Objektivně řečeno, netýká se to pouze sociální demokracie (i když té pravděpodobně nejvíc), malá schopnost přinášet praktická řešení je vlastní celé plejádě ambiciózních a sebevědomých kormidelníků společnosti, ať již potenciálních (čekajících) nebo kormidlem cloumajících. Žalostný stav sociálního systému je o to víc deprimující, že nad ním před časem převzal osobní dohled sám současný premiér. Nejenom tím, že na svá bedra vložil ministerský kříž, ale i proto, že aktivně participoval na konkrétní pokusech o modifikaci systému, např. svojí přímou účastí na inscenovaných pracovních poradách nositele pojištění.

Když si neporadí instituce s plejádou úředníku a kontrolních mechanismů, je to na pováženou, když  nezvládá ani šéf nejvyšší, ocitáme se kdesi ve státě, jaký v Hamletovi kdysi vykreslil Shakspeare.  Nabrali jsme nesprávný kurz, ale proboha - jen to nepřiznat, co by si o nás námořníci pomysleli. Když už se ale něco provalí, tak musíme rychle přispěchat, abychom byli alespoň první, kdo to ohlásí. Tak, jako nyní zneužívání dávek nemocenského.

Trochu odbočím. V jednom významném deníku jsem se někdy minulý týden dočetl o novátorských představách MPSV. Opět se oživilo téma přestavby penzijního systému a pod titulkem "Na reformu důchodů je třeba 200 miliard" jsme se mohli dozvědět, že tato suma "je potřeba na slušné důchody pro ty, kdož nemohli pracovat, protože pečovali o své blízké." Z širšího pohledu bylo leitmotivem  financování náhradních dob pojištění. Přitom se naznačoval nutný přechod z dávkově definovaného systému na příspěvkově definovaný. Trochu zmatený text zmínil též ideu  zavedení minimálního důchodu "odvíjející se od životního minima". Když abstrahujeme od toho, že minimální důchod je v zákoně prakticky od počátku zakotven, tak volání po takovém institutu "pro ty lidí, kteří nedosáhnou stanovené doby pojištění nebo která má velmi nízké výdělky" je v příkrém rozporu, jak s obecným pojišťovacím principem, tak s principem příspěvkově definovaných dávek (což v podstatě neznamená nic jiného, než "rozpočítání" toho, co si pojištěnec "naspořil", na předpokládanou dobu jeho zbývajícího života).

Laik zírá i žasne, jak s vynaložením dalších 200 miliard (přibližné roční náklady na důchody)  uspoříme  na mandatorních výdajích! V každém případě je to ale "pokrok", protože dosud byla předestírána cesta k předmětné úspoře pouze zřízením Sociální pojišťovny (v níž by se, prakticky bez dalšího, přetransformovala Česká správa sociálního zabezpečení).

Možná někdo namítne proč míchám nemocenské s důchody, potažmo s důchodovou reformou (navíc na BL nikoli poprvé). Není to samoúčelné. Podle platné právní úpravy to spolu souvisí. Definice totiž podřazuje oba tyto subsystémy pod pojem sociální zabezpečení. Jakákoli reforma, spočívající ve flikování nebo izolovaných řešení je k ničemu.

Obě v úvodu zmíněné myšlenky prezentované ministrem Škromachem vůbec nepostrádají racionální jádro. Má to ale svá "ale". Pokud jde o lékaře a uznávání práce neschopným, je skutečně prokázáno, že k popisovaným excesům skutečně dochází. Ačkoli se lékaři hned přispěchali ústy představitele Sdružení praktických lékařů tím, že "doktor je plně zodpovědný za to, co vystaví, a dnes už je i trestně postižitelný," tak na to dnes nikdo moc neslyší. Praxe ukazuje jak obtížné je dokazování přehmatů v podobných případech a kdo vystupuje jako znalec v eventuelních soudních sporech.

Poznatky jsou v každém případě nesporné. Nejpikantnější je ovšem to, že právě rozhodnutí lékaře je rozhodujícím momentem, pro výdej prostředků z příslušné kapitoly státního rozpočtu. Přitom ošetřující lékař do resortu MPSV (až na výjimky) nespadá. Činí tudíž úkony na konto někoho, s kým jej prakticky nic nesvazuje. Tím nechci tvrdit, že resort zdravotnictví může na lékaře vyvíjet nějakou mimořádnou ingerenci, vedle zmíněného Sdružení, je zde ještě Komora, svědomí, přísaha a bůhví co ještě. Prostě nepřehledno. Přesto je velmi nepřirozené, že nemocenské pojištění je stále udržováno tam, kde je.

Důvody jsou nejasné, jeden však uvedu. Ministerstvo práce a sociálních věcí by muselo snížit stav a možná by si nevědělo rady s několika uvolněnými kancelářemi. Česká správa sociálního zabezpečení by na tom byla podobně. Ministerstvo zdravotnictví a Všeobecná zdravotní pojišťovna zase opačně. Možná by se ale cestou ztratilo i pár zbytečných úředníků. Ještě více by se jich mohlo ztratit, kdyby se sloučil výběr pojistného do obou systémů (ten by mohl zajistit i někdo úplně jiný, dokonce spolu s daněmi).

Na to snad ani nemyslet, to by nebyla sociální reforma, to by byl tektonický otřes! I když - samotná prestiž ředitelů a ministrů by tím nijak nepoklesla. Už dnes nejsou ničím zvláštním privátní ministerstva. Zda i v nich jsou mistři vyvolení nebo povolaní, ať si posoudí každý sám.

Výplata nemocenského v počátku pracovní neschopnosti ze zdrojů zaměstnavatelských subjektů může jistý omezený efekt přinést. Že se to firmám nebude líbit je jasné. Je třeba dále vědět, že dosud nemocenské zaměstnancům malých organizací a osobám samostatně výdělečně činným stejně vyplácejí okresní správy sociálního zabezpečení. Jen (velké) organizace to činí ve své kompetenci a vyplacené částky zúčtují s odváděným pojistným. Administrativní a další náklady, spojené s případnou změnou režimu by jistě nebyly zanedbatelné. Řešení těch nejvýznamnějších případů (dlouhodobé pracovní neschopnosti z nejrůznějších "sociálních" důvodů) by to však asi nepřineslo.

Vše je nakonec opět v rukou lékařů (a těch je v zastupitelských sborech stále více).

* Možná ale vypouští průzkumné balónky, aby veřejnost připravila na "horší časy". Příspěvek však odhlíží od podobných souvislostí a reaguje pouze na informace mediálně dostupné.