Lubomír Zaorálek: Já tady tou částí, kterou jsem tady víc možná doma než vy, bych vás přivítal jako ten částečně alespoň teritoriální hostitel. A dovolte, abych začal tím, že jsem včera vystoupil v jednom z médií našich a byl jsem pozván na debatu o státním rozpočtu. Mluvilo se o mém platu a během, než ta debata začala, tak jsem byl dotázán redaktorem, jestli bych mu řekl nějaké téma, o kterém bych nechtěl mluvit. Tak jsem mu ho řekl, v takové naivní představě, že to znamená, že se to téma třeba nepoužije, a o tomto tématu, o kterém jsem nechtěl mluvit, se mluvilo třetinu toho času z těch 45 minut. Přiznám se, že jsem pak bilancoval ty výsledky, tak mi to připadalo, že je to poměrně dost velký chaos v tom stavu mezi politiky a novináři v této zemi a mě tato historka docela dobře možná uvádí to, o čem bych chtěl mluvit, protože mě připadá, že v ostatních zemích jsou všude určitá nepsaná pravidla, která upravují vztahy mezi novináři a politiky. U nás se mi zdá, že žádná zavedená nejsou. Ovšem je zřejmé, že nějaké kontakty mezi politiky a novináři nebo lidmi pracujícími v médiích být musí. To jako nedovedu si představit, že ne. Já jsem v tu chvíli velmi často dotazován, jestli si myslím, že se mohu setkat třeba s ředitelem České televize, nebo jestli se mohu setkat - takže je to zvláštní, že ty otázky i včera jsem je tedy dostával, jestli si myslím, že se mohu setkávat se, nebo otázka, jestli si myslím, že se mohu vyjadřovat k situaci v České televizi, to je hodně zajímavá otázka také, protože já jsem si do té doby myslel, že se mohu vyjadřovat k situaci na Českých drahách, k situaci v českém průmyslu. Rozumíte, nevěděl jsem, že existují pro někoho limity a omezení toho, k čemu se lze vyjádřit. Jediné, co lze pravděpodobně v této chvíli, pokud zde máme takový chaos, tak se pokusit nastolit pravidla, ale protože není, kdo by je vyhlásil, tak mi připadá docela dobré se pokusit je nastolit veřejnou diskuzi, která se o tom bude vést. Jako o té situaci a o tom, co je tedy - a možná, že se dopracujeme k něčemu, co bude nakonec docela rozumné a budeme, začneme nahrazovat to, co u nás neexistuje. To jsou ty zavedené zvyklosti. Já, kdybych měl říci to, kam chci dojít, já to řeknu nejdřív jako cílový stav a pak se vrátím ještě k těm detailům. Já si dovedu pro sebe poměrně dobře představit, jak by to mělo fungovat, a to je, že pro mě existují i jiný možný správní vztah mezi politiky a novináři, mezi médii a politiky, a to je řekněme vztah určitého partnerství, který je transparentní. To partnerství podle mne řeší celý ten problém. Problém je v tom, že dneska je to často, nebo bylo to často spíš spiklenectví a nebo nepřátelství nebo nevraživost. To co jsem popisoval tu historku třeba včerejší, tak já jsem si z toho opravdu odnesl pocit určité nesolidnosti, protože proč mi potom ti novináři posílají dopředu téma, když se ukáže, že chtěli mluvit úplně o něčem jiném a proč se mě ptají, co nechcu, když mi potom právě to naservírují. Rozumíte, to je úplně taková základní nepřesnost, nesolidnost. To je ta nevraživost, o které mluvím a já nevěřím, že na ní se dá vybudovat nějaký moc lepší vztah mezi médii a politiky. Co si myslím, že je pravda je, že je pro nás docela zajímavé se podívat, jak to funguje jinde a vím, že je tady vás řada těch, kteří s tím zkušenosti mají a když tady začnu něco o tom povídat, tak budu opakovat staré známé věci. Ale já to řeknu jenom proto, abychom si to trochu představili, i to prostředí okolní, které mělo větší štěstí na to, že mělo možnost nějakou tradici vůbec vybudovat z těch vztahů mezi politiky a novináři. Známé jsou samozřejmě Spojené státy, kde víte, že Washington je plný lobbyistů a jsou tam samozřejmě i lobbyisté, kteří lobbují za tu mediální oblast, já nevím třeba za oslabení státních regulací pro kabelové televize apod. Tzn. lobbisté jsou tam standardní inventář toho prostředí a existují poměrně dost přesně stanovená pravidla kontaktů a způsobů styků mezi lobbyisty, včetně tedy těch mediálních, a mezi politiky. Ta pravidla jsou poměrně známá, až po ty detaily, že si nemůže dovolit jít ten lobbyista s poslancem nebo senátorem, nebo s kongresmanem na večeři, protože jsou přesně stanoveny limity toho, co už je ovlivňování nebo řekněme silně korupce a co