Těsně před pasovou kontrolou jsem se naposled rozloučil s rodiči a jal se hledat bránu B1, od níž mělo startovat letadlo do Amsterodamu. Našel jsem ji velmi brzo, ale byla ještě zavřená, a proto si zašel na poslední český záchod.

Přes kontrolu jsem nechtěl jít jako první, nevěděl bych, co mám dělat. Chvilku jsem si počkal a pak vyrazil.

V čekací hale si proti mně sedli kluci asi tak mého věku, z nichž jeden působil dojmem ostříleného cestovatele. Vzhledem k mé obavě ze Schipholu a hlavně z tamního vyřizování palubního lístku jsem se s nimi dal do řeči.

Můj odhad byl správný - ten kluk, kterého jsem ohodnotil jako zkušeného cestovatele, měl opravdu za sebou pár letů, a tak jsem ho poprosil, aby mi pomohl. Souhlasil, oba prý letí do Tampy a v Amsterodamu mají dvě hodiny času. A pak už začala anabáze, o níž jsem nevěděl, kde vlastně skončí, ale přesto jsem pevně věřil, že nějakou shodou náhod nakonec dorazím do Glasgow.

Na palubě letadla to bylo super. Letušky byly moc milé a krásné, což se nedá říct (zejména to druhé) o letuškách KLM při cestě do Glasgow. Ale nepředbíhejme. V letadle ČSA jsem měl štěstí, že jsem seděl u okénka. Sice bylo jak na potvoru nad křídlem, ale něco přece jen vidět bylo. Asi nejlepší byl start, kdy mě přetížení úplně fantasticky zatlačilo do sedadla.

Přemýšlel jsem, jak se asi kosmonauti cítí v raketoplánech, kde akcelerace bývá mnohonásobně větší - než vyletí do vesmíru, musejí být na placku. Sranda taky byla, když ještě před startem letušky předváděly, jak se chovat při mimořádných situacích. Viděl jsem před sebou dvě a musím říct, že ruský balet proti nim nemá šanci. Jejich pohyby i mimika byly tak sehrané, až mi to přišlo spíše jako pobavení pro cestující, než nějaká pomoc.

Skvělé bylo, když jsme vyletěli nad mraky. Zrovna vycházelo slunko a oblaka pod námi byla krásně osvětlená. K tomu dobrá snídaně, menší pohupování letadla - to všechno dávalo pocit naprosté, ničím nerušené pohody, která až uspávala. Navíc, (asi) nad západním Německem se vyjasnilo, takže bylo vidět na zem. Jenže vzhledem k tomu, že jsme letěli v deseti kilometrech, nebylo vidět nic menšího než pořádně velká města.

Pak už jsme se začali mírně stáčet a kapitán zahájil přistávací manévr. Při klesání bylo stále jasno a já si mohl prohlédnout Holandsko, které přesně odpovídalo tomu, o němž psal Karel Čapek. Všude samá rovina, a hlavně voda - spousta vody připomínající obrovské rybníky, jejichž střed protíná silnice postavená na podobném náspu, na kterém u nás jezdí vlaky.

Když jsme přistáli, hezky dlouho jsme ještě popojížděli po ploše, než jsme "zaparkovali" u nějaké brány. Po vystoupení z letadla jsem se přidal ke klukům-cestovatelům a společně jsme se jali hledat přepravní přepážku. Kdyby člověk nevěděl, že přiletěl opravdu do Amsterodamu, mohl by si myslet, že přiletěl někam do Ameriky, či Británie. Holandština totiž skoro není vidět, všude samá angličtina, ostatně není se čemu divit - anglicky přece jen vládne víc lidí než holandsky či vlámsky.

Po vyjití z přepravního tubusu (nebo jak se říká té věci, kterou se chodí do a z letadla) člověka na Schipholu čeká celkem šok. Vidí chodbu, která se táhne od nekonečna do nekonečna, kilometry jezdících chodníků a hlavně davy lidí, kteří všichni spěchají někam do světa. Ale abych tak úplně nestrašil - všechno je perfektně značené, i naprostý ignorant by se zde musel vyznat. Navíc nám přálo štěstí - přepravní přepážka byla hned vedle východu D7, z něhož jsme vyšli.

