JT V onom předchozím, kdy diskutoval se senátorem Přemyslem Sobotkou (ODS) o kandidátech na prezidenta a přímé volbě, to bylo horší. Obhajovat obecně přijatelnou osobnost a permanentní intriky uvnitř a vně ČSSD prostě není snadné, zvlášť když jsem toho účastníkem.

Specifikace požadavků na imaginárního prezidenta se poněkud posunula, leč nejasně, protože Zaorálek expozé poněkud zašmodrchal. Přesto se mi podařilo zaznamenat některé předpoklady: kandidát by měl být vhodný(!), to za prvé, měl by dodávat důvěru legislativním aktům a za třetí by měl vytvářet dojem.., někdo, kdo má za sebou příběh, práci a zkušenosti...

Když se takové banality, řeknou jedním dechem, člověk ani nepostřehne jejich plytkost. Přemysl Sobotka nikdy moc nemluví, tesat do kamene se to také nedá, ale výtky lze hledat jen velmi svízelně.

Sdělení o pokračující a jediné podpoře Klause nebylo překvapením, jeho kritika posledních kroků ČSSD však vesměs seděla. Z lacinějšího kraje ovšem byl špílec na Zaorálkovo prosazování veřejné volby: "I komunisté volili Husáka tajně." Ať tak, nebo tak, veřejné hlasování nás vrací hodně zpátky.

Zpátky se vracíme, kam se člověk podívá. Svazácké nadšení padesátých let odborníky nenahradí, stejně jako tehdy. Nezkušení radí zkušeným, mladí chtějí, aby se staří učili od nich. Neodborník Sobotka rozumí financím i statistice nejlépe, radí a doporučuje směrem ven z resortu, ale uvnitř řídit nezvládá. Co zvládá, je mluvit, mluví jako kniha. Příští kiks jistě také zamluví. (Ostatně podobné je to i Jaroslavem Tvrdíkem a stále novými excesy jeho vysoce odpovědných důstojníků.)

O statisticích a celnících se, mimo jiné, mluvilo i v neděli v Sedmičce, kde se oba diskutující, Karel Kühnl (KDU-ČSL) a Pavel Kováčik (KSČM), shodli na vypsání výběrového řízení na ředitele ČSÚ. Soulad nenastal ve výši hranice, omezující přímé platby, navrhované sociálními demokraty. Unionista byl pro milion, komunista maximálně pro půl milionu korun.

Jinak témata spojená se vstupem do EU, předpokládaný útok na Irák a třetí (přímá) volba, potažmo utajení prezidentští kandidáti, byla společná pro Primu i Novu. V Partii se setkali Jaroslav Zvěřina (ODS) a Pavel Svoboda (KDU-ČSL). Globálně hodnoceno, většinou se ve studiích hovořilo střízlivě a bez emocí, jen Kühnl se občas uchyloval k méně konkrétním alegorickým obratům. Do "Evropy" chtějí všichni, každý trochu jinak, do Iráku nechtějí zcela zásadně komunisté.

V tomto ohledu diskutující zástupce ODS úplně nesouzní se svým čestným předsedou. Všichni militarističtěji zaměření účastníci obou besed pak nesouzní z veřejným míněním. To snadno Svoboda vyřešil vyjádřením, v pojetí: "Takhle to bylo vždycky a potom to bude jinak...", jinými slovy je přesvědčen, že veřejnost nakonec akceptuje co už se stalo.

Obávám se, že to pravda není, i když s tím jemu podobní kalkulují. Nejedná se o akceptaci, nýbrž rezignaci. Svoboda také pronesl myšlenku, rovněž demaskující jeho egoistický přístup k problémům. Chce totiž do EU proto, aby si "on a ostatní mladší" stačili ještě něco užít, i když tíhu transformace na počátku pocítí především staří.

V souvislosti s látkou přistoupení připomněl Jiří Podzimek "brutální", ale lapidární výrok Miloše Zemana, "Do hrobu a EU musíme všichni." V souvislosti s přímou volbou prezidenta pak zaznamenávám ještě myšlenku Jaroslava Zvěřiny: "Přímá volba není zárukou dobré volby." Jednoduché, leč pravdivé konstatování.