je ten dovolený způsob lobbování. Tzn. - tam máte příklad toho, že ty kontakty lze upravit nepsaným způsobem, takže se prostě -- a ty pravidla se respektují a opravdu se víceméně pokud je mi známo není s tím nějaký velký problém, prostě se to drží. A nejenom ve Washingtonu, ale myslím si, že i v jiných zemích lze snadno doložit, že takováto komunikace existuje, kde např. šéfredaktoři se baví s politiky, kde např. Tonny Blair zve do Downing Street šéfredaktory, že je dokonce zve i před volbami a přitom to neznamená, že ti šéfredaktoři budou automaticky něco psát před těmi volbami, co bude Tonny Blairovi k prospěchu. To znamená ta komunikace mezi tou úrovní vedení těch médií a politiky je věcí běžným stejně tak v Anglii jako v Německu. Šéfredaktor Frankfurtu Allgemeine si je schopen zajít s panem Schrödrem na oběd a neznamená to automaticky, že se mění kurs listu. A jak je to u nás? Já si myslím, že ten chaos je dán tím, že už ty vztahy k vydavatelů, nakladatelů, k politikům jsou neprůhledné, tam netransparent podle nás takový neblahý začátek, který jako kdyby podmiňuje všechno. Když jsem uvažoval o minulosti tak si vzpomínám, třeba když do České televize nastoupil pan Puchalský nebo třeba i pan ředitel Chmelíček, tak snad mohu říct, že oni jako kdyby deklarovali, že jsou nezávislí, že oni prostě tu sféru politiky neberou jako partnera. A já dnes uvažuju o tom, do jaké míry je tato pozice únosná, rozumíte, do jaké míry to lze takto. A trošku jsem skeptický. Zdá se mi, že takhle říct, že jsem nezávislý ředitel televize a nebudu se s těmi politiky bavit, nebo nějak jenom velmi limitovaně, není něco, co by asi vytvářelo ten typ vztahu nebo styku, který by na dlouho vydržel, protože možná to potom do budoucna už ty kolize předjímá. Dokonce mě napadlo, že možná pan Hodač, jakkoliv on vznikl spíš jako produkt oné opozičně smluvní dohody, tak to možná myslel docela dobře, protože to byla asi ta anglická představa, že on bude s těmi politiky komunikovat, což bylo něco jiného než teda ta pozice Chmelíčka nebo Puchalského. Ale ono to samozřejmě mělo asi problémy v tom, že to nebylo nějak moc vyvážené, a že to bylo ve vleku řekněme určité zvláštního typu dohody. Ale dovedu si představit, že on to myslel právě z hlediska té anglické zkušenosti, jako něco, co si myslel, že by i u nás mohlo normálně fungovat. Ten úmysl tam mohl z jeho strany být. Podle mě netransparentní byly vztahy pana Balvína k politikům a k politice a kdybych jim měl něco teda takhle dodatečně vyčíst, tak si myslím právě to, že to bylo neprůhledné. Že něco jiného se deklarovalo a něco jiného byla pravda. Což je asi z hlediska těch zvyklostí a tradice opět příklad, který asi nezaslouží následování nebo není to něco, co by se hodilo následovat. Uvažuji o tom, co míní dneska ČT, když si najala firmu Hofírek Consulting na výběr ředitele ČT, protože to samozřejmě v tom prvním základu to nemusí být špatně, protože tu profesionální práci může asi odvést nějaká najatá firma a dovedu si představit roli takové firmy jako autora jakési expertní analýzy té situace. To může taková firma udělat Ale jiná věc je, že samozřejmě ta Rada by se asi neměla zříkat té odpovědnosti, a toho, že ona odpovídá za přesné zadání tomu, kdo má být tím ředitelem a já si dovedu představit, že ty problémy jsou třeba tři. V televizi je to hospodaření, personální práce, úroveň personální práce v televizi a potom to programově obsahové, co má televize, to je ta idea, čím má ta televize být z hlediska charakteru a toho, co má prezentovat jako televize nebo médium veřejné služby. A tady někde jsou ty požadavky na toho, kdo má doté televize přijít. A ty musí být přesně formulovány. To nestačí říct, že to má být manažer. Manažerů je, to, každý je manažer. Rozumíte, to, to je naprosto nevyhovující zadání, pro takovou věc a to, že ten dotyčný naplní tady tyto požadavky, za to ta Rada zodpovídá. Pro mě ideální ředitel ČT je ten, který bude dostatečně nezávislý v tom, ne v tom smyslu pana Puchalského a pana Chmelíčka, ale že to bude ta silná a dokonce i řekněme, aby to byla figura, která má určité profesní úspěchy za sebou. Silná figura, která je schopná být tím hráčem, který usiluje o tu rovnováhu v tom vztahu médií a politici. Tzn. je to představitel televize, který