Projev na náměstí Winstona Churchilla

Stojíme před Domem odborových svazů, tedy místem, které by mělo být teoreticky k protestu proti válce a za sociální spravedlnost jako stvořené. Zároveň se ale nacházíme poblíž sochy Winstona Churchilla, muže který proslul jako vůdce stávkokazů i jako bezskrupulózní účastník nejen druhé světové války, ale také první světové války a búrské války. Možná si ještě pamatujete, že tento pomník v roce 1999 odhalovala Margaret Thatcher. I ona nekompromisně bojovala proti stávkám a dalším projevům hnutí pracujících, i ona proslula vedením války s Argentinou

Obě dvě tyto postavy nám připomínají, že nelze dost dobře oddělovat válčiště od zázemí a válku proti lidu cizího státu od války proti vlastním neprivilegovaným obyvatelům. Scénáře současné války proti terorismu nám to připomínají ještě víc.

Válka je provázána s americkou ekonomikou a politikou více, než by se to asi českým liberálním komentátorům líbilo. Právě proto o tom patrně tak zarytě mlčí. Válka má zakrýt hluboké ekonomické potíže v Bushově vlastní zemi, krachy předních společností a ekonomickou recesi. Zároveň má sloužit jako záminka pro prudké omezení občanských svobod, špiclování a denunciace názorů odlišných od středního proudu.

I u nás se toto provázání mezi válkou, politikou a ekonomikou projevuje, byť ne v tak silné míře. Není vůbec náhodou, že ta samá vláda posílá vojenské jednotky do války -- a policisty na stávkující.

Viděli jsme bezpočet útoků na naše svobody a na naše práva. Mocným se podařilo omezit naše možnosti například změnami zákona o shromažďování či zákoníku práce. Na nedávné stávce tramvajáků jsme viděli, že se neštítili použít násilí i proti lidem, kteří chtěli pouze využít své právo na stávku. Bylo by zde nošením dříví do lesa mluvit o násilí proti anarchistickým či antifašistickým demonstracím. Co nás čeká příště? Střílení do protestujících? Nepřipomíná ale koneckonců už dnes chování policie bitevní scény?

Není divu -- vždyť žijeme ve skutečné sociální válce, i když mnohé její projevy nejsou tak viditelné. To ale neznamená, že neexistují. Jsme nuceni pracovat pro zisky někoho jiného, jsme nuceni poslouchat rozhodnutí vládců. Naše práva jsou zredukována na minimum, které je navíc zcela formální.

Čím jiným než formální svobodou a formálním právem je takzvaná demokracie, která se projevuje jen fraškou s volbami, v nichž můžeme svým naprosto mizivým hlasem volit politiky, kteří pak budou říkat něco úplně jiného, než si myslíme?

Ve skutečnosti jsme každodenně vykořisťováni jako pracující, okrádáni jako spotřebitelé a každodenně se z nás korporativní média snaží udělat hlupáky. Ty samé společenské vztahy, které manifestují svou nelidskost válečným barbarstvím naprosto otevřeně, zároveň skrytějším ale o to zákeřnějším způsobem ovládají a ničí naše každodenní životy. Takový stav ale není nevyhnutelný. Právě naopak. Je třeba se mu postavit.

Nejsme tady proto, abychom vás lákali do nějaké strany. Jasně vidíme, jak zklamávají snad každého, kdo jim věří. Nehodláme vás ani lákat k politickému hnutí, k němuž se sami hlásíme a které má být jasnou a ostrou negací všech těchto politických stran. Chceme zde pouze říct, že válečné barbarství nelze oddělovat od barbarizování našich životů a vztahů kapitalistickým systémem. A je třeba rovněž říci, že nestačí vystoupit jednou za čas na demonstraci proti válce. Kapitalistické válčení je třeba účinně je třeba účinně konfrontovat nejen na ulicích, ale především v naší každodennosti, v našich domovech, na pracovišti a podobně.

A proto se nenechme zastrašit. Jedno staré heslo říká "Válku válce!" Na první pohled může znít nepochopitelně, protismyslně, paradoxně. Neříká ale nic jiného, než že je třeba odpovědět mocným na všechny jejich války, které vedou proti neprivilegovaným celého světa, byť třeba různými metodami. Že je třeba se spojit na základě radikálního odmítnutí stávajícího válečnického a utlačovatelského systému a usilovat o jeho změnu. Protože odpovědět mocným na jejich válku, kterou proti nám vedou, pouhým voláním po míru, by bylo přijetí jejich podmínek, uznáním jejich války a jejich vítězství.