Pepa, jak se jmenoval cestovatel, kterého jsem si odchytil, si vybral nejhezčí dívčinu, která zde obsluhovala a podal ji moji letenku. Ani nemusel nic říkat, holka sama věděla, že v Praze asi mívají binec, který musí řešit ona a prakticky bez řečí a s úsměvem mi vypsala palubní lístek. Zatímco něco bouchala do počítače, přečetl jsem si její jméno na visačce, kterou měla na klopě sáčka.

Doslova mě fascinovalo její příjmení, jež mě zároveň utvrdilo, že jsme opravdu v Nizozemí. Znělo totiž van der Kaajn. Nevím, možná je v Holandsku stejně běžné jako Novák u nás, ale pro mě znělo tak exoticky, že jsem si při jeho vyslovení prostě musel představit koloniálního pána kdesi na Jávě, kterak dohlíží na armádu kuliů, kteří mu z plantáží sklízejí kakaové boby.

Když bylo vše vyřízeno, kluci si zašli zakouřit. Měl jsem ještě chvíli čas, a tak jsem je doprovodil a poděkoval jim za ochotu, kterou mi věnovali. Povídali jsme si o našich cestách, které se za chvíli rozejdou a my skončíme každý na jiném konci světa. Oni vyrazili do Tampy za kamarády (mají totiž před sebou poslední rok školy a vzhledem k tomu, že tento semestr nemají co na práci, sbalili se a vyrazili do světa) a já do Glasgow za studiem.

Stejně je to zvláštní, lidi, co se nikdy neviděli, se zčistajasna na dvě hodiny sejdou, perfektně si rozumějí a pak se zase musejí rozloučit, aby se už asi nikdy nepotkali. No, možná přeháním, náhoda je blbec a oni navíc byli z Brna, což nemám zase tak daleko na to, abych je už nikdy neviděl.

Pak už jsem musel opravdu běžet, a tak jsem klukům popřál šťastnou cestu a Petrovi, jak se jmenoval ten druhý, co také letěl poprvé, aby se mu splnil sen, totiž, aby měl pěkné počasí, které by mu dovolilo vykoupat se v oceánu. Blížil se můj "boarding time" a já pořád šel chodbou, která vypadala, že snad nikde nekončí. Dal jsem se do běhu a jestli můžu doporučit nějakým masochistům originální těšící prvek, běhejte přeplněnou halou Schipholu na "gejt" D31. Ten je totiž, chudák, úplně, ale úplně na samém konci chodby D.

Když jsem konečně zcela zadýchán a zpocen dorazil k jednatřicítce, zjistil jsem, že Holanďani jsou poměrně laxní, co se týče přesného času. A tak jsem se usadil pohodlně do křesílka a čekal na příchod úřednictva. No, tak pohodlné to nebylo, stále jsem totiž měl strach, že něco zvořu a že jsem u špatné brány. Nicméně asi po pátém zkontrolování palubního lístku jsem si řekl, že jsem nejpravděpodobněji na správném místě a že mi asi nezbývá nic jiného než čekat.

Konečně jsem dočkal, přišly dvě slečny, které mezi sebou sdělovaly samé chchchch a začaly nás pouštět ke vchodu do letadla. Můj lístek byl taky v pořádku, a tak jsem se po projití "rourou" mohl pozdravit s letuškou v oblečku KLM. Poněkud mě překvapil její věk - těžko by se mohla srovnávat s děvčaty z ČSA, která byla asi tak stará jako já, možná jen o něco málo starší. Ani druhá letuška nebyla zrovna nejmladší, společnost už asi obě odklidila na takovou zastrčenou trasu, kterou je linka Amsterodam - Glasgow.

Když jsem viděl obě dámy vedle sebe, okamžitě se mi vybavila reklama na holandský sýr - kdyby si obě oblékly nizozemský kroj, k tomu slamák a dřeváky, byly by naprosto dokonalé. Bohužel je nenapadlo, aby své služby reklamním agenturám nabídly, a tak skončily u KLM.

Letadlo na mě žádný velký dojem neudělalo, jednalo se o Fokker 100, který zevnitř připomínal spíše trochu větší autobus. Navíc jsem seděl do uličky, takže jsem byl asi zklamaný i z malého výhledu. Přesto jsem pár věcí zahlédl a skoro pokaždé to stálo za to.

