Pociťoval jsem tento stav věcí na světě jako dost velkou křivdu, když jsem žil za komunismu v Československu. Proč mám být otrokem, rukojmím, režimu šílenců, kteří se zmocnili vlády v mé zemi proti vůli většiny obvyvatel a zotročují je beztrestně, jen proto, že ze zahraničí na ně nikdo nemůže? Podobné pocity měl protektorátní český prezident Emil Hácha, který kdesi o Hitlerovi konstatoval (cituji po paměti) "Zavřeli nás do jedné místnosti s šílencem a nikdo nám nepomůže - musíme to vydržet."

Skutečně mě velmi dojímalo (myslím to ironicky), když mě za komunismu navštěvovali v Čechách svobodní Američané a vysvětlovali mi, že není přípustné do české "politiky" zvnějšku zasahovat, protože přece každý národ, každá část světa, má právo na svou vlastní kulturu a útlak chartistů v Československu a zpitomělá konformnost většiny národa, bojícího se Stb, to je přece jen takový místní český, východoevropský folklór, který Američané musejí respektovat, nemohou tomuto kulturnímu prostředí vnucovat své hodnoty. To je, argumentovali Američané (v Čechách to tehdy taky silně platilo), jako bychom v těchto zemích přesvědčovali lidi, že nemají kouřit. Kouření je silnou součástí jejich etnické kultury (něco podobného jsem se tuhle dočetl v anglickém turistické průvodci o Tunisku) a v žádném případě místní lidi nesmíme upozorňovat, že kouření způsobuje rakovinu - to bychom urazili jejich etnické cítění.

Ze stejných politicky korektních důvodů nezasáhly před nedávnem v Londýně britské sociální pracovnice ve prospěch africké holčičky Victorie Climbié, kterou její teta s partnerem brutálně umučili k smrti. Holčička se v přítomnosti tety nekontrolovatelně třásla - strachem - londýnské sociální pracovnice to interpretovaly jako "charakteristicky etnické vyjádření respektu" - nereagovaly a na záchranu života ubohé holčičky neudělaly nic.

Myslel jsem, že je nám, lidem v České republice po drastických zkušenostech z komunismu snad už docela jasné, že svoboda a lidská práva jsou nedělitelná a platí všude stejně. Mluvili jsme o tom v Čechách často, když nám bylo s kamarády tak asi čtrnáct let: už tehdy jsme uzavřeli diskusi o tom, že posadí-li někoho holou zadnicí na rozpálenou plotnu, každého to bolí stejně, bez ohledu na jeho "kulturní zázemí".

Byl jsem tedy docela překvapen, jak rychle se tyhle věci zapomínají, když jsem se v diskusích s jedním českým novinářem - stážistou v Glasgowě a dalšími studenty v polovině devadesátých let začal dovídat, že "ženská obřízka v afrických a asijských zemích pro tamější ženy není tak strašná, jaké by to bylo v Evropě, protože ženy v těchto zemích jsou na tu obřízku kulturně navyklé". Podobně prý zloděje, kterému useknou v Saúdské Arábii ruku nebo nohu, ho to vlastně prý tolik nebolí, jako by to bolelo třeba Němce. Za rozšíření pitomostí tohoto druhu v novější době v českém prostředí, pitomostí, které jsou srovnatelné s tvrzením Američanů v sedmdesátých a v osmdesátých letech, že musíme respektovat komunistický útlak ve středovýchodní Evropě, protože je to taková "milá místní etnická, folklorní libůstka", můžeme zřejmě hlavně poděkovat "relativistům", jako je Václav Bělohradský.

Tak se mi otevírá kudla v kapse, když slyším argumenty, že útlaku Saddáma Husajna v Iráku či královské rodiny v hrůzné Saúdské Arábii místní lidé vlastně "rozumějí" a že jim to vůbec "nevadí" a že vnější zásah proti režimu by byl nepřípustnou intervencí. A vůbec, řeči o vražednosti iráckého či saúdského režimu, to je přece jen účelová propaganda.

Ano, vím, že světoví vládci nerozhodují podle principů etiky a humanity, ale čistě podle sobecky formulovaných státních zájmů. Vím taky, že nynější plánovaný zásah Spojených států proti Iráku je víceméně účelovou akcí, zaměřenou na posílení postavení amerických konzervativců před tamějšími nadcházejícími volbami. Prezident Bush odvádí také pozornost od skutečnosti, že se mu nepodařilo zlikvidovat al Qaedu ani chytit Osamu bin Ladena.

(Docela výstižně to vyjádřila ve čtvrtečním Guardianu karikatura George W. Bushe od Steva Bella, který na jeho obrázku pracně smolí dopis; text dopisu, s pravopisem školáka ze druhé třídy zní takto:

Saddam - u r a piece of crap u will die. We r gonna git yuroil yew dog. I need it to offset tax liabilities thanx beater god PS Dick'n Don send thur regards Dere Ma Lookitme I kin write my name in real time without lookin at the paper. Evryone wants to shake my hand. You would neverguess the deep shit I em in without this great for for peace, ma, yur lovin son Bimbo X

[Saddáme ty sy hovno umřeš Dosta neme tvojy ropu ty svynjě. Potřebuju jy na svý danje díkybo hu. Dick a Don posýlají pozdravi. Mylá mamynko po ďívejse umym se podepsat v reálnym čase i bez koukáňí na papýr. Bil bich v pjeknym průseru, kdibich nemněl tuhle velkou mýrovou válku, mamy. Tvůj mylující syn hlupáček. Posýlám pu su])

And yet - A přesto: Neschvaluji sice, aby si Američané dělali po světě, co se jim zalíbí, jen proto, že tím chtějí posílit svou hegemonii a někteří politikové vyhrát volby. Avšak vrahové by neměli zůstávat u moci. Je něco obscénního na tom, víme-li, že vládnou po světě diktátoři, kteří vraždí tisíce svých občanů, a my s nimi čile obchodujeme. "Smrt každého člověka mě umenší, neboť jsem součástí lidstva. Nikdo není ostrov. A ty se nikdy neptej, komu zvoní hrana, tobě zvoní," napsal anglický alžbětinský básník John Donne.

Mezinárodní společenství by mělo vyvíjet nátlak a organizovat akce, aby vražední diktátoři nezůstávali u moci. Proč mají být jejich obětí bezbranní lidé? Jistě je to obtížné: jak jsme se poučili z tzv. "humanitárních válek" posledních let, žádný národ není ochoten prolévat krev svých mladých mužů, pokud není ten samý národ ve své existenci smrtelně ohrožen. Takže nic udělat nejde?

Naštěstí se přece jenom proměňuje pojetí mezinárodního práva, které se poslední dobou stále více snaží trestat výjimečné, obrovské, zločiny proti lidskosti. Proto byl zřízen mezinárodní soudní dvůr - který však odmítají i Spojené státy (chystající se nyní zasáhnout proti Iráku) i Česká republika.