Všechno možné. Někteří to hodnotí pozitivně, jako impuls ke změnám a k větší demokracii. Jiní to považují za novou kolonisaci, proti které se musí bránit. Zejména panarabská seskupení jsou proti přítomnosti Američanů v Iráku. Pro islamisty je situace ambivalentní. Ti militatní mohou začít z ryzího přesvědčení bojůvky s Američany, další se zcela oportunisticky postaví Američanům, jenom aby si posílili politickou váhu.

Američani a Britové zřejmě budou situaci dominovat během příštího roku, dvou, zatímco OSN převezme čistě humanitní úkoly. Jinak by země propadla chaosu, to musíme vidět realisticky.

Aby k tomu nedošlo, je nutná jednotná, centrální, síla, která zaručí bezpečnost po celé zemi.

Irák je výjimečný případ. Sadámův režim byl jeden z nejukrutnějších na světě. Po dlouhá léta se ani irácké opozici, ani obyvatelstvu nepodařilo tento režim porazit. Proto byl postup USA nevyhnutelný. Někdy je nutné bojovat proti fanatikům zbraněmi. Ostatně stalo se tak i za druhé světové války, s fanatickým Německem a Japonskem. Nezapomínejme na poučení z nedávných dějin.

(Které jsou mnohde přítomností. - Poznámka překladatele)

Demokracii je možné zavést jen postupně, to nejde přes noc. V Iráku, s jeho rozličnými náboženskými a etnickými skupinami, musí být zaručeno, že ne jen jedna z nich, třeba šiitové, bude vládnout zemi. Od samého počátku je nutná koalice nejrůznějších frakcí.

(Tak i mnohé problémy, které jsme stále ještě nevyřešili, nebo nechceme řešit, pramení z ideologie "národního" státu, nadvlády příslušníků jedné jazykové skupiny nad ostatními na území dnešního Česka a Slovenska. Do jaké míry se jednalo (skutečně) o jazyk, nebo (především) o mocenský prostředek, je také otázka k diskuzi. - Poznámka překladatele)

V některých arabských zemích pozorně sledují, co se děje a bude dít v Iráku. Nemohou připustit změnu režimu po zásahu mezinárodní vojemské síly. Tím by připustily precedens, po kterém by mohly následovat ostatní.

V arabském světě to není nic zvláštního. Tyto režimy mají strach, že politická hnutí využijí tyto příležitosti k otevřenému protestu proti jejich vládě.

Věříte Bushově představě o demokratickém Iráku jako vzoru pro další země?

Samozřejmě nejde o nic jiného než o příklad, i když bude úspěšný. Ale výsledek této vojenské intervence bude rozhodující. Nejde o nějaký vzor k přesnému kopírování, ale o revoluční impuls, který může dodat odvahy ostatním arabským národům, zesílit požadavky vůči těm, co jim dnes vládnou. A některé rabské vlády může úspěch v Iráku přimět k politickým reformám, aby se vyhnuly riziku zahraniční intervence.

To je výraz strachu před nejistotou. Demokracie je v takových oblastech zcela nová věc. Strach je pochopitelný. A i proto záleží mnohé na průběhu iráckého experimentu.

(Ten strach z nejistoty, a předmoderní nedůvěra v sílu každého jedince, je příčinou iluze a víry v potřebu "silných osobností" i u nás. - Poznámka překladatele)

Něco takového neexistuje. Jsou sice různá ražení demokracie, ale jedná se stále o tu samou minci. Ano, existují různé kulturní a lokální tradice, kmenové vazby, které mohou bránit vzniku demokracie. Máme tady co dělat s předmoderní společností a předmoderními institucemi. Proto musí každá demokratizace probíhat zároveň s modernizací takových společností. Potřebujeme výchovu a vzdělání, abychom na jejich základě mohli zavést zcela nový systém hodnot. Hodnot jako jsou pluralita, tolerance, svoboda názoru a projevu, a lidská práva - předpokladů demokracie.

(Myslím, že většina toho je ještě i před námi. - Poznámka překladatele)

tages-anzeiger.ch - 11.4.2003