"Vox populi - vox dei (hlas lidu je hlasem bohů)" platilo v počátcích tehdejších demokracií, kdy byla hlavní rozhodnutí týkající se věcí veřejných příjímána hlasováním svobodných občanů na akropoli.

Vojenští hodnostáři, správci komunálních pokladen a z počátku i chrámoví kněží se rozhodnutím lidu museli řídit. Chtěl li vojevůdce vytáhnout do války proti jinému státu musel o potřebnosti a přínosnosti této války napřed přesvědčit své spoluobčany. Jinak by mu ostatně nešli bojovat. Stejně tak museli o potřebnosti výstavby knihovny, lázní nebo jiného objektu přesvětšit většinu spoluobčanů příslušníci dnes bychom řekli lobbyistických skupin, kteří stavbu požadovali. Nestačilo jim jen ovlivnit strážce pokladny. Ostatně i ten musel vždy vysvětlovat a přesvědčovat když něco měnil na daňové a hospodářské politice komuny.

Ani kněží nebyli dlouho výjimkou. Nutnost výstavby chrámu příslušného kultu museli nějak vysvětlit - byť i za pomoci slibů o náklonnosti bohů - případně výhružkou božím trestem.

Pak se to ale nějak zvrtlo. Zpočátku vše vypadalo nenápadně. Uchazeči o výkonné funkce si začali úspěšně kupovat přízeň voličů veřejnými hrami a hostinami. Když tuto moc obdrželi započala etapa koncentrace majetku a dnes bychom řekli akvizic výrobních podniků. O to aby vše procházelo hladce se dlouho staral osvědčený princip chlebů a her pro staré i nové bezzemce. Proto aby co nejdéle "drželi hubu" a umožnili procesu koncentrace majetku a moci postoupit co nejdále.

Občané řeckých měst a později i Říma po čase - a dlužno dodat že pozdě - zjistili, že jejich hlas má váhu štěrku, který byly sypány cesty. Dalo se po něm beztrestně šlapat. O consulech již nerozhodovalo provolání lidu, ale náklonnost dvou veledůležitých skupin: držitelů zbraní neboli vojáků a držitelů obilí neboli statkářů. Respektive klik sestávajících z představitelů legií a držitelů půdy a obchodníků s obilím. Vzájemně se bez sebe neobešli. Statkáři potřebovali vojáky k udržení dosaženého státu quo i za cenu násilí. A vojáci zase potřebovali zásobování aby mohli úspěšně provádět další válečná tažení z jejichž výnosů byl částečně krmen a baven i lid bez pozemkových držav. Ale sloužících hlavně k dalšímu bohatnutí a vydělování vojevůdců a nové vládnoucí vrstvy od běžných občanů. O moc spolu soupeřili skupiny sestávající z několika vojenských velitelů, latifundistů a obratných finančníků. Účty za jejich kampaně platila drtivá většina řemeslníků obchodníků a z počátku ještě existujích malých sedláků, kteří byli stále více zatěžování daněmi. Daněmi o jejichž vypsání nemohli v podstatě rozhodovat stejně jako v podstatě nikoho nezajímal jejich názor na to jak jsou utráceny.

A pak přišel Gaius Julius Caesar. Napřed jako schopný koloniální obchodník. Za svého pobytu v cizině vyrostl v ještě schopnějšího vojevůdce. Až jej přestalo bavit se o moc dělit. A nechal se za podpory armády se kterou přitáhl do Říma "zvolit" či spíše jmenovat diktátorem. Jeho nástupci, kteří se nechali titulovat jeho jménem pak význam funkce diktátora přivedli do podoby pod kterou se nám tento pojem při jeho vyslovení vybaví i dnes.

Hlas lidu je již nezajímal ani pro forma. Hlasovalo se již jen Senátu. A i do něj byli po čase jmenování tak skvělí zástupci jako císařův oblíbený kůň.