abych tak řekl se nebojí s těmi politiky mluvit, ale to neznamená, že když ten politik mu řekne, že televize funguje špatně apod., tak všechno změní a udělá to, co ten politik řekne. On to vyslechne a řekne, co si o tom myslí a udělá si prostě svoje. Je to prostě partner, to je to partnerství, které jsem avizoval v začátku. To partnerství, které mě připadá, že je jediným správným řešením toho problému vztahu politika a představitele nebo někoho, kdo je šéfredaktorem nebo řídí nějaké médium. Takže já také trošku s obavami se dívám teď na probíhající na tu volbu, která začíná probíhat, protože si kladu otázky, jestli máme vyjasněno to, co vlastně chceme a kdo má být ten kýžený ředitel, který komerčně by změnil tu situaci. A já říkám, v tom kurzu těch ředitelů, já bych si přál, aby to byla postava člověka, která zvedne sebevědomí televize, protože on sám bude nositelem určitého sebevědomí i ve vztahu třeba k té sféře politiky. Já samozřejmě bych byl rád, kdybychom tu dnešní debatu neomezovali pouze na ČT, protože a to snad díky tomu, že zde bude mluvit pan Mitrofanov a Petr Uhl budete mít zajištěno, protože ten problém se samozřejmě zdaleka netýká jenom televize a ten problém se týká médií obecně. Já jsem také proto mluvil o vztahu šéfredaktorů k politikům a o tom, že je to podle mě ve světě běžné, že taková komunikace se děje a že neznamená, že by si jeden či druhý zadal a neznamená, že by tím někdo riskoval svou vlastní pozici nebo že by to bylo něco, co je nedovolené. Ještě je tu jedna oblast, kterou bych chtěl zmínit jako něco, co by mohlo naši diskusi vést, a to je ten problém, který je spojený s tím, o čem se dnes mluví jako o hrozbě mediokracie vůbec ve společnosti, protože tady není jenom ta hrozba, že by ta politika převálcovala média. Tady je i opačná hrozba, že by ta média mohla převálcovat ten svět politiky, každý dneska z nás usiluje o autonomii. I politika usiluje o to, aby měla určitou autonomii, aby nebyla jenom služkou něčeho nebo někoho a stejně tak média usilují o to, aby měla autonomii, aby nebyli oni jenom služkou někoho či něčeho. Nejsme tedy my politici jenom výlučně hrozbou médií, ale ten italský příklad a pan Berlusconi je takovým pozoruhodným examplem nebo jakousi zkumavkou toho, co se může stát ve chvíli, kdy máme v čele státu člověka, který ovládá tuším čtyři televize. A ty zprávy, které mám od některých italských přátel, jsou poměrně velice varovné z toho, kam se Itálie dnes pohybuje. Není třeba chodit do Itálie, protože jsem byl nedávno na Slovensku a sešel jsem se tam, nebo spíš u večeře mě posadili vedle mne pana Ruska, který je majitelem televize Markíza, které se, jak je známo, na oko vzdal a zároveň vlastní i nějaká i tištěná média na Slovensku, takže to je opravdu magnát mediální a tento člověk se ve volbách stal místopředsedou Slovenského parlamentu. Takže tady na Slovensku máme pěkný příklad kombinace té mediální moci s tou mocí politickou a kde vlastně jde spíš o to, jestli si i politika uchová svou autonomii, jestli naopak nebude spolknuta tím světem médií. Já bych chtěl říct, že tady v české skutečnosti máme dnes jeden pozoruhodný příklad, a to je výsledek senátních voleb na Znojemsku, kde jsme byli poprvé u nás, použiji svědky, použití síly médií, média teda přesně, použity síly média ke prosazení se v politice. To si myslím, že by tady tady mělo být řečeno, že pozoruhodný dneska u nás příklad toho opačného ohrožení a nebezpečí, které je podle mne už také tím do určité míry aktuální a měli bychom se o něm také dneska bavit. Takže já bych rád jenom tady upozornil na to, že je to věc reciproční, že to ovládnutí může být jak z té, tak z oné strany.

Já jsem se snažil nebýt chaotický, i když jsem varoval před chaosem v úvodu, ale snad to nějaký rámec drželo ten můj trochu neučesaný projev. Já jsem si chtěl jenom dovolit uvést, co je vlastně ten problém toho veřejného prostoru, ve kterém se stýkají politici a média. V čem já vidím tu otázku a dokonce jsem se snažil dost kurážně naznačit i řešení, které zopakuji. Je to ten partnerský vztah a odmítnutí spiklenectví a pokoutnosti a odmítnutí nepřátelství, protože to jsou ty dvě slepé uličky, o kterých dopředu vím, že nás vedou špatně.

Děkuji za pozornost a těším se na další příspěvky.