|
10. 6. 2002
"Vášeň, co do rána zchladne." Autentický závan minulého světa, který je vlastně dnešníTo je teď celá moudrost moje: Milovat hlučnou vřavu boje, za nocí vnikat do snů žen a trochu býti zadlužen, pískat si, jak mi zobák narost, vínem si plašit z čela starost, svůj život rychle utratit, nic nezískat, nic neztratit. Vhodným způsobem připomnělo pražské nakladatelství Dokořán tím, že vydalo (v současnosti k dispozici v dotisku) básnický výbor Vášeň, co do rána zchladne, "bouřliváka" a "cynika", "rebela", "zraněnou duši" Františka Gellnera (1881 - ?1914). - "Po maturitě v Mladé Boleslavi se pokoušel Gellner studovat malířství v Mnichově, v Paříži a v Drážďanech, v Praze se nuzně živil kresbou karikatur a literární činností. Uchytil se pak v brněnské redakci Lidových novin, na začátku světové války narukoval na frontu do Haliče, kde pravděpodobně už v září 1914 padl," praví se o něm v literárních příručkách. Sympatizoval s anarchismem. Tolik jeho - krátký - život. Ani se neví, kdy a kde zemřel - tolik civilizace na začátku dvacátého století. Výbor nakladatelství Dokořán obsahuje především Gellnerovy trpké milostné verše - nestěžuje si na nedostatek sexu, ale na nedostatek lásky. Jsou to básné skeptické a antilyrické, jsou pozoruhodně mnohostranné. Neuspokojivost a nedostatečnost života je tu kontrastována s jemným, vždy nakonec zrazovaným a ničeným ideálem. Kdo ho ničí? Mnohdy i básník sám, vždyť i on je součástí onoho neuspokojivého a nedostatečného života:
Mne těší jen, že každý zbytečný je, Vždycky mě fascinuje autentické svědectví z minulosti, které dokáže přesně a přesvědčivě evokovat (jako ona Proustova sušenka), s dokumentární intenzitou, chuť atmosféry, zvyklosti i chování lidí určité, dávné doby. Jako bychom si přes nepřeklenutelnou časovou propast mohli podat ruku. Stejně pozoruhodně jako nynější výstava edinburských fotografií ze čtyřicátých! let devatenáctého století, i Gellner je fascinující svou otevřeně neformální a nesmírně dynamickou výpovědí o životě a způsobech chování lidí dávno zaniklé éry. S překvapením zjišťujeme, že v roce 1843 v Edinburku, i kolem roku 1900 v Praze a ve Vídni se lidi zřejmě chovali stejně jako vždycky - tedy i jako dneska. Stojí za to citovat Gellnerovu trpkou, inteligentní, skeptickou ironii, založenou na pozorování "normálního" života kolem sebe a vyjádřenou antipoetickým hovorovým jazykem: |
|
Kočky mňoukaly na střešeKočky mňoukaly na střeše,následkem čehož jsem procit. Kočky mňoukaly na střeše: Láska je podivný pocit. - Lásko, ty hvězdo zářící nad moře bídy a vzdechů proč jsi se snesla na tento svět a právě na tuto střechu? -Proč rušíš sen můj vzpomínkou na něhu milostných oček? To byly moje úvahy v noci při mňoukání koček. Když skutečnost mou nezlomila bytost...(...) Za tmavé noci šel jsem po nábřeží v zákoutí velkoměstské kloaky holku jsem viděl, kterak v bázni běží obtěžována drze vojáky. Rozjařen vínem rytířsky hned vzal jsem bázlivou holku ve svou ochranu Spíš zpit než ze soucitu riskoval jsem, že nějaké to bití dostanu. A věru že by mnohá rána byla mne bezbranného jistě zasáhla, však za ruku mne vzala holka milá a rychle z dostřelu mne odtáhla. Po milých slovech přišel vřelý pohled, a po pohledem prudkost pocelů, a konečně jsem přemoh všechen ohled a zavlékl ji v lože hotelu. Co holek měl jsem, ani jedna rovna jí nebyla svých citů prudkostí. V mém náročí noc proplakala zrovna radostným smutkem, smutnou radostí. Pamatuju se, v bouřlivé své touze když jsem ji z šatů svlékal, chudinku, že na svém těle měla jednu pouze - v takové zimě! - jednu sukýnku. Já při loučení jméno neřek ani však řekli jsme si, kde se sejdeme. Já nepřišel a nevzpomněl si na ni. Tenkráte ještě spalo srdce mé. Teď za večerů smutných přicházívá v mou pustou jizbu v trpké vzpomínce. Ve sněhu čeká, do dálky se dívá prokřehlá zimou v jedné sukýnce. VzpomínkaTáhlo už k ránu. U stolů ospalí sklepníci snili. My ještě vesele pospolu bílé víno jsme pili. Víno vzbouzelo ohněm svým smyslnost naší krve. Druhům jsem vyprávěl opilým o svojí lásce prvé. Doma, v hnízdě, kde přišel jsem v svět, švadlena ráda mě měla. Mně bylo tehdy šestnáct let, jí třicet nebylo zcela. U kříže v polích jsem se scházel s ní. Cesta tam byla pustá. Líbal jsem s prudkostí nervózní její červená ústa. V šeru jsme k lesu šli. Něžní a mdlí láskou svou byli jsme sami. - Vojáci taky tam chodili se svými milenkami. NeděleSlunce umírá s večerem. Ve prachu zvířeném davy vesele proudí Praterem. Lid jednou v týdnu se baví. Čas nudný v hospodě zabíjím. Co venku je rušno a živo, zdlouhavým douškem dopíjím z prasklé sklenice pivo. Tobě, má milá, na zdraví! - Víš, za dar tvého těla, když jsi se v extázi pohlaví úděsem přijetí chvěla. Na zdraví tobě a na zdraví všem, kdož tebe užili, drahá, a všem, které ještě vášnivým rtem ve křeči zulíbáš nahá! Kol oken hrne se v soumraku dav příručích, prostitutek žen s dětmi, služek a vojáků. Mně zpívá nad hlavou smutek: že pijáku dotěrná reflexe požitek z opilství kazí, že marně vzněcuje člověk se když v duši skepse ho mrazí. A těla žen jsou rozkošná a sladkáA těla žen jsou rozkošná a sladká, když mládí bouří v krvi bezcitné, a cesta k nim je snadná tak a hladká. - - A náhle srdce ze sna procitne. - - Vzduch vlažný je a venku se již stmělo. Mé mládí se mnou prudce hovoří. Toužebným vzruchem chvěje se mé tělo. - Ale mé srdce, ne, to nehoří. Milenci spolu alejí jdou temnou. Omamnou vůni vydechuje sad. Snad našel bych tu, která šla by se mnou. - Ne, neumím už ani lásku lhát. Lži moje mrou, než byly vysloveny. Pohledy lhavé duši pokoří. - - Mně stýská se po teplých loktech ženy. - Ale mé srdce, ne, to nehoří. |
