Skončí také ještě mnohem dražší úsilí o vybudování obydlené mezinárodní kosmické stanice (ISS)? Pokud jde o náklady a smysl, je stejně pochybná jako raketoplán. Tyto dva programy jsou jako zrcadlové obrazy. Kosmická stanice byla plánována hlavně proto, aby měl raketoplán kam létat, a lety raketoplánu pokračovaly hlavně jako obsluha stanice. Tři členové posádky - "Expedice Šest" v žargonu NASA - zůstávají na kosmické stanici. Pravděpodobně je bude muset přivézt zpět ruská raketa. Nakolik je moudré je nahradit novou posádkou - to je v nejlepším případě pochybné. Ztráta druhého raketoplánu znamená, že NASA musí být kompletně přestavěna - ne-li zrušena, a nahrazena novou agenturou s novým posláním.

Proč se NASA držela tak dlouho raketoplánu? Jeho koncepce je tři desetiletí stará. Jeho hlavní motory, které byly odzkoušeny poprvé koncem 70. let, používají o stovky pohyblivých součástek více než raketové motory nové konstrukce. Křehké destičky tepelné ochrany byly zkonstruovány před velkými objevy nových materiálů. Až do nedávna byly palubní počítače založeny na starých procesorech řady 8086 z počátku 80. let, na elektronice z dob "před Pentiem", jakou by si žádný své cti dbalý mládenec nevybral ani pro provozování her.

Aby splnili nerealistické cíle, museli konstruktéři použít obrovské a drahé motory. Sověti také postavili raketoplán s názvem Buran, se skoro stejnými rozměry a kapacitou jako americký. Buran vyletěl na oběžnou dráhu jednou a pak byl projekt zrušen, protože byl nesmyslně drahý a nepraktický. Ale v americkém systému právě vysoké náklady učinily raketoplán politicky atraktivní. Každý start přijde na 500 milionů. Dodavatelé kosmické a letecké techniky jsou rádi, že jsou starty tak drahé.

Během dvaceti let používání měly raketoplány řadu problémů - poruchy motorů, poškození destiček tepelné ochrany - které taktak nezpůsobily další neštěstí. S tohoto důvodu navrhovali někteří analytici, aby byl program raketoplánu utlumen, náklad aby na oběžnou dráhu vynášely o mnoho levnější rakety bez posádky a na jedno použití, a aby NASA postavila malé "kosmické letadlo" jen pro lety s posádkou, které by se používalo tam, kde je skutečně potřeba vyslat do kosmu lidi.

Jednorázové rakety mají také poruchy. Minulý měsíc explodovala při startu francouzská Ariane. To, že NASA vytrvale na každý let vysílala raketoplán s lidskou posádkou, znamená, že riskovala vzácné lidské životy pro jednoduché úkoly, která by snadno mohly provést automatické přístroje. Přechod na rakety bez posádky pro dopravu nákladu na oběžnou dráhu a na malé kosmické letadlo pro ty vzácné případy, kdy jsou tam opravdu potřeba lidé, by skutečně snížil náklady. Proto proti takové reformě dodavatelé lobbují. Boeing a Lockheed Martin si rozdělili zakázky na raketoplán přibližně na polovic prostřednictvím konsorcia s orwellovským názvem United Space Alliance (Spojená kosmická aliance).

Rozumný člověk by se mohl hlasitě smát nápadu, že ačkoliv školní autobusy se vyměňují každých deset let, raketoplán měl sloužit 40 let. Ovšem "předáci" ("primes"), jak se říká velkým dodavatelům NASA, si nemohli vynachválit zrušení Space Launch Initiative, protože jim to slibovalo do nekonečna bohaté platby za raketoplán.

Stejně zásadní otázky, na jaké se nikdo neptal v případě raketoplánu, zůstávají bez odpovědi také pokud jde o kosmickou stanici. Ta vytváří miliardové zakázky ze státního rozpočtu pro Kalifornii, Texas, Ohio, Floridu a další státy. Všechny vědecké experimenty na stanici by mohly být provedeny daleko levněji na sondách bez posádky. Jediný výzkum na stanici, kdy je nezbytná lidská posádka, je "kosmická biologie", čili studium reakce lidského těla na pobyt v kosmu. Kosmická biologie je užitečná, ale aby byli astronauti na stanici hlavně proto, aby si mohli vzájemně měřit puls, to je dost okrajový cíl za tak astronomickou cenu.

Po 20 let jsme v americkém kosmickém výzkumu zapřahali vůz před koně. NASA usilovala o složité lety s početnou posádkou bez toho, aby nejprve vyvíjela levný a spolehlivý prostředek pro dopravu na oběžnou dráhu. Nyní musí být důraz na konstrukci nového systému, s nižší cenou a spolehlivého.

Gregg Easterbrook napsal pět let před katastrofou Challengeru do časopisu Washington Monthly, že startovací rakety raketoplánu nejsou bezpečné.

Shrnutí argumentace z článku z časopisu Time připravil Jiří Hudeček