Nejde ani tolik o to, že je to provázeno příšerným (velmi podezřelým) šlendriánem, jinak by nemohlo dojít k tomu, že se zveřejní například seznam současných spolupracovníků vojenské tajné služby, což by v jiné situaci mohlo řadu lidí stát život.

Nejde ani tolik o to, že například na serveru Seznam se hned objevily seznamy, kde se smíchaly svazky sledovaných se svazky údajných agentů (to by mohl být mimochodem výtečný nápad někoho, kdo chce z celé věci udělat ještě větší guláš, než svedl náš parlament a ministerstvo vnitra) a kde chybí ještě víc opravdových fízlů než v tom seznamu vnitráckém.

Mimochodem o parlamentu anekdota: Pepíček, dotázán ve škole, čím je tatínek, řekne, že je gay a tančí nahý u tyče. Učitelka chce po hodině vědět, zdali je to pravda. Ale ne, řekne Pepíček, tatínek je poslanec a my se za něj stydíme.

Už od sebevraždy manželky pana docenta Zbořila, která možná byla psychicky labilnější, ale tak či onak skočila z okna po tom, co Respekt ve snaze jinak uvažujícího politologa skandalizoval právě odkazem na seznamy tehdy ještě jen Cibulkovy, si kladu otázku, jak to asi příslušný redaktor Respektu nese. Nejspíš je mu to jedno, on přece jen splnil novinářskou povinnost a podal informaci.

Vedle v Německu žádné seznamy nevydali, ale každý, kdo chtěl, se mohl podívat na své papíry a každý, kdo chtěl do státních služeb, musel napsat zprávu o svém vztahu ke Stasi.

Totéž mohly chtít i soukromé firmy. Úřady i firmy si to ověřily a pak se rozhodly podle svého.

Kdo našel něco ošklivého, vyřídil si to sám a po svém.

Nikdo však veřejně neskandalizoval šmahem všechny, lotry i vydírané nešťastníky, bez znalosti toho, co vlastně dělali. To ale by asi nebylo české.

Bez těch spisů nemůžete vůbec nikoho soudit. Můj soused nebyl ani ve straně, jenom ve Svazu přátel SSSR, ale většina z nás ví, že udával na běžícím páse.

Jiný můj někdejší kolega byl naopak StB vydírán, nakonec jim to unaven podepsal, ale když se podíváte do spisů, zjistíte, že nikdy nikomu neublížil, neřekl jim nikdy nic než banální věci a já vím dobře, že toho mohl povědět opravdu hodně.

Soudil se, ale prohrál - soud nechtěl posuzovat, co opravdu dělal, soud posuzoval jen, zda byl evidován vědomě. Kdo z těch dvou si zaslouží veřejnou skandalizaci?

V seznamech je třebas Pavel Kohout a můžete si v knize o něm přečíst, oč šlo, totéž s Vlastou Chramostovou. Jakým agentem asi byl Petr Eben, tak báječný a laskavý a hluboce věřící veliký kumštýř?

Nebo paní Bohdalová? Myslím si, že ji trápili hlavně proto, že se s ní asi dobře bavili a pyšnili se tím, že se s ní setkávají...

Nebo něco ještě neuvěřitelnějšího: jestli soud jednou rozhodne, často po mnoha zevrubných stáních, že někdo byl evidován bez svého vědomí, jak to proboha, že je v seznamu stejně, nanejvýš s téměř neviditelnou hvězdičkou? Jak chceme, aby se naše soudnictví zkvalitnilo, když na druhé straně na jeho rozsudky kašleme?

Ale co mi vadí od počátku nejvíc a k tomu posloužily už Cibulkovy seznamy, možná ještě líp, než tyhle dnešní -- totiž to, že se takto výborně odvedla pozornost od komunistů, kteří StB přece řídili, nikoli naopak, vina a veřejná nelibost se svalila na Jana Třísku a podobné "agenty" -- a komunisté se zatím stali podnikateli, řediteli, spokojenými kapitalistickými občany, oni přece nebyli žádní estébáci!

Zkrátka, ty seznamy jsou podle mého názoru podvod, komunistický podraz, který slouží jako důvod k řádění nanejvýš podobnému póvlu, jako se schází v nováckém Kotli a prospívá v této formě jen bolševikům. Jenže dnes už je na všechno pozdě.