A proto říkáme:

Žádný smír, žádný kompromis s těmi, kteří vedou válku proti obyvatelům Iráku!

Žádný smír, žádný kompromis s těmi, kdo vedou válku proti nám!

Válku válce!

Projev na Václavském náměstí

V médiích se v reakci na demonstrace, jako je tato, až příliš často objevuje tvrzení: lidé, kteří se zde setkávají, naprosto přehlížejí odporný režim Sadáma Husajna. Vůči válce prý nemáme žádnou alternativu, a pouze chceme prodlužovat utrpení iráckého lidu pod touto krutovládou. Jedinou alternativou má totiž prý být válka, která svrhne Sadáma Husajna a postupně začne "nastolovat demokracii" západního typu.

To jsou závažná tvrzení a je třeba na ně reagovat.

Především je to třeba říci, že většina z hnutí, která dnes demonstrují proti válce, byla proti režimu Sadáma Husajna už v době, kdy páchal své nejstrašnější zločiny. Tehdy ovšem nebyly jeho nepřáteli Spojené státy americké. Ty mu tehdy dodávaly zbraně, peníze a vojenské poradce.

Anarchisté a další odpůrci války nikdy nepodporovali ani Usámu Bin Ládina a jeho islamisty. Opět na rozdíl od Spojených států amerických, které tomuto svému nepříteli svého času zaplatily výcvik.

Argumentace tím, že protiválečné hnutí údajně přehlíží Husajnovy zločiny, je tedy naprosto zcestná. Je navíc zavádějící. Zločiny diktátora v Iráku nás mají dovést k tomu, abychom schvalovali zločiny, na nichž se máme prostřednictvím svých údajných zástupců podílet my sami.

Právě tak zcestné je tvrzení, že alternativou pro Irák může být režim dosazený Spojenými státy americkými. Podívejme se schválně na zemi, kde toho bylo údajně dosaženo, na Afghánistán.

V této zemi byla svržena vláda Talibanu a západní média se mohla doslova přetrhnout, aby vylíčila údajný div že ne ráj na zemi, který zde Američany podporované síly nastolily. Skutek ovšem utek. Afghánistán je rájem jen pro vzájemně bojující kmenové, zájmové anebo prostě zločinecké skupiny, bojující o moc a především o podíl na tom, co by ještě v této válkami zničené zemi mohlo mít nějakou hodnotu. Práva žen ve většině případů zůstala na papíře, právě tak jako svoboda slova a volného přístupu k informacím. Na struktuře patriarchální společnosti ovládané náboženskými předsudky se nic moc nezměnilo. Důležitá je ale jiná věc -- garantovaná přítomnost západních vojáků a smlouvy uzavřené o klíčovém ropovodu.

A jakou alternativu mají západní státy pro Irák? Nějaká demokracie zde bude existovat jen v představách naivních komentátorů. Skutečností se má stát silný vojenský protektorát a vláda nějakého konglomerátu iráckých opozičních politiků a generálů, velmi často zkompromitovaných podílem na těch nejhorších Husajnových zločinech. Vyloučena ale není ani obnova monarchie, zrušené v Iráku již roku 1958.

Západní státy na blízkém a středním východě nikdy nepodporovaly síly, které by byť i jen náznakem usilovaly o nějaký pokrok. Elity západu příliš dobře věděly, že by se takové snahy dostaly do konfliktu s jejich zájmy na laciném vytěžování místních surovinových zdrojů. Proto raději podporovaly a podporují ty nejzpátečničtější monarchie, náboženské fundametalisty a utlačovatele obyčejných pracujících. Tyto prohnilé režimy mají totiž tu výhodu, že ochotně spolupracují.

Je ovšem třeba zdůraznit, že pro nás nepředstavuje alternativu nějaká "demokracie" západního typu. Jedná se pouze o nadvládu nehumánních kapitalistických vztahů, zprostředkovanou naprosto elitářskými institucemi politických stran. Obyčejní lidé v takovém systému nemají žádnou reálnou možnost podílet se na rozhodnutích, která jsou pro jejich život určující.

Proto pro nás není alternativou ani většina nyní tak protěžované irácké "opozice". Víme velmi dobře, že se z velké části jedná o koalici bývalých Sadámových zločinců s protisadámovskými zločinci, které spojila vidina moci. Víme ale také ještě lépe, že lid blízkého a středního východu má ještě jinou tradici odporu a boje za svobodu.

