Předně podle mého názoru mohli rezignovat na onu pomyslnou osu vedoucí od Národního divadla přes most Legií k pražskému Újezdu, protože to, co vyprodukovali, onen bod stejně přesvědčivě nedefinuje. Pomník je totiž miniaturní, takřka neviditelný. Aby v tomto smyslu uspěl, musel by být alespoň desetkrát větší, jenomže v tu chvíli by hmoty domů sevřeně lemující Vítěznou ulici vytvářely vůči plastice neharmonickou disproporci. Pomník by se tam skvěl jako slon v porcelánu. Naznačil jsem to již v prvním článku a potvrdil to i architekt Zdeněk Lukeš, když v reakci na můj text uvedl, že v dálkových pohledech, zejména z toho klíčového - tedy od mostu nebo z Vítězné ulice - tmavé figury mizí, působí jen jako černé čárky na mohutném bílém betonovém schodišti (navrhoval jsem v tomto případě použít dalekohled). Lukeš navíc ještě připomněl, že monumentálně pojatý pomník by zase vadil při blízkých pohledech, v kterém by byly postavy monstrózní.

Ne každé řešení je proto v daných možnostech nutně užitečné a v případě Pomníku obětem komunismu se dala zvolit zcela jiná koncepce. Autoři mohli opustit hledisko ideálního bodu, jež se v ose nabízí, a proporcemi přesto vyjít vstříc bližšímu pohledu. Pomník tedy nemusel předstírat snahu vyjít vstříc ose a mohl být umístěn i na jiném místě Petřína. Autoři se ale zřejmě domnívali, že by to nebylo dostatečně důstojné (Stalinův pomník byl také "ideálním" bodem osy, která protínala Pařížskou ulici). K tomu lze opět citovat Marii Drtikolovou: "K odstranění celého díla v poměrně blízké budoucnosti povede prozření celé české společnosti, která se jednou bude stydět za to, že podlehla mámení a sugesci,že teď, právě teď, prožíváme dobu, která je něčím jedinečná a vrcholná."

Zajímavá úvaha vede také směrem k formální přesvědčivosti pomníku, které jsem se již věnoval dříve. Možnost navrhnout pomník v abstraktní formě se jistě nabízela, ale i zde zřejmě hledisko důstojnosti pomníku sehrálo svoji roli. Podobný názor zastává i Arch. Zdeněk Lukeš: "Nedávno jsem viděl pomník se stejným námětem. Stojí na náměstí ve Valašských Kloboukách. Je to velký puklý balvan, nic víc. Je to jednoduchý symbol, ale přitom srozumitelný. Pravda, moc peněz to nestálo, někomu to může přijít málo." Je ovšem velice zaostávající názor si myslet, že abstraktní umění je něco méně hodnotného než "opilé" sochy Olbrama Zoubka. Dle mého soudu mohl stát pomník na jiném místě a v jiném, ne tak podbízivém a tendenčním uměleckém provedení.

Toto zamyšlení lze ukončit opět citací Marie Drtikolové z diskuze v Britských listech:"Nejstrašnější je pomyšlení, že obecné zákonitosti architektonické tvorby se nedají obelstít. Proto je možné již dnes naprosto přesně odhadnout, jaký bude budoucí osud památníku pánů Hoelzela, Kerela a Zoubka. Zkušení a vzdělaní architekti zákonitě podlehnou pokušení dostat se do učebnic a dělají školácké chyby."