutečně paradoxně -- pokud se teď oslabená role OSN opět dramaticky neposílí, zůstane otřeseno i mezinárodní právo i diplomacie a mezinárodní politika (jako prostředky v diskusní aréně, která by měla předcházet násilným řešením).

Přitom neexistuje zatím žádné přijatelné (a dostatečně autoritativní a funkční) uplatnění morální nebo diplomatické "síly" zvenčí k nápravě poměrů někde "uvnitř", tam kde vládne diktatura, teror, zvůle, hlad...

Tuto otázku nelze smést ze stolu pouhým odkazem na to, že to současný svět nedokáže. Globalizace jako proces ale není teorií. Lidstvo prostřednictvím svých "reprezentantů" bude muset mezinárodně schůdná řešení nejen hledat, ale i nacházet; a nejednou za nemalou cenu. Plátci budou většinou muset být ti, kteří zatím neriskují, že by jejich děti umíraly proto, že kromě vegetování bez existenčních vyhlídek a nedostatku jídla nemají ani k dispozici nezávadnou vodu, ale ani mýdlo...

Myslíce na Irák nezapomínejme, že celé miliardy lidí dnes čekají na svou případnou spásu. I proto je "irácký" (šíitský, sunnitský, kurdský, obecně lidský) problém tak těžký...