Přišel čas nového Iráku. Alespoň tak to nyní, posledních dnech kolapsu režimu iráckého vůdce Saddáma Husajna, vypadá na ulicích. Ženy a děti vítají americké vojáky, potom trochu loupí a kradou, a s pomocí unavených vojáků strhávají sochy nenáviděného diktátora. Na pozadí tolik očekávané televizní podívané se dějí aktivity, které budou mít zásadní dopad na budoucnost nejen Iráku, ale i celého regionu Blízkého Východu. Ahmad Šalabí, zakladatel Iráckého národního kongresu (INC), dělá každopádně všechno pro to, aby se stal prvním mužem -- sjednotitelem země, odkud musel v roce 1958, po pádu monarchie, se svými rodiči uprchnout. Bylo mu tehdy pouhých 14 let.

Kdo je Ahmad Šalabí? Tento šarmantní muž se narodil v roce 1944 v Bagdádu. Jeho otec byl ministrem tehdejší vlády a poslancem parlamentu, dědeček Šalabího zastával rovněž významné postavení, jak se na privilegovanou rodinu, šíitského vyznání, patří. Šalabího rodina ale patřila k sekularizovaným muslimům, kteří věřili v oddělení náboženství a politické správy. Šalabí získal prestižní vzdělání na amerických univerzitách: bakaláře na Massachussets Institute of Technology (MIT) a doktorát z matematiky na University of Chicago v roce 1969. Ačkoliv dostal několik nabídek věnovat se akedemickému povolání, rozhodl se vrátit na Blízký východ. Zakotvil v Bejrútu, kde se také oženil a učil na American University of Beirut.

Vlastenec, nebo bankrotář?

Sporný okamžik jinak bezúhonného profilu tohoto muže přichází. V Libanonu vypukla občanská válka a Šalabí se přemísťuje do Amánu (Jordánsko), kde v roce 1978 zakládá Petra Banku, jež se velmi rychle stává třetí nejsilnější v zemi. V roce 1989 banka krachuje. O tři roky později je Ahmad Šalabí odsouzen v nepřítomnosti za zpronevěru a podvody. Co se vlastně stalo? Podle jedněch je Šalabí podvodný obchodník, který nezvládl své podezřelé obchody, pro jiné oběť politických machinací. Kdo má pravdu?

Max Singer z Hudsonova institutu Šalabího postup hájí a kloní se k druhé variantě. "Státní department a CIA často říkají, že Šalabího banka byla zavřena, protože měla nečisté vklady. Jordánská vláda podle nich Šalabího varovala. Banka údajně zkrachovala nějaký čas poté," píše Singer. Při bližším seznámí s fakty ovšem, jak uvádí Singer, se může příběh s Petra Bankou jevit jinak. "Zdroje, seznámené s fakty říkají, že banka byla zavřena, protože Šalabí jí využíval k mezinárodní obstrukci iráckého úsilí financovat válku s Íránem. Výsledkem bylo to, že jordánský král Husajn zatlačil na uzavření banky," míní Singer. Podle této verze stojí za tlakem přímo Saddám Husajn, který se cítil Šalabího operacemi ohrožen. Irácký diktátor se od Šalabího dočká dalších akcí. Jordánské úřady tvrdí, že ztráty, které musela vláda zaplatit činily 300 miliónů dolarů. Zatím tedy vítězí Saddám.

Některé zdroje ale považují právě finanční těžkosti, na Západě vyrostlého Šalabího, za základ jeho skutečného angažmá ve věci své bývalé vlasti. Zdroje se shodují na tom, že Šalabí ztratil při zavření Petra Banky hodně svých peněz. Právě tehdy měl být údajně přímo rekrutován jako agent CIA. Pomluva?

Ahmad Šalabí se každopádně objevuje v roce 1991 jako zakladatel Iráckého národního kongresu (INC), se sídlem v Londýně, který prostřednictvím konzultantské firmy Rendom Group financuje posléze rovněž CIA. John Rendom, jehož společnost se podílela na jiných "operacích" (jedna z nich byla v roce 1988 založena na podpoře amerických zájmů v Panamě), se dobře zapsal při posilování sympatického obrazu Kuvajtu během 1. války v Perském zálivu. V letech 1992-1996 podle ABC News pokrývá Rendom Group činnost nové vzniklého "zastřešovacího orgánu" irácké opozice na čele s Ahmadem Šalabím částkou 12 miliónů amerických dolarů. To ale nezahrnuje některé další speciální akce.

