Dostane-li se novým politikům ve středoevropských zemích možnosti využívat sdělovací prostředky, "požadavky demokratizace začnou být jaksi méně důležité" než politické aspirace, jako je potřeba vyhrát volby, změnit politickou kulturu či vytvářet vědomí soudržného národa.

Z tohoto hlediska, argumentuje Milton, "pomalé vytváření nových ústavních pořádků" "umožňuje přežívání starých organizačních forem a doprovodných institučních vztahů, které umožňují pokračování nedemokratického politického chování a nedemokratické kontroly."

Před rokem 1989 byla podřízenost sdělovacích prostředků státní moci v zemích sovětského bloku většinou dobrovolná, tj. vycházela z iniciativy samotných novinářů. Pravidla ohledně toho, co bylo za komunismu přijatelné tisknout, většinou realizovali z vlastní iniciativy sami novináři a šéfredaktoři: k přímým zásahům do práce sdělovacích prostředků docházelo zřídkakdy.

p> Z tohoto důvodu, argumentuje Milton, staré vztahy mezi politickými elitami a novináři a očekávání, spojovaná s těmito vztahy, je nutno rozbít, mají-li být sdělovací prostředky v postkomunistických zemích získat možnost pracovat svobodně. Avšak Milton argumentuje, že noví demokratičtí činitelé v těchto zemích nemají zájem změnit tyto existující vztahy - v nejlepším případě usilují jen o tom, vytvořit zdání, že sdělovací prostředky v jejich zemích směřují k demokracii.

Milton odmítá argument některých analytiků, že hlavní překážkou demokratizace existujících institucí v postkomunistickém světě je to, že to bývaly specielně "komunistické" instituce a že podmínky přechodu od autoritářských společností střední Evropy a bývalého Sovětského svazu jsou nesrovnatelné s přechodem od autoritářských společností v jižní Evropě či v Latinské Americe.

Milton argumentuje, že hlavní překážkou pro demokratizaci existujících institucí v postkomunistických zemích je samotná podstata těch institucí, nikoliv jejich "komunistická", "leninská" minulost. Reformovat už existující instituce je obtížné v důsledku charakteristických rysů jejich organizační struktury. Milton ilustruje tento svůj argument příkladem z Tchajwanu. Od konce čtyřicátých let až do konce osmdesátých let vládl na Tchajwanu autoritářský systém, který byl organizačně velmi podobný komunistickým systémům ve střední Evropě, i když se od nich ideologicky radikálně odlišoval.

A v devadesátých letech došlo na Tchajwanu k obdobnému vývoji jako ve střední Evropě: tchajwanští politikové se snažili získat vliv a kontrolu nad sdělovacími prostředky ve své zemi způsobem velmi podobným tomu, jak to činili politikové ve visegrádských zemích.

V historické analýze zkoumá Milton vládní politiku vůči sdělovacím prostředkům v Československu, v Polsku a v Maďarsku před rokem 1945. Zjišťuje, že politikové v těchto zemích vždycky usilovali o kontrolu a ovládání sdělovacích prostředků. Argumentuje, že "dnešní chování středoevropských politiků vůči sdělovacím prostředkům je zakořeněno v něčem hlubším než jen v komunistické minulosti."