Je to přece důkazem, že něco opravdu vážného nefunguje v organizaci, jejímž cílem bylo "sblížit" národy Evropy. Jak to, že bylo nutno otázku opakovat dvakrát?

Na takovou zjevnou hluchotu evropských občanů reagují politikové často klasickou taktikou Angličana v zahraničí - položte tu otázku znovu, ale tentokrát hlasitěji.

Fungovalo to v Dánsku v roce 1993, poté, co Dánové poprvé odmítli Maastricht. A fungovalo to tentokrát i v Irsku, poté, co loni Irové odmítli smlouvu z Nice. Avšak každý demokrat by tím měl být znepokojen.

Plebiscitu je jistě možno zneužít - viz nynější referendum Saddáma Husajna - ale referendum bývá cennou zárukou práv občanů.

Konání referenda by se mělo omezit na nejdůležitější otázky, jako vstup do EU, nebo přijetí jednotné evropské měny. To ale neznamená, že lze loňské odmítnutí smlouvy z Nice v Irsku bagatelizovat jako bezvýznamný protest. Loni hlasovali Irové proti smlouvě z Nice právem. Rozdělení hlasů a komisařů podle smlouvy z Nice je v neprospěch malých států, jako je Irsko. Stejné usilí dát velkou moc velkým státům je zjevné i při plánech na voleného prezidenta EU.

Druhým důvodem, proč bylo loňské odmítnutí smlouvy z Nice v Irsku legitimní, je to, že vedoucí představitelé EU se nevyjadřovali úplně poctivě o nákladech rozšiřování EU a kdo to břemeno ponese. Stagnace německé ekonomiky znamená, že je nutnost zreformovat Společnou zemědělskou politiku naléhavější než dosud.

Evropští politikové - a typickým příkladem je Tony Blair, když váhá ohledně eura - příliš často zacházejí se svými občanyt jako s idioty, které je nutno zmanipulovat, než jako s občany, které je nutno inspirovat.

Rozšíření EU do východní Evropy je hluboce v zájmu celého kontinentu. Avšak irští voliči loni právem poukázali na nedostatečnost příprav pro rozšíření EU a na [nízkou] kvalitu vedoucích představitelů EU.