Osud římského impéria i tehdejších okolních kultur by nám měl být varováním. Řím dokázal dlouho dobývat a ovládat podstatnou část tehdy známého světa. Jeho vítězná tažení a budování v té době vojensky i ekonomicky zdánlivě "nejefektivnější" organizace však byla provázena vedle budování vznosných správních a zábavních budov i ničením a zmarem. Cenou, kterou lidstvo zaplatilo za tuto "efektivní" říši byl ztráta hodnot nedozírného významu. Pobořením mnoha architektonických památek rozličných kulturních okruhů počínaje, přes zničení mnoha knihoven s cennými vědomostmi až po vyvraždění předních vědců své doby jako byl Archimédes.

Na konci pak zbyly ruiny nejen v podmaněných územích. V hromadu trosek se proměnilo i "věčné město".

Římané si nevzali poučení z varování jako dlouho úspěšné tažení početně slabšího kartaginského vojevůdce Hannibala, který překročil Alpy a vtrhl na Apeniny. Nebýt malé bojové schopnosti spojeneckých Etrusků by možná i hrdý Řím pokořil. A hlavně legendárního povstání porobených otroků vedených gladiátorem Spartakem, který třikrát prošel a vydrancoval celý apeninský poloostrov, zmocnil se odznaků Římské moci a byl až na devátý pokus poražen za pomoci legií stažených ze všech koutů impéria.

Římští vůdcové nebyli schopni sebreflexe - analýzy problematických momentů vývoje svého státu. A římský lid již neměl moc jejich chování korigovat. Souběžně s koncentrací moci a majetku probíhal ve společnosti proces dělení nejen na ty majetné a nemajetné. Oddělili se od sebe i skupiny pro něž byl osod impéria jejich osudem - těch však bylo málo. A masy lidí, kterým v podstatě mohlo být jedno kdo vládne protože se měly je více či méně špatně. Pro ně Řím nebyl vlastí, ale tyranskou institucí, která je jen vysával ve prospěch úzké vrstvy bohatých a mocných. Protože neměli možnost na tom nic měnit nebo korigovat, neměli také žádný důvod systém a stát bránit.

Nakonec přišli Vandalové a jiné barbarské kmeny, aby Řím bez větších problémů vyvrátily. Nikdo jim nekladl odpor. Pro většinu Římanů již Řím nebyl jejich říší, ale útvarem v majetku úzké vrstvy za jejichž privilegia a bohatství nikdo nechtěl bojovat. Ani žoldnéři najatí ze všech koutů impéria za příslib občanství. Řím padl také proto, že byl vnitřně rozložený a slabý. Při mohutné koncentraci majetků mezi malé skupinky mocných se již přestávalo vyplácet obdělávat půdu. Víc se dalo vydělat na spekulacích s uměle vyvolávanými nedostatky. Obrovské prostředky také spotřebovávaly vnitřní boje, které jen prohlubovaly krize v potravinách a jiných komoditách, protože více lidí bylo vázáno ve správních intrikách něž ve výrobě.

A tak padla i velká a slavná Římská říše jejíž konec provázely hlad, a zplanění téměř celého středomoří, kde se dříve potraviny a zboží vyráběly po tisících tun. Mnohé oblasti severní Afriky, které tehdy ovládla poušť jsou pusté dodnes.

Proč se ohlížet tisíce let do historie? Protože modrost je pochopením historické zkušenosti - jak tvrdívali staří latiníci. Nebo proto, že historie svoji naznalost trestá tím, že odsuzuje k opakovanému prožití hrůzných zkušeností -řekli by marxisté.

Bohyně dějin jako by se nás chystala znovu vytrestat. Nejen v podobě hord novodobých nomádů hrnoucích se jako při stěhování národů na západ a na sever. Nejen v podobě současných Hannibalů, kteří se místo na slonech řítí útočit na metropole v civilních letadlech. Leccos napovídá i o soumraku novodobé demokracie. Stačí se jen podívat na způsob slavení svátku demokracie, jak je volbám přezdíváno. V lepším případě pokládají politické elity voliče za myšlení neschopné idioty, když jim před hlasováním nepředkládají jasně formulované návrhy opatření, které by měli občané vybrat, ale jen sady více či méně tupých fotografií a grafik prezentujích ne program ale stranu nebo vůdce.

