Když Gaius Julius Caesar sepisoval paměti o válkách kolem Tigridu, Eufratu a Nilu, dávno zde nebyly vzkvétající říše Sumerů, Asyřanů a Babyloňanů, ale jen státečky s dnes většinou zapomenutými jmény. Nemohl tušit, že moc, zlato, drahokamy a další majetek, které po vítězných bitvách štědře dělil mezi své důstojníky a vojáky, nahradí po dvou tisíciletích nové války o černé zlato - o naftu a petrodolary.

Organizace arabských zemí vyvážejících ropu (OPEC) založená 1960 Saudskou Arábií, Iránem, Irákem, Kuvajtem a Venezuelou disponovala 3/4 světových zásob ropy. V osmdesátých letech minulého století na ní záviselo zásobování Japonska z 80%, Evropy ze 73% a USA z 50%. Na " ropné šoky" jako projev obrození a nového sebevědomí arabského světa se ti starší možná pamatují.

Oporou Ceasarovy vojevůdcovské moci byly jemu osobně oddané profesionální a žoldnéřské vojenské specializované odřady (a logistické sbory), jejichž váhu, zejména rozhodnou strojovost těžkooděnců a kavalérie, dodnes vnímáme z klidného sebevědomí všech jeho činů. Cílem Caesarovým bylo pro tehdejší "globální" Říši nastolit římský mír - Pax Romana: Rozuměj ! Spřátelené regionální režimy, které by zaručovaly klid, prosperitu a příjmy často za cenu opatření, která nebyla ani ve vzdáleném apeninském mocenském centru vždy přijímána se všeobecným nadšením. Politický mechanismus "družby" se promazával korumpováním místních vládců , všech dalších úslužných, ale lstivých kolaborantů a jejich ( do Caesarovy éry nemyslitelným) povyšováním mezi "světovou" mocenskou elitu. Dále velkorysým zacházením s názorovými odpůrci a vyloženými zrádci ( to se geniálnímu vojevůdci stalo osudným).

Zde zdůrazníme, že vojenské takticko- strategické otázky, které řešil on a jeho velitelé (např. při dobývání Alexandrie), se v zásadě nelišily od potíží moderních armád a jejich generálů v dnešním Iráku.

Klíčovými úkoly bylo i tehdy udržení bezpečného týlu, zajištění přechodu řek a neporušenost zdrojů pitné vody. I diverzní akce nepřítele byly efektivní, na denním pořádku, včetně vražd a následných represálií. Často několikatisícové odřady vojsk na obou stranách občas místo boje kopaly nové studny a budovaly nové obranné linie, tábory a základny. Města a další území byla podtunelována sítí chodeb, nástrah a bludišť. Problémem bylo moře a přístupy do přístavů. Počasí ve vnitrozemí ale muselo být tehdy daleko vlídnější než dnes, neboť klimatické poměry autor válečných pamětí skoro nezmiňuje! Je to Achillova pata současného americko-britského tažení.

Pochybuji, že moderní vojenské školství se vážněji zabývá antickými autory. Post-moderní náčelníci toho více vědí o "generálu Winterovi" z Napoleonova pochodu na Moskvu nebo o nepoučitelnosti hitlerovských armád a selhání "bleskové války", o legendárních bojích o Stalingrad a o ropná střediska pod Kavkazem. Letos z dějin koloniálních válek jako živý vystoupil na scénu "generál Heat" (dobře známý Angličanům a Francouzům) a pro přejemnou mechaniku a elektronická vojska zvláště zákeřný nepřítel.

I plzeňští čeští technici a montéři, budující průmyslové komplexy v Iráku minulá desetiletí ( dokonce i v době jeho ozbrojeného konfliktu s Iránem), by o Mr. Heatovi mohli vyprávět. Vedra byla tehdy mezi 50-55 stupni nad nulou. Během hodinové práce byly modračky šedo-bílé od vypocené soli z vlastního těla. Většinu dne bylo utrpením jen sedět na montážním kufru. Hromady těžkého plechu, pokud nebyly ukotveny řetězy, když udeřily větrné víry, mizely jako v pohádce z Tisíce a jedné noci ...

Zdá se, že dnešní koaliční armády dělající svoje od věků extrémní válečnické řemeslo to mají přes všechnu vyspělou techniku těžší než dávnověké legie a kohorty Ceasarovy. Léto arabského subkontinentu se blíží a není času nazbyt. Jeden literárně vyčůraný Čecháček na invalidním vozíku by zamával svými holemi a zvolal: "Na Bagdád, paní Müllerová!"