Proč právě Šalabí? Kromě faktických potíží po krachu banky v Jordánsku byl tento muž znám svými dobrými kontakty mezi Kurdy na severu Iráku. Náročného úkolu sjednotit rozhádané frakce, lišící se nejen názorově, ale i nábožensky (šíitské muslimy na jihu, Kurdy a sunnitské muslimy), se chopil s vervou. V letech 1993-1996 vydává INC noviny, zakládá radiové stanice (Radio Hurriah, Iraq Broadcasting Corporation), tiskne komicsy a točí videa proti Saddámovi. "Prostřednictvím rozhlasu, který provozuje INC jsme velmi dobře známi v Iráku," chlubil se v roce 1998 Šalabí před americkým Kongresem. "Během olympijských her v Atlantě irácký vlajkonoš zběhnul k Iráckému národnímu kongresu. Před tímto aktem nikdy nemluvil s žádným naším členem -- díky našim rádiím byl ale obeznámen s programem pro demokratický Irák, o němž později mluvil v americké, ale i dalších televizích," vysvětloval Šalabí efektivitu své propagandy.

Šalabího základna na severu Iráku dala vzniknout skutečnému centru opozice. Nikoliv pouze centru propagandistickému, protože vysílání bylo povětšinou zprostředkováno přes třetí státy (Egypt, Jordánsko), ale s pomocí kurdských frakcí se právě na severu formuje základ paravojenských skupin, které se později utkávají se Saddámovými vojáky.

CIA v akci aneb "Bobův plán"

Po 30 letech v exilu se ale najdou oponenti, kteří "korunovaci" Ahmada Šalabího za hlavu budoucí irácké vlády "po Saddámovi" silně zpochybňují. Čím to je? Někteří přisuzují tyto názory lidem, kteří se podíleli na předchozích nezdařených operacích. Kdo byl tehdy na vině? Šalabí, nebo Clintonova administrativa? Při nezdařeném pokusu o převrat proti Saddámovi totiž zemřelo 150 členů Iráckého národního kongresu. Šalabí dává tento neúspěch za vinu agentům CIA, kteří přestali v klíčovém momentu INC podporovat.

Operace, známá také jako "Bob" nebo "Bobův plán" začala krátce po nástupu Billa Clintona v roce 1993. Viceprezident Al Gore tehdy vystoupil s otevřenou podporou iráckého kongresu. "Rozhodli jsme se obrátit na Spojené národy, aby zkoumaly válečné zločiny a zločiny proti lidskosti iráckého režimu," řekl Al Gore. V soukromém dopisu Al Gore přislíbil INC "solidní podporu" v jejich "boji". A tom, jak se to mělo projevit vzápětí, je "Bobův příběh".

Bob je krycí jméno amerického důstojníka CIA, který byl pověřen monitoringem aktivit INC a měl se pokusit připravit základ pro další postup. "Vnímali jsme sami sebe jako katalyzátor k připojení irácké armády k nám," vzpomínal Šalabí v rozhovoru pro týdeník Time v srpnu 1996. Díky Bobově pomoci získal INC podporu obou kurdských frakcí: Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK) a Kurdské demokratické strany (KDP). Clintonova administrativa ovšem prosazovala scénář, založený na "vnitřním vojenském převratu", nikoliv variantu, při níž by INC vedla "vnější invazi" do srdce Saddámovy moci. Ve spolupráci s kurdskými frakcemi a za finanční podpory CIA připravovaly paravojenské jednotky dobytí měst Kirkuk a Mosul. Zde mělo podle plánů dojít k lidovému povstání a defekcím mezi armádními složkami. Akce byla plánována na březen 1995.

Pro pochopení celého problému je ale nutné vědět také o existenci Irácké národní dohody (INA), další proti-saddámovské organizace, která byla tvořena bývalými členy vládní strany Baas a odvrženými Saddámovými generály, kteří měli dobré kontakty v sídle Husajnovy vojenské a politické moci. Organizace byla podporována britskými a zpravodajskými službami. Záměr vycházel z pochybností, které vyjádřil v rozhovoru pro ABC News v roce 1998 Warren Malik, dlouholetý "Bobův spolupracovník" (nyní v důchodu). "Neměli jsme víru v síly nezkušených bojovníků," řekl.