Vidíme již i strašení pomstou bohů války dnes nazývaných NATO či bohyně prosperity nazývané EU, pokud lid bude hlasovat jinak než si bohové a jejich mluvčí - kněží přejí.

Zaznamenán byl již i případ, kdy se prezidentem země, která ostatním káže o svobodě a demokracii stal uchazeč, který získal menší počet hlasů než jeho soupeř, který ale zase získal menší náklonnost mocných a bohatých.

Za soumrak systému vlády lidu lze označit i praxi, kdy strany, které před voliči deklarují jako levicové a hájící zájmy pracujících, ve své vládní praxi předvádí závody v privatizaci, deregulaci trhů a odbourávání pravidel ochraňujících právě pracující, kteří je zvolili.

Obzvláště důrazným varováním by nám měly být testovací prohlášení o nutnosti zrušit společnou zemědělskou politiku EU. Tedy systém, který byl vytvořen aby při hledání cest k vyšší efektivitě nedocházelo k nevratným škodám na půdním fondu, jež by nám při selhání tržních sil mohl být osudný. Ale hlavně systému, který tisícům lidem na venkově zaručoval aspoň jakýs takýs mechanismus zajišťující obživu výměnou za práci na které si sice nedá bohatnout, ale je nutná pro udržení životního prostředí. V požadavcích na jeho zrušení lze slyšet i hlasy na úplnou likvidaci všech fiskálních opatření na udržování sociálního smíru.

Novým varováním je i jednání o ustavení nové české vlády. Vladimír Špidla před volbami burcující voliče slovy o odtětí "Volákových žebračenek, školného a asociální politky", nyní vyjednává právě s představiteli strany, které jmenovaná opatření prosazuje. Zdá se, jako by při tom zvysoka kašlal nejen na vůli lidu, který většinově volil velmi podobné programové recepty předkládané ČSSD a KSČM.

Nadpoloviční většina voličů, kteří přišli k volbám, hlasovala proti přenášení daňové zátěže z bohatých na chudé. Proti petrifikaci peněz a moci na dědičná privilegia v podobě školného. Hlasovali pro kontrolu na legálností nabývání majetku. Pro zachování a rozšíření sociální ochrany.

Potupné podmínky, které se Špidla od ve volbách poražených a na okraj politické scény vykázaných chystá příjmout, napovídají, že jej nezajímá ani vůle vlastních straníků, kteří nechuť k Unii svobody deklarovali usnesením svého druhého nejvyššího orgánu. Koho vlastně reprezentuje - voliče, kteří chtějí větší sociální spravedlnost, straníky kteří jej pověřili realizací opatření, která by k ní měla vést, a nebo mocenské majetkové skupiny, které chtějí udržet např. daňový a právní status quo jež má k ideám rovnosti a sociální spravedlnosti hodně daleko a neumožňuje využít všech kapacit naší ekonomiky?

Najdou sociální demokraté na svém ústředním výkonném výboru dost sil aby obhájili svůj slib? Nebo nechají v zájmu uchování části prebend pro část svých vyvolených vše běžet dál až v některých z příštích voleb zvítězí strana, která se ve svých tradicích odvolává mimo jiné i na Spartaka?

Nejbližší dny ukáží nejen zda se Špidla přidal k Bushům, Blairům a Solanům, nebo následuje-li svého předchůdce Miloše Zemana, který se jako český premiér snažil "pozvednout k rozkvětu spálenou zemi" a vytvořit spravedlivější podmínky nejen pro všechny české občany - to ve funkci šéfa programové komise Socialistické internacionály.

Z malé části napoví i o tom, jestli nejen čeští zemědělci budou po čase nuceni vzít na politiky vidle. Případně jestli s těmi vidlemi nepříjdou hnáni hladem hordy z dalekého východu a jihu.

Doufejme, že Špidla jako historik bude volit moudře. Snad ví, že po konci demokracie přišel i neodvratný konec velkého Řecka i velkého Říma. I když demontáž demokracie či demontáž říše byla postupná.

Autor je redaktorem týdeníku Ekonom