Ač mám do kunsthistorika daleko, od prvních minut jsem bystře odhalil zásadní reminiscence na umělecký ústřel padesátých let - socialistický realismus. Hlavní hrdinka, příkladně emancipovaná občanka, zasloužilá prodavačka Anna Holubová nastupuje do nové, moderní samoobsluhy, kde by člověka kvalitním zbožím i soudružskou atmosférou doslova utloukli. Režimní superstar Jiřina Švorcová je scénáristou trapně stylizována do role svůdné, avšak cudné dobrodušky, z jejíhož úsměvu mi zcela nezatíženě jde mráz nejen po zádech. O naši hrdinku však usiluje kromě prakticky kompletního pánského osazenstva zejména majitel stranicky rudé Škody 100, Brož Karel - nesmělý statik. "Milostné scény" dnes vzruší především naše bránice...

Co ovšem vyděsí, je velkolepé defilé zúčastněných jmen. Nejeden svěrač tuhne při scéně, kterak bezmála lidová modla Menšík káže o úloze prodavačky ve společnosti socialistických úderníků či básní o konečném skoncování s kapitálem. Nepřipraveného vzápětí dorazí bezpáteřně šaškující Jaromír Hanzlík, člověk, který se odvážil jít vzdát poslední památku na poslední cestě prof. Patočkovi! (Jekyll&Hyde?) Angažmá de facto výsluní tehdejší herecké elity dohání k otázkám, jakou roli vůbec vrcholní herci hrají ve svém životě. Je snad herecký stav povětšinou jen námezdní silou, vykonávající ideologickou špinavou práci bez zapojení charakteru či srdce? Je "hvězda" loutkou - nemyslící prázdnou nádobou, do níž mocipáni nalévají jed propagandy, jak se jim to hodí a kam vítr - tam kabát vlaje? Jsou peníze tak mocným činidlem, že řadu špičkových komediantů vehnala do náruče lží "rodné strany?" Stojí jim ten starej krám za takovouhle spoušť?! Nebo v tom bylo tenkrát i něco víc? Žena za pultem vznikala, nezapomeňme, v roce Charty 77...

Hysterie některých "demokratů" běhěm veřejné diskuse o škodlivosti uvádění těchto výdobytků dělnické revoluce mě, přiznám se, rozesmála. Společnost se ještě pořadně nevzpamatovala z "demokracie" a už tu máme další partu kazatelů, moudrých lidí, co nám poví - tohle ne, to je ŠKODLIVÉ! Tohle je svoboda slova?! Opravdu mohou normalizační obludy navlečené do lži v díle, které s odstupem času působí přinejmenším komicky, někoho dnes vehnat do náruče komunismu, jak se nám ochránci demokracie a cenzoři v jedné osobě snaží namluvit?

Pravda, obraz "reality" v seriálu použitý by mohl slabším povahám vnuknout pochybné představy o množství banánů, citrusů, lesklých bonboniér a podobných raritních (ne)reálií husákovského samoděržaví. Ale není dnes Žena za pultem naprosto ojedinělým ostrovem těchto růžových mystifikací? Kdekoliv jinde, mimo svět Aničky Holubové jsou k dispozici fakta o dobové realitě. Nepamětníci, jen se zeptejte rodičů na prvomájové fronty na jižní ovoce, na několikaleté pořadníky na trabanta a jiné "výdobytky"... Jestliže si dnes tato společnost chce pokrytecky říkat "demokratická," neměl by nikdo nikomu diktovat nebo kázat, co je "škodlivé" a co ne. To se, přátelé, vracíme zpátky do žumpy padesátých let... Naopak, uvedením bolšánské propagandy se může cítit jedině posílena, protože demokracie je o dialogu.

Daleko závažnější otázka k zamyšlení je, jak je možná i nyní taková masová poptávka po tomto shitu, dle mého skromného názoru, velmi chabých kvalit. Jistě nad příběhy obětavé funkcionářky ROH uroní slzu nejedna sentimentální penzistka, ale čemu se chceme divit v době, kdy jsou národu vymývány mozky slabomyslnými soap-operami z banánových republik?

Snad jen pro uklidnění pánů moralistů - ani po zhlédnutí socialistického ráje okem soudružky kamery v podání Ženy za pultem se ze mě NESTAL KOMUNISTA!

Poznámka JČ: Drobné upřesnění: Je-li v demokracii svoboda, má každý samozřejmě právo i "kázat, co je 'škodlivé', a co ne" - i když už nikoliv někomu předepisovat, jakých názorů se držet. Nicméně, demokracie není absolutní názorový relativismus, základní etické, morální a civilizační hodnoty stále platí a občané mají právo kritizovat, pokud je někdo porušuje, a vyvolávat o tom veřejnou debatu.

A ke kolaboraci herců s komunistickým režimem. V minulých dnech jsem potkal v Praze na ulici jednoho čtenáře, který mi vyčetl, že jsem se zachoval příliš "ideologicky", když jsem se v recenzi nynější pražské výstavy o socialistickém realismu pozastavil nad tím, že četní známí a velcí herci z první republiky hráli v propagandistických komunistických filmech ze začátku padesátých let. Bylo mi vysvětleno, že reaguji ahistoricky, protože prý nikdo nemůže zpětně hodnotit, pod jakým tlakem se ten který herec ocitl, aby vystoupil v komunistické propagandě.

Za nacistů bylo požadováno, aby jeden z českých herců přečetl v rozhlase projev Reinharda Heydricha. Nikdo to udělat nechtěl, ale někdo to udělat musel. Nakonec se přihlásil - v zájmu české herecké obce - Zdeněk Štěpánek. Řekl: Vím, že to budu mít po válce špatné, ale postarejte se o mé děti.

Uznávám, že situace mohla být individuálně složitá a chci to podotknout i v souvislosti s příspěvkem Michala Jurzy. Aniž bych chtěl kohokoliv odsuzovat, přesto mi připadá podivné, že se herci propůjčili lživé propagandě. Avšak herci nejsou ani filozofové, ani morální idoly a je chyba, že k nim mnozí v národě tak vzhlíží. A nikdo nemá povinnost být hrdinou.