Nejprve jsme pěkně dlouho rolovali po ranveji. Ale co bylo nejlepší - ranvej přemosťovala osmiproudou dálnici. Z pohledu řidiče jedoucího po ní to musí být neuvěřitelný zážitek, úplně klidně si nad ním přejíždí letadlo. Navíc to určitě není ojedinělý úkaz, právě "naše" ranvej dokazovala, že Schiphol je jedno z nejrušnějších letišť na světě - před námi startovalo jedno letadlo a v okamžiku, kdy náš pilot dovedl svůj stroj na jeho místo, řadilo se za nás další. Navíc holandská dálnice nezklamala - během těch asi pěti vteřin, během kterých jsme ji přejížděli, jsem uviděl typického Holanďana, tak jak jej známe my. Ano, i v říjnu vyrážel na dovolenou, jak jinak než s karavanem.

A pak bylo vše jako s ČSA - balet letušek, rychlý start a stoupání nad mraky. Při vzletu jsem litoval, že nesedím u okénka, bylo nádherné počasí nad Severním mořem svítilo slunko jak někde na Riviéře, což zaručovalo maximální viditelnost. Raději jsem se tedy věnoval občerstvení, které mi bylo nabídnuto. Královská letecká společnost opět zklamala, se snídaní českých aerolinek se to nedalo srovnat.

Po asi třičtvrtě hodině letu jsme se ocitli nad britskými ostrovy a stalo se to, co jsem očekával a na co mě každý připravoval. Všude pod námi ležely šedivé mraky, z nichž buď pršelo anebo do pěti minut mělo začít pršet. Jak jsme se však blížili k cíli cesty začalo se vyjasňovat a když kapitán započal letadlo navádět na Glasgow (mimochodem pěkně střemhlav), roztrhala se oblačnost úplně a já poprvé v životě viděl britskou krajinu.

Pod námi se objevily menší kopečky, krásně zelené louky, sem tam trsy stromu a miniaturní silničky. A právě po jedné z nich jelo auto, ovšem jelo vlevo, po straně, na kterou si budu muset ještě chvilku zvykat.

Po příletu do Glasgow začalo teprve docela dobrodružství. Cedule pro non-EU mě navedly k úřednickému šimlovi, starému imigračnímu úředníku, který měl rozhodnout o tom, zda budu vpuštěn do země anebo zda nastoupím do zpátečního letadla.

Je to docela ponižující, člověk si připadá jako nějaký druhořadý občan. No, ale stejně si připadají i Američani nebo Kanaďani. I když pochybuji, že těch se úředník ptá, jestli mají dost peněz na pobyt, kde budou bydlet atd. Když to ale beru zpětně, můj pohovor byla docela sranda. Byrokrat (mimochodem, ukázalo se, že je to docela vstřícný pán) se mě ptal, co budu vlastně v Británii dělat.

Vysvětlil jsem mu, že budu studovat, jemu se ale nezdála délka pobytu, podle něj byla moc krátká. Chtěl proto vidět zvací dopis, ale ani to mu nestačilo, ptal se na peníze. Takže jsem ho přečůral - začal jsem vytahovat hotovost rozstrkanou všude možně. Když viděl, že jsem vytáhl asi tři sta liber a hodlám v tom pokračovat, zarazil mě a zeptal se mě, zda mám představu kolik stojí třeba ubytování, jídlo a tak. Odpověď (mimochodem, rozhovor probíhal asi takhle - on: "blablabla", já: "more slowly, please" on: "bla (vteřina pauzy) bla (další vteřina pauzy)" atd.) ho asi uspokojila, a tak mi dal razítko do pasu s možností pobytu zde do konce ledna 2003.

Postoupil jsem dál, už na mě čekal policajt, který jako by z oka vypadl Cowleymu z Profesionálů, jenom možná nebyl tak šedivý. Mimochodem, právě jeho zjev mě utvrdil, že tohle je OPRAVDU Velká Británie. Ten se se mnou moc nebavil, jenom se pořád usmíval a ptal se mě, co budu studovat. Když jsem řekl, že Slavonic studies, tak se podivil, zase se usmál a popřál mi šťastný pobyt (nebo něco takového). A já konečně mohl vstoupit na skotskou půdu.

Kus za policajtem se nacházel pás, po němž opuštěně přejížděl můj bágl, který jsem drapnul, hodil na vozík a šel dál. Opět jsem musel podstoupit okliku pro druhořadého člověka z neunie, která mě přivedla k celníkovi. Toho jsem jenom pozdravil a když jsem viděl, že po mně nic nechce, pokračoval jsem dál.

A dál už byla pouze čekací hala, kde mě čekal můj učitel pro nadcházející semestr - Jan Čulík.