Tento "pinterismus" není nic nového. Už před druhou světovou válkou a během ní si George Orwell povšiml pacifismu u anglických intelektuálů a charakterizoval ho jako "nenávist vůči západní demokracii a obdiv vůči totalitě".

Harold Pinter není člověk, který by se přidal k Talibánu, ale je duchovně spřízněn se spisovatelkou Susan Sontagovou, která charakterizovala útok z 11. září jako útok na samozvanou světovou supervelmoc, k němuž došlo v důsledku konkrétních amerických aliancí a akcí...

Tak, jak si Orwell povšiml, že je pacifismus "objektivně pronacistický", protože vytváří postoj, který pomáhá nepřátelům Anglie, antiamerikanismus je, objektivně vzato, proteroristický. Není překvapující, že nacisté podporovali v Anglii pacifismus (stejně jako Sověti aktivně podporovali v Americe protiválečné hnutí). I antiamerikanismus pomáhá vytvořit klima, v němž je terorismus omlouván.

Pacifismus vznikl kolem pojmů, které sice znějí příjemně (mír, láska, nenásilí), ale jsou v podstatě podvodné, protože jsou nerealistické.

A role Spojených států byla během celého dvacátého století nesmírně pozitivní. "Američané zachránili Evropu před barbarstvím ve dvou světových válkách. Postavili se sovětskému komunismu a mírovým způsobem ho porazili. Vyvolali postupnou likvidaci čínského komunismu, vytlačili Irák z Kuvajtu a pomohli Británii znovu získat Falklandy. Amerika zastavila masakrování na Balkánu, zatímco Evropa váhala," cituje autor komentátora listu Times Briana Appleyarda.

Ano, argumentuje dále autor, každý dobrý skutek si vlastgně zaslouží trest. A antiamerikanismus - anebo alespoň některé jeho rysy - jsou prostě přirozeným důsledkem závisti, v důsledku toho, že od dob první světové války jsou Spojené státy nejlepší a nejmocnější zemí na světě. Když je někdo vynikající, vyvolává to nenávist. "Energie americké přítomnosti na světě," cituje autor Henryho Fairlieho, "se svět obává a zároveň ji vítá, protože Amerika rozvolňuje zavedené formy z minulosti."

To vyvolává velké množství kulturní úzkosti. Právě proto si zřejmě tolik lidí stěžuje ze zahraničí na jedovatý vliv "vulgární" americké kultury.

Je pravda, že evropský antiamerikanismus (na rozdíl od třeba arabského) není příliš hluboký. Ale to nás nemůže utěšovat, míní autor. Protože je to jako infekce: začíná to jako drobnost a pokud zůstane infekce neléčena, začne ohrožovat život.

Není také pravda, že domácí americký antiamerikanismus je jen energickou formou sebekritiky. Antiamerikanismus je založen na nepřátelském moralizování, a tak sebekritiku vlastně likviduje. Nahrazuje politickou realitu utopickým fantazírováním.

Státy totiž, které mají velkou moc, mají také velkou odpovědnost. Liberální režimy na toto poučení však mají často tendenci zapomínat, a to na vlastní nebezpečí. Britské impérium se - bohužel - rozpadlo hlavně proto, že uprostřed dvacátého století už si Británie nepřála světu vládnout - přála si, aby ji svět měl rád. Úsilí o to, aby vás svět měl rád, je známkou rozkladu odvahy a známkou nebezpečné ztráty sebedůvěry. Američané si snad teprve nyní uvědomují, že - jejich - nejmocnější stát na světě nemůže být milován.

Kromě vln antiamerikanismu těsně po 11. září poskytl svět USA také množství sympatií. Část z nich byla čistě sentimentální: protože se Amerika octla v postavení oběti. Potíž je, že Amerika se nespokojila s tím, zůstat obětí, a tak sympatie ztratila.

Příčinou terorismu jsou teroristé, nic víc. A teroristé se množí, když selže autorita - když moc odmítá plnit povinnosti, které moc má.

Antiamerikanismus bývá podle Henryho Fairlieho nejsilnější, když Amerika sama o sobě pochybuje. A tím Spojené státy trpěly skoro po celých posledních padesát let.