Noc před vypuknutím celé akce přistál ve Washingtonu generál Adnan Nuri, bývalý brigádní velitel, kterého rekrutovala CIA k tomu, aby pracoval s oběma iráckými skupinami. Jeho vzkaz zněl: "Bez vzdušné podpory bude operace totální kolaps!" Bill Clinton, který měl před sebou vizi blížících se nových prezidentských voleb, údajně cukl jako uštknutý hadem. Představa, že by musel v televizi vysvětlovat důvody použití vzdušných sil, byla zničující. Poradce pro národní bezpečnost Tony Lake poslal tehdy Šalabímu stručný vzkaz: "Je to jenom na vás."

Akce začala bez Američanů a bez jejich podpory. Měsíc po zahájení kampaně Bílý dům přestal podporovat Irácký národní kongres a "změnil strategie". Důsledky byly katastrofální. Jednota iráckých Kurdů, která byla tak obtížně ustanovena se za rok a půl rozpadla, kurdská KDP a PUK začaly bojovat mezi sebou. "Možná, že Američané mluví dvěma jazyky. Něco říkají nám, něco jiného nám posílají jako vzkazy. Všechno to byly jenom lži," popsal zoufalství irácké opozice kurdský vůdce Masud Barzani. "Naučili jsme se, že akce, která není součástí širší politické strategie nemá žádnou hodnotu," řekl Šalabí americkému listu Washington Post v červnu 1997.

Nejhorší přišlo 31. srpna 1996, kdy Saddám Husajn poslal 30 000 vojáků proti Kurdům na severu Iráku -- i přes Spojenými národy garantovanou linii. Za "dozoru" amerických letadel, kontrolující "bezletovou zónu", zaútočil Saddám proti oběma opozičním organizacím i kurdskému vůdci Barzanimu. Saddámova vojska vyplenila město Arbíl na severu země a popravila kompletní tým rádia IBC. "Důstojníci CIA na základně v Salahudinu (irácký Kurdistán) běželi zachránit si životy," napsaly tehdy The New York Times.

Šalabího jestřábí lobby

Po roce 1998, kdy se střelka amerického politického kompasu otočila jiným směrem, získává Ahmad Šalabí stále více sluchu. Zdá se, že největší Šalabího síla je v efektivním lobbingu. Od vzniku INC-- i přes období nelibosti a pohrdání (i nové finanční nesrovnalosti ve financování INC: podle auditu z roku 2001 jenom na malování v kancelářích vyplýtval INC 6 314 miliónů dolarů) - dokázal být skoro všude. Mezi jeho vlivné přátele patří dnes špičky Bushova establishmentu: ministr obrany Donald H. Rumsfeld, státní tajemník Paul Wolfowitz, poradce Richard Perle. Svatá trojice stratégů "války proti terorismu" patří k Šalabího opravdu silným oporám. "Šalabí je jeden z mnoha Iráčanů, který hrál důležitou roli... ve vyvolání zájmu o mizernou situaci iráckého lidu. Není to nevýznamná postava," řekl tento týden Wolfowitz vojenskému senátnímu výboru.

***

Téměř padesátiletý Ahmad Šalabí, zkrachovalý bankéř a kontroverzní postava iráckého exilu, byl podle oznámení Pentagonu minulý týden eskortován "na místo", do jižního Iráku. Americká námořní pěchota mu našla místo v táboře bez vody a bez postele -- poblíž města Nasiríja. "Jsem doma," řekl satelitním telefonem agentuře Reuters. Podle Wolfowitze se mu podařilo v uplynulých dnech uklidnit bouři 10 000 Iráčanů na jihu města. Právě Nasiríja by měla být podle neoficiálních informací místem formování nové irácké vlády. "Nepokoušíme se posvětit jeho, ani nikoho jiného, jako budoucího vůdce Iráku," přispěchal s reakcí na první spekulace Wolfowitz.

Stane se Ahmad Šalabí budoucím premiérem svobodného Iráku? Možná. Již dnes je ale jasné, že lidé jeho typu se neztratí. "Rozumí Západu," říká o Šalabím Randy Scheunemann, bývalý poradce senátora Trenta Lotta, nynější výkonný ředitel výboru Osvobození Iráku. Bývalý americký velvyslanec v Saudské Arábii James E. Atkins je rezervovanější: "Jediný, kdo následují Šalabího v Iráku, je nyní pouze americká armáda."