Lid Iráku má za sebou právě tak jako lid okolních států dlouhou tradici třídních bojů a bojů za emancipaci. Šlo by se mluvit o mnoha událostech, při nichž se ukazovalo, že ani islámská tradiční společnost, ani západní model uspořádání společnosti rozhodně nejsou pociťovány jako jediné alternativy. Lze zmínit bojovné aktivity během svržení monarchie v Iráku v roce 1958. Lze ale hovořit rovněž o íránské revoluci v roce 1979, která svrhla šáha. Jestliže západní komentátoři v dojemné shodě s oficiálními íránskými ideology vydávají tuto revoluci za islámskou, lžou. Skutečnost je taková, že revoluce ve své první fázi přinesla zakládání rad pracujících, emancipaci žen a snahy o vytvoření lepší společnosti. Tyto snahy byly potlačeny klerikály v čele s Chomejním, rozhodně by ale neměly být zapomenuty.

Jiný příklad úsilí o emancipaci nám poskytují povstalecká hnutí po Husajnově debaklu v roce 1991. Zvláštní zmínku zaslouží zejména kurdské rady pracujících, snažící se o koordinovanou a akceschopnou samosprávu. Vedle sebeurčení pro utlačované Kurdy požadovaly tyto rady rovnost skutečnou mužů a žen, bezpodmínečnou politickou svobodu, včetně svobody projevu, organizování se, svobody stávkovat a demonstrovat. Tyto rady byly mimochodem potlačeny nikoli Sadámovou krutovládou, ale kurdskými opozičními vojenskými veliteli, tedy dnešními "demokratickými" spojenci Spojených států amerických.

Snahy o svržení Sadáma Husajna a vytvoření spravedlivějšího uspořádání společnosti se v roce 1991 neprojevovaly jen u Kurdů. Silný odpor se projevoval zejména u vojáků, kteří byli Sadámem nahnáni na jeho kuvajtská jatka. Reakce západu byla ovšem otřesná. Zatímco jednotky obyčejných odvedenců byly masakrovány po tisících, nechal západ Sadáma stáhnout jeho elitní jednotky, tzv. Republikánskou gardu, která utopila povstání proti Husajnovi v krvi.

Jinými slovy, nebýt přímé a později nepřímé podpory západu, byl by režim Sadáma Husajna již dnes minulostí. Média ale neútočí pro tuto podporu na západní politiky, kteří za ní byli zodpovědní. Útočí za ní na nás, kteří ji chceme veřejně připomenout.

My skutečně nenavrhujeme nějaký projekt alternativy pro blízký a střední východ, který by mohl být uskutečněn v rámci současného systému. Nemyslíme si totiž, že je nějaká taková alternativa možná. Překážkou míru, svobodné a sociálně spravedlivé společnosti na blízkém východě není jen Sadám Husajn a Usáma Bin Ládin. Jsou jimi právě tak George Bush a Tony Blair, ale právě tak Vladimir Putin a Jacques Chirac. Problémy takzvaného islámského světa nelze vyčlenit z problémů celého světa, protože jsou jimi do značné míry ovlivněny a samy je do značné míry zpětně ovlivňují. Dnešní demonstrace proto nebude předávat žádný dopis na velvyslanectví Spojených států amerických, nebude si hrát na konstruktivní kritiky mocných, kteří chtějí pouze napravit jejich chybné kroky. Nic takového! Chceme naprosté odstranění mocenských a ekonomických privilegií, chceme, aby o jednotlivých záležitostech rozhodovali přímo lidé, jichž se tyto záležitosti týkají. Alternativou není nějaký dokonalejší a demokratičtější kapitalismus, ale úplné odstranění vykořisťování a útlaku z našich životů a odmítnutí násilí, které vlády páchají nejen ve válečných konfliktech, ale také v našich každodenních životech.

O svobodu a důstojný život pro neprivilegované obyvatele Iráku se neusiluje v Bílém domě, na půdě Pentagonu ani v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů. Usiluje se o něj mnohem spíš ve zdánlivě vzdálené Argentině, kde se lidé bouří proti nadnárodnímu kapitalismu. Usiluje se o něj v ulicích celého světa, v nichž se lidé bouří proti svým mocným a dávají jim jasně najevo, že rozkazy k zabíjení v Iráku nebudou vydávat jejich jménem.

Ani Bushe, ani Sadáma, ale život bez nadvlády a útlaku!

Ani Husajnovu diktaturu, ani americký protektorát, ale svobodnou společnost!